Se svolením redakce magazínu Reportér znovu publikujeme článek Jaroslava Kmenty „Když scházejí peníze, pomůže Panama“. Kmentův text je aktuální hned ve třech ohledech – v souvislosti s kauzou Panama Papers spojenou s odhalením rozsáhlé sítě firem v daňových rájích, která od neděle hýbe českými i světovými médii, v souvislosti s definitivní prohrou ČSSD v soudním sporu s advokátem Zdeňkem Altnerem o úhradu právních služeb v případu Lidového domu a v neposlední řadě v souvislosti s tajnou analytickou zprávou o Andreji Babišovi, kterou jsme na Svobodném fóru zveřejnili v sobotu.

Když scházejí peníze, pomůže Panama

Politika je uměním okamžiku, říká se. První dojem by tak nahrával teorii, že dvě nejvlivnější „vládnoucí“ figury dneška, Andrej Babiš a Miloš Zeman, se poznaly až v posledním roce, při sestavování vlády. A že společným tématem byly frankfurtské párky. Historie však může být komplikovanější.

Říjen 2013. Je krátce po parlamentních volbách, které vyhrály ČSSD a hnutí ANO podnikatele Andreje Babiše. Prezident Miloš Zeman poskytuje rozhovor časopisu Týden. Redaktoři se ho ptají, zda jako známý milovník uzenin už ochutnal i výrobky z Babišových Kosteleckých uzenin?

Zeman jako obvykle začíná odpověď vtipem. „Modlí se farář na Velký pátek a říká: Bratři a sestry v Kristu, tyhle párky můžete jíst i na Velký pátek, protože v nich stejně žádné maso není. Jestli jsou to i párky pana Babiše, nebo nejsou, to nevím. Já mám rád frankfurtské párky – a pokud vím, ty pan Babiš nevyrábí.“

Střih.

Leden 2014. Za prezidentem Milošem Zemanem přichází na Hrad novopečený ministr financí Andrej Babiš a předává hlavě státu dárkový koš plný dobrot z Kosteleckých uzenin. Zeman dar přijímá a na Babiše se pěkně usmívá.

Konec etudy.

Vypadá to, jako kdyby se ti dva teprve oťukávali. Jako by si k sobě hledali cestu až nyní. Jako by je spojily až párky z Kosteleckých uzenin. Jenže dárkovému koši s párky předcházel v minulosti jiný, daleko hodnotnější „dárek“. A nebyly to párky.

Tajný systém

Abychom pochopili všechny souvislosti, musíme se vrátit do hluboké historie, až do roku 1997. Éra Klausových vlád se chýlila ke konci a na vzestupu byla sociální demokracie v čele s Milošem Zemanem. Vše nasvědčovalo tomu, že po volbách v roce 1998 převezme post předsedy vlády právě Zeman.

Jenže než se tak stalo, odehrálo se v sociální demokracii dost podstatné drama. Finanční úřad zablokoval Zemanově straně účty kvůli nejasnostem s placením daní. ČSSD musela hledat jiné cesty, jak udržet stranu při životě.

Vedení strany tehdy vymyslelo stínový systém financování. Bylo potřeba shromáždit několik desítek milionů korun od sponzorů a věřitelů. Dary či půjčky se pak od nich převáděly na firmy založené sociálními demokraty (TIA a Zora Euro) a odtud plynuly na účty společnosti Cíl, které patřil Lidový dům, sídlo ČSSD. Přes Cíl pak byl financován chod strany i předvolební akce.

Na tajné financování by se asi nikdy nepřišlo, nebýt jedné tragické události. V březnu 1999 se totiž někdo – dosud neznámý – pokusil zabít podnikatele Ivana Lhotského z firmy TIA. Střelec mu vpálil kulku do hrudi a do hlavy. Lhotský útok zázračně přežil, ale je dodnes upoutaný na invalidním vozíku.

Policie měla podezření, že případ souvisí právě s tajným financováním ČSSD, protože Lhotský byl jednatelem firmy TIA, přes kterou proudily do společnosti Cíl desítky milionů korun. Jenže zůstalo jen u podezření a případ byl nakonec odložen.

Pak přišla série odhalení, protože z policejních spisů unikaly informace. Vyšlo najevo, že sociální demokracie takto dostala miliony korun od realitní firmy ECM, od podnikatelů Radima Masného a Josefa Matoulka, nebo také půjčky od právníka, který pracoval pro miliardáře Pavla Tykače.

Po letech se ale nad případy Lhotského i financováním strany postupně zavřela voda.

Pozdrav z ráje

V účetnictví sociální demokracie z konce devadesátých let se ale skrývá ještě jeden dar, o kterém se dosud vůbec nemluvilo. Je právě z let 1997 a 1998 a do sociální demokracie přišel z daňového ráje na Panamě. Byl od firmy s Beltomate ve výši bezmála pěti milionů korun.

ČSSD ho nikdy veřejně nepřiznala. Takže se dodnes nevědělo, kdo a proč peníze straně poslal. Magazín Reportér na to narazil až nyní při snaze rekonstruovat po patnácti letech kauzu postřeleného Ivana Lhotského.

V policejním spisu vraždy Lhotského byla uložena darovací smlouva od firmy Beltomate S.A. Byla sepsána 27. září 1997 na částku 220 tisíc švýcarských franků (v přepočtu na tehdejší kurz téměř pět milionů korun). Obdarovanou byla česká firma Zora Euro.

Tato společnost patřila Ivu Svobodovi, tehdejšímu místopředsedovi ČSSD zodpovědnému za financování, a jeho poradkyni Barboře Snopkové, pokladní Lidového domu. Z firmy Zora Euro odešly peníze podle výpisu z účtů 6. dubna 1998 do společnosti Cíl. Bylo to krátce před červnovými volbami, které sociální demokracie vyhrála.

Ivo Svoboda se dnes k případu vyjádřit nemůže. Je vážně nemocný a rodina mu jakékoli návštěvy zakázala. Co tedy k daru může říct bývalá Svobodova pravá ruka Barbora Snopková, která byla také společnicí Zory Euro? „To byl dar, který nám dohodil někdo z Moravy. Peníze byly určené pro potřeby ČSSD,“ řekla, když viděla darovací smlouvu firmy Beltomate. Ale víc to rozebírat nechtěla. „Byli jsme rádi, že nám chce někdo pomoci. Tak jsme respektovali jeho přání, že chce zůstat v anonymitě,“ vysvětlila Snopková.

Andrej několikrát

Kdo je tedy oním tajemným sponzorem? V darovací smlouvě je uvedena adresa firmy Beltomate a jméno jednatele. To může být vodítko.

Beltomate má sídlo v hlavním městě Panama City na rušné ulici Calle 53 Este, kde se nachází řada hotelů a bank. Panama patří mezi nejstarší daňové ráje na světě. Firmy, které jsou zde registrované a nepodnikají na území Panamy, nemusí platit daně, jen roční paušální poplatek. Navíc nemusí předkládat finanční výkazy. A jména akcionářů jsou známa jen registračnímu agentovi.

Takže zbývá jméno jednatele. V darovací smlouvě je uveden Roland Schaer, švýcarský podnikatel s adresou v Ženevě. Podle švýcarských rejstříků prochází jeho jméno více něž dvěma stovkami společností po celém světě. Ve firmách vystupuje jako ředitel, člen vedení, účetní, jednatel, likvidátor. Je zřejmé, že kromě několika vlastních společností má v celé řadě ostatních firem jen funkci „správce“.

Roland Schaer neměl v devadesátých letech v České republice žádné zájmy. Pokud tedy panamská firma, v níž Schaer působil jako jednatel, poskytla dar sociální demokracii, patrně stály za tímto sponzoringem zájmy někoho jiného.

Z analýzy obchodních rejstříků a dobového tisku vyplývá jediné: Schaer je úzce spojen s lidmi ze skupiny bývalého podniku zahraničního obchodu Petrimex a agrochemického koncernu Agrofert. Tedy s miliardářem a dnes politikem a ministrem financí Andrejem Babišem.

Nasvědčují tomu tři věci.

Za prvé.

Sám Babiš přiznává, že s jistým Rolandem Schaerem dříve spolupracoval. Seznámil se s ním, když v sedmdesátých letech studoval gymnázium ve Švýcarsku. A po letech, v roce 1995, se spolu domluvili na životně důležité investici. Roland Schaer je totiž veden také jako ředitel švýcarské společnosti Ost Finanz und Investment (O.F.I). A tato firma se podílela začátkem roku 1995 na navyšování základního jmění Babišovy společnosti Agrofert, když se odpoutával od Petrimexu. Schaerova O.F.I. se tak v roce 1995 na čas stala spolumajitelem Agrofertu. Že jde o stejného Schaera jako v případě firmy Beltomate, dokládá datum narození.

Připomeňme si, že dva roky poté, v září 1997, poslal Schaer ze „své“ firmy v Panamě do Česka dar určený sociální demokracii.

Roland Schaer se k finanční transakci už bohužel nemůže vyjádřit. Podle Andreje Babiše zemřel v roce 2011. Babiš to řekl loni v září v rozhovoru pro Lidové noviny, když se ho ptali na firmu O.F.I. „Hlavním člověkem tam (v O.F.I.) byl Roland Scherr,“ řekl Babiš podle LN. Jen na vysvětlenou: deník se zřejmě dopustil tiskové chyby, protože Rolanda Schaera „přejmenoval“ při přepisu nahraného rozhovoru na „Scherra“. Ze švýcarských rejstříků vyplývá, že ve firmě O.F.I., o které Babiš mluvil, žádný „Scherr“ není. Figuruje v ní pouze Roland Schaer.

Za druhé.

Magazín Reportér má k dispozici kromě darovací smlouvy firmy Beltomate i průvodní doložku k daru. Roland Schaer v ní dává plnou moc k podepsání darovací smlouvy s firmou Zora Euro muži jménem Ivan Propper.

Podnikatel Propper patří k bývalým nejbližším spolupracovníkům Andreje Babiše. Ještě než Babiš ovládl Agrofert, založil v Praze v roce 1993 firmu Agriplast. Zakládajícími společníky Agriplastu byli Andrej Babiš, Ivan Propper, Lubomír Šidala a Erik Rakický.

Propper je veden v rejstříku společníků této firmy dodnes. To znamená, že v roce 1997, když ho Schaer pověřoval vyřízením daru pro Zoru Euro, byl Propper společníkem Babiše.

Za třetí.

Roland Schaer založil v roce 1995 firmu Beltomate také ve Švýcarsku. Později z ní odešel a dnes patří již zmíněnému slovenskému podnikateli Lubomíru Šidalovi, dalšímu společníkovi firmy Agriplast. Šidala je další Babišův bývalý spolupracovník. Ještě za socialismu spolu působili v Maroku.

A ještě něco spojuje panamskou firmu Beltomate s Babišem.

V panamské firmě je podle obchodního rejstříku dalším jednatelem René Kurth. Ten je také členem vedení švýcarské firmy O.F.I.. Kurth navíc založil ve Švýcarsku firmu Fertagra S.A., která koupila na Slovensku podíl ve firmě Savena, v níž vystupoval Babiš jako jednatel.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že tajný dar z roku 1997 pochází z prostředí kolem Andreje Babiše.

Andrej Babiš na otázku, zda zná firmu Beltomate a co s ní měl společného, neodpověděl. Na zaslané otázky nereagoval, když byl osloven v budově Poslanecké sněmovny, spěšně odcházel do míst, kam už novináři nemohou. „Nebudu se k tomu vyjadřovat,“ řekl Babiš na otázku, zda měl něco společného s firmou Beltomate. Také Ivan Propper nechal dotazy bez odpovědi. I Miloš Zeman dostal otázku, zda si na dar od firmy Beltomate pamatuje a zda neví, kdo se za ní ve skutečnosti skrývá. „K této záležitosti nemám žádné sdělení,“ reagoval prezident Zeman prostřednictvím svého mluvčího Jiřího Ovčáčka.

Co by měl Babiš z toho, kdyby v roce 1997, respektive 1998 pomohl sociální demokracii?

Babiš byl v té době už významný podnikatel, ale mezi giganty ještě nepatřil. Pohyboval se zejména v zemědělském sektoru, byl specialista na obchod s hnojivy. Jeho Agrofert v té době ovládl dva velké podniky: přerovskou Prechezu na výrobu titanové běloby a zpracovatele surového dehtu Dezu Valašské Meziříčí. A vedl tvrdý boj o ovládnutí lovosické Lovochemie, která byla největším výrobcem hnojiv. Na ovládnutí lovosické firmy, kterou Babiš později považoval za svoji vlajkovou loď, se tehdy dohodl se státním koncernem Unipetrol.

Babiš tedy potřeboval dobré vztahy s vládou už jen kvůli tomu, aby mu „klapala“ spolupráce se státním gigantem.

Sám Andrej Babiš byl v té době nestraník, ale víc ho to táhlo k sociální demokracii. Jedním z jeho prvních kontaktů v ČSSD se stal právník Miroslav Jansta. Ten ho v roce 1997 seznámil s tehdejším korunním princem sociální demokracie Stanislavem Grossem, do jehož křídla uvnitř strany spadal i Ivo Svoboda. Svoboda se stal v první Zemanově vládě v roce 1998 ministrem financí.

Půl roku poté, v lednu 1999, se pak rozhodovalo, kdo bude novým generálním ředitelem státního Unipetrolu. Pro Babiše to byla důležitá věc. Kdyby byl do funkce dosazen někdo, kdo mu nebude nakloněn, možná by ztratil významného spojence v boji o Lovochemii.

O své kandidáty na post ředitele Unipetrolu se tehdy přeli ministr průmyslu Miroslav Grégr, pod nějž Unipetrol spadal, a ministr financí Ivo Svoboda.

„Kvůli chystaným změnám ve vedení holdingu Unipetrol se střetl ministr financí Svoboda s ministrem průmyslu Grégrem. Svoboda prosazoval za nového šéfa Unipetrolu manažera Pavla Švarce. Grégr to však odmítl a chce předložit své vlastní návrhy,“ napsal 25. ledna 1999 deník Právo. Jenže ve středu 27. ledna 1999 se o kandidátovi rozhodovalo na vládě. A tady už si ministr Svoboda prosadil svou.

Manažer Pavel Švarc byl mužem Andreje Babiše. Babiš tak měl klid a mohl se státním Unipetrolem i nadále koordinovat společný byznys v Lovochemii. Dnes patří Lovochemie už jen Babišovu koncernu Agrofert.

Případ se sponzorským darem panamské firmy Beltomate je sice starý přes patnáct let, ale možná se v něm skrývá klíč k pochopení začátku politických vazeb Andreje Babiše.

Inu, politika je uměním okamžiku. Ale je dobré znát i okamžiky minulé.

Jaroslav Kmenta

Článek Jaroslava Kmenty vyšel 14. 9. 2014 v magazínu Reportér.