Na naší politické scéně probíhá jedna z drsných epizod politického střetu mezi demokracií a autokracií, takže pro nic jiného téměř není prostor. Pokud se čtenář zajímá o zahraniční politiku, dozví se nanejvýš něco o tzv. Kompaktu (dohoda o zacházení s migrací) nebo o osudech Frau Merkel. V pozadí tak zůstává obrovské množství informací. Mezi nimi i ta, že americký thinktank CSIS přinesl 12. listopadu „naprosto zásadní zprávu“ o „více než tuctu“ utajených raketových základen na území KLDR a o severokorejském podvádění (Undeclared North Korea: The Sakkanmol Missile Operating Base).
Zprávy thinktanků čte poměrně málo lidí, takže bychom se asi nic nedozvěděli, nebýt New York Times (NYT), které informaci převzaly vedeny spíš antitrumpovskou emocí než rozumem (In North Korea, Missile Bases Suggest a Great Deception). Zpráva NYT se pak objevila i v našich médiích, ale v konkurenci s domácí problematikou neměla šanci. Protože jsou NYT považované (ještě pořád) za seriózní zdroj, nikdo se nestaral o to, zda je na jejich zprávě všechno v pořádku.
Publikovaná série satelitních snímků a znepokojující text informují o „nedeklarovaných“ raketových základnách na území KLDR. Podle NYT je to v podstatě doklad věrolomnosti vedení KLDR a neschopnosti prezidenta Trumpa. Základny přece ohrožují mír i současná jednání, a jejich existence je údajně v rozporu se vším, co se posledních asi dvanáct měsíců odehrává mezi KLDR a USA!
Nevím, jak se to mohlo stát, ale CSIS a NYT jsou vedle jak ta jedle. Poněkud zdrženlivější CNN už se k věci vyjádřila (When it comes to North Korea, who’s really being deceptive?) a totéž udělal i tzv. Modrý dům, sídlo jihokorejského prezidenta. O co tedy jde?
V první řadě je třeba potvrdit, že všechny v textu CSIS a NYT zmiňované základny existují. Jak moc jsou aktivní, to neví ani CSIS, ani NYT. Jenomže to dobře vědí v CIA a vědí to v Soulu. Vědí to už dávno a nemají s tím žádný problém.
V druhé řadě by bylo dobře, kdyby si jak autoři ze CSIS, tak z NYT znovu přečetli, na čem se vlastně představitelé USA a KLDR dohodli. Pak by skutečně nemohli mluvit o „podvodu“. Novinářský slovník mimochodem vedl Modrý dům k poznámce, že takové výrazivo by mohlo ohrozit další jednání mezi oběma Korejemi a mezi KLDR a USA. V KLDR jsou na podobná slovy citliví, a i když se zatím v tamějším tisku nic neobjevilo, může se to objevit zítra nebo za týden. Byla by to známka poruchy v komunikaci a jedna z možných záminek k dalšímu zpomalení už tak pomalého procesu.
Zveřejněné snímky pocházejí z komerčních satelitů a jsou doplněny informacemi od severokorejských uprchlíků a z dalších zdrojů. V Langley jsou nejspíš v klidu, protože jen oni vědí, co je součástí řízeného úniku informací (prezidentem a ředitelem CSIS je John J. Hamre, bývalý náměstek ministra obrany) a co ne. Že by se dozvěděli něco nového, o tom se dá s velkým úspěchem pochybovat. Zpravodajské zdroje a technické možnosti americké a jihokorejské rozvědky přesahují i to, co si o nich civilista dokáže představit.
Text CSIS je patrně jen součástí velké hry, zatímco reakce NYT je jejím vítaným osvěžením z rukou užitečných idiotů. Nikdo totiž neví s jistotou, kolik takových instalací ve skutečnosti je, které jsou opravdové a které jsou jen návnadou. A i když to možná vědí v USA a Jižní Koreji – konec konců jsou schopni monitorovat pohyb každého náklaďáku a spočítat všechny hromádky písku a cihel na území KLDR – pak na Severu nevědí, kolik toho jejich nepřítel ví. Čtenář Duny (scifi román F. Herberta) ví, že jednoduchá finta nestačí a proto se vytvářejí „finty ve fintách ve fintách ve fintách“.
Tam někde hluboko je ukryté tajemství „prozrazených“ raketových základen. Velké politické divadlo, spuštěné severokorejskými generály koncem loňského roku, běží dál. Za téměř rok se stalo mnohé, uskutečnila se mnohá jednání, ale jiná se neuskutečnila, i když byla plánovaná. Na dalších se nedohodlo nic, protože šlo o výměnu informací a stanovisek.
Skutečný strategický cíl KLDR není ještě stále úplně jasný a její taktika je trochu matoucí. Obsahuje totiž směs starých stereotypů a nových postupů. Ze strany USA dominuje poněkud barnumská prezidentova technika jednání (jeden komentátor to označil jako „dávání přednosti optickému dojmu před substancí“), kterou ale není dobře podceňovat. Politická situace v USA ode dneška za dva roky je sice představitelná, ale jistotu nemá nikdo. Politická situace v KLDR je předpověditelná s velkou mírou jistoty a se stejně velkou mírou nejistoty.
V tuto chvíli se zdá, že usmíření mezi Severem a Jihem je na lepší cestě než usmíření mezi KLDR a USA. Dvě agendy, které jsou ale vzájemně úzce propojené. Na konci mohou být dvě dohody, ale naplnění jedné bez naplnění druhé nebude možné. Bude to ještě dlouhý proces s dramatickými peripetiemi. Snad se budou média držet víc substance než optického dojmu. Což ostatně platí i pro tu českou politickou řežbu.
