Náměstí Jiřího z Poděbrad na Královských Vinohradech v Praze - takto jej kvůli rekonstrukci skoro tři roky neuvidíme. FOTO: Ondřej Žváček / Wikimedia Commons / CC BY 2.5
FOTO: Ondřej Žváček / Wikimedia Commons / CC BY 2.5
FEJETON / Tak nám zabili Jiřák, řekla posluhovačka, totiž, co to povídám, radnice Prahy 3 zahájila rekonstrukci náměstí Jiřího z Poděbrad. Rozhodně nejde jen o výměnu povrchu, ujišťují nás radní, ale budeme mít i nádrže pod zemí, kanalizaci a „celou řadu sítí pod zemí“. Jedná se o nějakých dvacet let starý plán. Zatímco se zpočátku hovořilo o výměně trávníku, narostla místní radnici s jídlem chuť a teď si střihne rovnou revitalizaci za půl miliardy z veřejných peněz, rozuměj z magistrátního rozpočtu.
A jak dlouho ta krása s hodinkami s vodotryskem bude trvat? Inu, plán je 33 měsíců, tedy necelé tři roky. Když to slyšel můj manžel, vystudovaný krajinný architekt, který má s podobnými projekty zkušenosti z Británie, zaskočil mu knedlík.
Na tři roky se společenské srdce Vinohrad, kde se konají sousedské slavnosti, vinobraní, neformální setkání, kam si důchodci z širokého okolí chodí sednout na sluníčko a na kus řeči, kde mají psi jednu z mála možností vyhrazeného volného pohybu v okolí a kde je jedna kavárna vedle druhé, promění ve staveniště.
Tomu předcházela několikaletá oprava kostela Nejsvětějšího Srdce Páně, následovaná desetiměsíčním uzavřením stanice metra Jiřího z Poděbrad z důvodu rekonstrukce. Ta si mimochodem vyžádala bankrot několika podniků v okolí, včetně vyhlášené samoobsluhy Nova na rohu Slavíkovy ulice, která tu fungovala už v předrevolučních časech. Tentokrát ji ale snížený průtok zákazníků definitivně srazil na kolena – a stačilo k tomu pouhých deset měsíců.
Dva měsíce po znovuotevření metra se z náměstí stalo staveniště obehnané kovovým plotem (který už mimochodem pod náporem větru dvakrát odletěl, raději nedomýšlet, co by se stalo, kdyby tam zrovna šly děti ze školy na náměstí).
K otázkám na časový harmonogram a proč to vlastně tak dlouho trvá, se radní Ptáček vyjádřil následovně: „Přesný harmonogram na celých 33 měsíců se ladí a je možné, že se bude průběžně upravovat podle situace. Ale byl bych rád, abychom mohli dávat co nejpřesnější výhled na půl roku.“ Harmonogram se tedy ladí. Buď neexistuje, nebo podléhá přísnému utajení. „Každé přiznání ztěžuje zapírání a navopak,“ jak pravil Josef Švejk.
Na webových stránkách Prahy 3 jsou k věci časového harmonogramu k dispozici tři obrázky, které zakreslují různobarevně vybarvené náměstí v následujících třech letech – und das ist alles. Žádný soupis stavebních prací, jejich trvání a posloupnost, ze kterého by si mohl občan udělat obrázek o tom, proč se na tak dlouho musí vzdát užívání veřejného statku.
Nehodlám rozporovat provedení a rozsah plánovaných prací, je mi jasné, že se nelze zavděčit všem a vždycky bude někdo remcat. Nejsem staromilec, který by nejraději zakonzervoval stávající stav. Arogance, se kterou si ale radnice dovolila paralyzovat na tři roky jedno z ústředních pražských náměstí, je ovšem do nebe volající; dřív by slušný měšťan jistě považoval za povinnost radní vyválet v dehtu a peří.
Řada místních, kteří náměstí pravidelně využívají – třeba moje maminka, která už dál než na náměstí Jiřího z Poděbrad nedojde – se znovuotevření náměstí nedožijí. Nemluvě o našem psu, který se na náměstí denně venčil a socializoval. Co kdyby se to, nedej Bože, dalo vymyslet tak, aby to netrvalo dlouho? Co kdyby se to, nedej Bože, stihlo dřív?!
Tři roky se takhle důležité náměstí opravdu nerenovuje, taková délka trvání je směšná a neobhajitelná v jakémkoliv vesmíru. Není potřeba srovnávat se hned s Japonci, kteří po kolapsu silnice ve Fukuoce o rozměrech 30 × 27 metrů a hloubce 15 metrů jámu za dva dny opravili a do týdne uvedli komunikaci znovu do provozu. Stačí se podívat do historie; v únoru 1885 schválili žižkovští radní stavbu místní veřejné elektrárny a 1. prosince téhož roku se už Žižkov jako první pražský obvod rozzářil elektrickým světlem. Jisté je, že kdybychom naplnili celé letadlo Japonci a přivezli si je do Prahy, tak je hotovo dříve a levněji.
Ještě k těm Japoncům: první, co na Jiřáku padlo, bylo stromořadí sakur lemující cestu ke kostelu. Když ty stromy vždycky v dubnu rozkvetly, byla to taková krása, že i cynikovo okoralé srdce zaplesalo. Japonci věří, že sakury mají temnou sílu a dokáží se převtělovat i pomstít. Každý milovník divadla kabuki zná hru Cumori koi seki no to, čtenář Angóa Sakagučiho a jeho povídky Pod lesem rozkvetlých sakur ví, že kdo by chtěl sakurám ublížit, toho stihne nevolnost, mdloby nebo šílenství.
Bianca Bellová je česká spisovatelka s bulharskými kořeny, překladatelka a tlumočnice z angličtiny. V roce 2017 získal její román Jezero ocenění „Kniha roku“ v rámci literární ceny Magnesia Litera. Za stejný román obdržela Cenu Evropské unie za literaturu. Vloni vyšla její zatím poslední kniha, soubor povídek pod názvem Transfer.
