Grigorij Rasputin – oblíbenec dynastie Romanovců – byl muž s velmi kontroverzní pověstí. Po jeho zavraždění v roce 1916 se jeho obraz a role v ruské historii staly předmětem démonizačního tažení. V roce 1933 bylo jméno Rasputin téměř vymazáno a zemřeli téměř všichni jeho potomci. Za podobných a smutných okolností. Všichni, až na jednu jeho dceru.

Příběh Grigorije Rasputina (1869 –1916), sibiřského rolníka a mystika, je poměrně znám, ale je dobré si ho připomenout.

Ačkoliv chodil do školy, Grigorij Rasputin zůstal negramotný. Zřejmě prošel v 18 letech náboženskou konverzí a putoval po sibiřských klášterech. Vytvořil si svou osobitou verzi duchovního života, když hlásal, že člověk je nejblíže Bohu, když cítí „svatou vášeň“, a že nejlepší způsob, jak dosáhnout takového stavu, je prostřednictvím sexuálního vyčerpání, které přichází po dlouhotrvajícím hýření.

Rasputin se nestal mnichem. Vrátil se do vesnice Pokrovskoje a v 19 letech se oženil s Praskovjou Fjodorovnou Dubrovinovou, která mu později porodila čtyři děti. Manželství ale Rasputina zřejmě neuspokojovalo, odešel z domova a putoval na horu Athos, do Řecka a do Jeruzaléma, živil se dary od rolníků a získal pověst svatého muže se schopností léčit nemocné a předpovídat budoucnost.

Rasputinovo putování ho zavedlo do Petrohradu (1903), kde narazil na příznivou atmosféru dvorských kruhů, které se bavily mystikou a okultismem. Rasputin, špinavý, neupravený poutník se zářícíma očima a údajně neobyčejným léčitelským nadáním, tam docela dobře zapadl. V roce 1905 byl představen carské rodině. V roce 1908 se mu povedlo zmírnit nemoc syna carského páru. Chlapec trpěl hemofilií. Rasputinův zásah skutečně pomohl, což bychom dnes považovali za psychosomatické působení. Rasputin ovšem rodinu upozornil, že osud dítěte i dynastie jsou neodvolatelně spojeny s jeho osobou a skutečně získal značný vliv i na státní záležitosti.

U dvora Rasputin vystupoval jako svatý muž, jinak se ale důsledně držel svého pojetí duchovního života a hlásal, že fyzický kontakt s jeho osobou má očistný a léčebný účinek, čemuž řada žen zřejmě podlehla. Car odmítal těmto zprávám věřit a Rasputinovi odpůrci upadali v nemilost. Nakonec došlo k nevyhnutelnému. Jeho protivníci usoudili, že Rasputinův vliv na impérium je zhoubný (mluvil i do obsazování vysokých pozic a navíc mezitím vypukla válka), a rozhodli se ho odstranit.

V noci z 29. na 30. prosince se skupina spiklenců Rasputina pokusila otrávit, a když nezemřel, byl zastřelen.

Po Rasputinovi tady zůstaly jeho děti a jejich osud je příznačnou částí ruské historie. Zabývá se jím článek na webu Russia Beyond.

Ze sedmi dětí Grigorije Rasputina přežily do dospělosti jen tři: Matrjona, Varvara a Dmitrij. Až do roku 1913 žili s matkou v obci Pokrovskoje, asi 1500 km od Moskvy. Když se Rasputinova pozice na carském dvoře upevnila, rozhodl se přestěhovat do Petrohradu natrvalo, spolu se svými dcerami, aby jim zajistil budoucnost jako bezúhonným dámám. Když Matrjonu a Varvaru zapsal do přípravné školy, kde pracovali nejlepší učitelé, začal je postupně seznamovat se svým novým okruhem přátel – členy královské rodiny.

Děti Mikuláše II. připomínaly něco jako jemné porcelánové panenky, vzpomínala Matrjona ve svých pamětech: „Carovy děti o mně chtěly vědět všechno: na jakém gymnáziu studuji, kdo mi upravuje vlasy a obléká mě, jestli mám nějaké mechanické hračky, jestli jsem už viděla jejich jachtu, jak se jmenuje naše kráva v Pokrovské a tak dále!“

Dívky se rychle spřátelily s carovými dětmi. Matrjona brzy vyměnila své jméno prozrazující původ z nižší třídy za jemněji znějící Marii. Nicméně poté, co se rodina o rok později přestěhovala do Petrohradu, nálady namířené proti Rasputinovi začaly sílit. Vrcholu dosáhly po jeho smrti v Jusupovském paláci. Rasputinova rodina opustila město, ale pouze Marii se podařilo opustit zemi.

Nedlouho předtím se Marie provdala za Borise Solovjeva – důstojníka a věrného následovníka svého otce a královské rodiny. Pořídila si také nové doklady a odjela do Evropy přes Vladivostok, protože kvůli válce nebylo možné zamířit na západ. Vlaky na Transsibiřské magistrále často uvízly na celé měsíce. Dvojice pak odjela z Vladivostoku trajektem, který evakuoval část československého sboru.

Do Evropy se museli dostat přes Japonsko, Singapur a Suezský průplav. Cesta trvala celé dva roky, Maria mezitím porodila svého prvorozeného. Rodina se usadila v Berlíně, než se o čtyři roky později přestěhovala do Paříže. Tento útěk zachránil Marii život, což se o jejím bratrovi a sestře říct nedalo.

Po otcově vraždě se Varvara vrátila do vesnice Pokrovskoje k bratrovi. V roce 1922 byli zbaveni všech práv a byli obviněni, že jsou „zhoubnými živly“. Ve 30. letech byli Dmitrij, jeho matka a rodina zatčeni a posláni na sever, kde zemřeli na úplavici. Mezitím Varvara prostě zmizela. Jedna teorie tvrdí, že zemřela na tyfus ve 20. letech.

Dále čtěte

Jak a kdy porazíme covid? Odpoví Jaroslav Flegr v novém čísle Revue FORUM

V pondělí 12. dubna vychází nové číslo Revue FORUM. V něm najdete velký rozhovor Jana Jandourka s profesorem Jaroslavem Flegrem.

Ani jediné ještě žijící Rasputinově dceři v Paříži se příliš nedařilo. Boris Solovjev si otevřel restauraci, ale podnik se moc nerozjel, většina zákazníků byli chudí ruští emigranti. V roce 1924 onemocněl tuberkulózou a brzy nato zemřel. V té době už měla Maria dvě děti, Marii a Taťánu.

Protože jí nic nezbylo, pracovala nejprve jako hospodyně v bohatých rodinách, než začala pracovat jako tanečnice v Empire Theater (v tom jí pomohly její hodiny baletu).

Její život se však brzy změní. Ve 30. letech 20. století byla slavná dcera oblíbeného carova mnicha objevena ředitelem amerického cirkusu Barnum. Dostala tam práci pod podmínkou, že bude vystupovat v kleci se lvem. „Babička samozřejmě souhlasila,“ napsala její vnučka (a dcera Taťány) Laurence Huot-Solovieffová. „Když utekla před revolucí, stejně jako před první a občanskou válkou, lví klec v ní nevyvolávala stejný strach.“

Její proslulé příjmení hrálo významnou roli: veřejnost projevila velký zájem vidět „Marii Rasputinovou, dceru šíleného mnicha, kterého proslavily jeho činy v Rusku“ (jak se o ní psalo na plakátech). Měla údajně schopnost krotit divoká zvířata jen svým zděděným „Rasputinovým pohledem“. Maria s show procestovala téměř celou Evropu a Spojené státy.

Všechno to skončilo v Miami: napadl ji lední medvěd. Po dlouhém zotavování v nemocnici ukončila svou kariéru krotitelky zvířat. Novináři později celý příběh zpracovali poněkud senzačním způsobem a napsali, že medvědí kožešina, na kterou se Rasputin zhroutil poté, co byl v roce 1916 zastřelen, byla také kožešinou ledního medvěda.

Maria pak pracovala jako nýtařka v americké továrně na stavbu lodí. Po druhé světové válce přešla do zbrojních továren, kde pracovala až do vysokého věku. V roce 1945 získala americké občanství. Zemřela v roce 1977 ve věku téměř 80 let.

Dále čtěte

Kupte si knihu rabína Lionela Blue: Zadní vrátka do nebe

Na e-shopu FORUM najdete skvělou knihu – Lionel Blue: Zadní vrátka do nebe, kterou vydalo nakladatelství…

Její přeživší potomci žijí na Západě a její vnučka Laurence Huot-Solovjevová příležitostně navštěvuje Rusko.

Laurence v současné době žije v pařížském sídle, které bylo vybaveno nábytkem, který zdědila po Marii Rasputinové. Ve své ložnici má fotografie svého pradědečka.

Po dlouhou dobu bylo jméno Rasputin v rodině zakázaným tématem. „Pamatuju si, jak otec bouchl pěstí do stolu a požadoval, aby se to jméno doma nikdy nevyslovovalo a aby se nikdy nemluvilo o ruských kořenech rodiny,“ řekla deníku Kommersant. „Tady má jméno Rasputin negativní konotaci, protože se používá pro politiky, kteří mají silnou zálibu v poskytování rad.“

„Až po otcově smrti můj bratranec, jeho synovec, řekl: ,Musíme si pamatovat celou naši historii, všechno, co víme o pradědečkovi.'“ I když i tehdy šlo o konverzaci striktně v rodinném kruhu.

Laurence tu historku vyprávěla svým přátelům v den svých šedesátin: „Naši hosté málem spadli v šoku ze židlí.“ Od té doby už téma nebylo tabu a ona by nyní chtěla, aby se jméno jejího pradědečka nemytologizovalo.

„Jestli si někdo myslí, že mám nějaké neobvyklé dary, tak ho musím zklamat,“ říká Laurence. „Jsem prostě žena. Protože jsem zůstala sama, pracovala jsem jako sekretářka a vychovávala děti. Mám tři vnoučata. Za posledních pár let získal můj život nový duchovní smysl… jsem spíš ponořená do ruské historie, historie pravoslavného křesťanství, studuji své kořeny a trávím čas s ruskými lidmi.“

Laurence pracuje s novináři, účastní se vědeckých konferencí, ale přesto přiznává, že někteří lidé se jí snaží vyhnout. „Mám přátele, kteří říkají: ,Víš, Laurence, mám tě rád, ale nemohu tě představit své rodině.‘ Prostě proto, že jsem Rasputinův potomek.“