HISTORIE / Krevní transfuze jsou ještě na počátku 20. století nevyzpytatelné a nezřídka končí smrti, proto bývají zakázány. Nyní ale před českými lékaři stojí třiatřicetiletý Jan Janský z pražské psychiatrické kliniky na Karlově a tvrdí, že konečně tajemství krve odhalil. Přítomní odborníci jen nevěřícně kroutí hlavou. „Vždyť je to jen psychiatr,“ zašeptá kdosi. 

Krev od pradávna platí za symbol života i zdraví. Lidé ji považovali za všemocný elixír s léčivými, a skoro až nadpřirozenými účinky. Staří Římané proto pili krev umírajících gladiátorů s nadějí, že tak získají jejich sílu. Čachtická paní se zase dle legendy koupala v krvi zabitých panen, aby si uchovala mládí. A sami lékaři po celá staletí věřili, že nemoci způsobuje buď „špatná krev“, nebo její nesprávné množství v těle. Nemocné lidi proto již od starověku léčili často pouštěním žilou, tedy odebíráním určitého množství krve.

Krev zabila i papeže

Co kdyby ale mohla léčit sama krev? Už v roce 1492 nemocnému papeži Innocenci VIII. podávali lékaři krev tří desetiletých hochů – ústně, protože ještě nebyl znám krevní oběh. Úspěch se samozřejmě nedostavil. Hlava církve zemřela a děti s ní.

Vůbec první doložená a úspěšná transfuze u člověka proběhla až v roce 1667 pod rukama lékaře francouzského krále Ludvíka XIV. jménem Jean Baptiste Denis. Na jedné straně ležel nemocný patnáctiletý hoch, na straně druhé jehně. A chlapec jako zázrakem přežil. Nad tím, jak je možné, že jednou může transfuze život zachránit, a jindy zase zmařit, si budou lékaři lámat hlavu ještě více než dvě stě let.

Tolik si přál stát se chirurgem, vždyť patřil k nejlepším studentům v ročníku. Jenže pracovních příležitostí bylo v té době pomálu. A otec, smíchovský mydlář, mu žádnou protekční cestičku ušlapat nemohl. Jan Janský, který se narodil v roce 1873 na pražském Smíchově, proto coby čerstvý absolvent Lékařské fakulty na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě zamířil na Psychiatrickou kliniku v Kateřinské ulici.

V jejích zdech ho však napadl zezadu jeden pacient a začal ho škrtit. Janský neztratil svůj klid a mírným slovem dokázal psychicky nemocného muže umírnit. Přednostu kliniky a otce české vědecké psychiatrie Karla Kuffnera to zaujalo natolik, že se rozhodl mladého lékaře přijmout.

Psychiatrii lékaři nebrali příliš vážně

„Pavěda,“ ohrnovala svůj nos nad psychiatrií celá řada tehdejších lékařů. Píle, zvídavost a až chorobná činorodost však Janského hnaly k tomu, aby ukázal, že i psychiatrie jako obor si zaslouží respekt a uznání. Brzy se vypracoval na uznávaného neurologického odborníka, autora celé řady odborných článků a vědeckých studií. Také ale proslul jako tvůrce novátorských postupů, nad kterými Kuffner zpočátku jen kroutil hlavou.

Pacientům třeba Janský vrazil do ruky smetáky či malířské štětce a nechal je zútulnit chmurné prostory starého kláštera, v němž klinika sídlila. A nazval to pracovní terapií. Jeho metody byly účinné, a tak si nakonec vysloužil respekt samotného Kuffnera.

Jednu takovou pracovní terapii náhle přerušil zvuk tříštění skla. Někdo rozbil okno. V nastalém zmatku a uklízení nepořádku si nikdo nevšiml, že jedna z pacientek si kus střepu schovala do rukávu. Za nočního ticha si s ním pak podřezala žíly. Když ji ráno našli bezvládnou v kaluži krve, její muž prosil lékaře, ať ji zachrání, za každou cenu. I za cenu jeho vlastní krve. 

Co když šílenství vězí v krvi?

Janský nakonec s riskantním zákrokem souhlasil. A světě, div se, transfuze krve jejího manžela zachránila psychicky nemocné ženě život. Za chvíli se ale k jeho uším donesla zpráva, že jistý lékař v Černošicích zkusil předat zraněnému chlapci krev jeho matky, jenže neuspěl a hoch zemřel. Jak je to možné? Proč se jeden přenos krve povedl, a druhý nikoliv? Měla na úspěšnost transfuze vliv psychická nemoc ženy? Co když podstata šílenství vězí právě v krvi?

Příliš otázek a příliš málo odpovědí. Janský se ponořil do výzkumu, aby zjistil, jak se duševní nemoci a zdraví odrážejí ve vlastnostech lidské krve. Pacientům, zdravotním sestrám i lékařům odebíral vzorky krve a nekonečné hodiny pak nad nimi proseděl, zahleděný do mikroskopu, odhodlaný najít souvislost, která podle něj doposud všem lékařům na světě unikala.

Znovu a znovu mísil kapky krve a krevního séra nemocných i zdravých lidí a zkoumal, jak spolu souvisí duševní porucha a aglutinace, tedy shlukování krve. Posbíral více než tři tisíce vzorků, nekonečné výsledky nekonečných pokusů zapisoval do nekonečných tabulek… Aby nakonec s obrovským zklamáním zjistil, že vztah mezi shlukováním krve a duševní nemocí neexistuje.

Přelomový objev učinil náhodou

Všiml si ale jiné, pozoruhodné věci. Záhadné tajemství lidské krve má přece jen svou logiku a dá se rozdělit do čtyř skupin právě podle toho, jak krevní sérum člověka z určité skupiny působí na krvinky ostatních skupin. Janský je pojmenoval podle římských číslic I, II, III, IV, dnes je označujeme jako A, B, 0 a AB. Zjistil, že zatímco některé z nich spolu reagují příznivě, jiné se zase nesnášejí a jejich smíchání končí smrtí. Například nositelé krevní skupiny I (dnešní 0) mají červené krvinky neshlukovatelné žádným lidským sérem, naopak však shlukují krvinky všech. Naopak krvinky skupiny IV (dnešní AB) jsou shlukovány sérem všech ostatních skupin, ale neshlukují a nesrážejí žádné krvinky jiné skupiny.

V listopadu roku 1906 se Jan Janský hrdě postavil před všechny přítomné na fóru českých lékařů, aby odbornou veřejnost o svém převratném vynálezu zpravil. Mnozí ale výzkumu neznámého mladého psychiatra, který není odborníkem na hematologii ani chirurgii, nevěřili. Janský se nenechal odradit a už o rok později napsal Hematologickou studii u psychotiků. „Systematické naše vyšetřování, byť k účelům psychiatrickým, nepřineslo žádný cennější praktický užitek – objevilo pozoruhodná, dosud nikdy neuvedená fakta,“ stojí v ní. 

Více už se transfuzemi nezabýval – na psychiatrii k nim běžně nebyl žádný důvod. Vrátil se k nim až jako lékař na frontě v první světové válce, kde zraněným vojákům potajmu transfuze prováděl. Když jeden z jeho pacientů zemřel, zřejmě kvůli záměně krevních vzorků, upustil od toho a ke svému objevu už se nikdy nevrátil. Z války přišel s podlomeným zdravím a už v roce 1921, v pouhých 48 letech, zemřel na anginu pectoris. I když objev krevních skupin zachránil nepočítaně lidem po celém světě život, v té době ho nikdo jako objevitele krevních skupin neoplakával. 

Kdosi ho předběhl…

Janský zřejmě totiž nevěděl, že nebyl první ani jediný, kdo lidskou krev rozřadil do skupin. „Krevní sérum normálního člověka je často schopno shlukovat červené krvinky jiného zdravého jedince,“ prohlásil vídeňský patolog Karl Landsteiner už v roce 1900. O rok později, tedy pět let před Janským, už potvrdil existenci tří krevních skupin. Dva roky nato jeho dva kolegové do skládačky doplnili poslední, nejvzácnější skupinu AB. Za svůj objev si dokonce Landsteiner vysloužil roku 1930 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.

O zhruba deset let později si Landsteiner připsal na konto rozpoznání další důležité vlastnosti krve. Určil takzvaný Rh faktor, zapříčiněný (ne)přítomností různých antigenů, tedy speciálních bílkovin, na povrchu červených krvinek.

V roce 1910, tedy čtyři roky po Janském, krevní fenomén znovu zkoumal Američan William Moss. Aniž by znal Janského práci, také úspěšně rozpoznal čtyři krevní skupiny, které rovněž nazval římskými číslicemi, jen opačně než český vědec. 

Janský tedy možná nebyl první na světě, ale stal se prvním, kdo tento originální výzkum provedl v Čechách. Navíc se mu díky detailnímu výzkumu podařilo objevit hned všechny čtyři krevní skupiny a správně je klasifikovat. Také sám hlasitě podporoval dárcovství krve jako způsob, jak zachránit nespočet lidských životů. Na jeho počest se tak dodnes v České republice a na Slovensku udělují medaile prof. MUDr. Jana Janského.