Kancléřka Angela Merkelová a nový předseda CDU Armin Laschet FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
Nejen Česko, ale též Spolkovou republiku Německo čekají letos na podzim důležité volby. Němci budou 26. září 2021 volit do Spolkového sněmu. I proto je důležité vědět, jak nahlíží aktuální zahraničněpolitické otázky jeden z klíčových německých lídrů, totiž předseda CDU Armin Laschet, po selhání Annegret Kramp-Karrenbauerové další nástupce Angely Merkelové a možná i nový spolkový kancléř.
Prestižní německý magazín Internationale Politik, vydávaný Německou společností pro zahraniční politiku, publikoval 8. února 2021 rozhovor s předsedou CDU Arminem Laschetem, který s ním vedl Andreas Rinke, hlavní korespondent agentury Reuters v Berlíně.
Nebudeme zde reprodukovat celý v mnohém pozoruhodný rozhovor, zaměříme se jen na některé aspekty Laschetových zahraničněpolitických postojů, o nichž bychom měli poněkud přemýšlet i v České republice.
„Vždy jde také o umění, jak vstupovat do vztahu, hledat společné a odstraňovat rozpory se zeměmi, které mají jiný společenský systém – ať už je to Rusko, Čína, Turecko nebo arabský svět. Přitom se stále musíme řídit vlastními hodnotami, a přesto vnímat realitu světa. Ano, jsem reálpolitik! Avšak pokaždé jde o obojí: hodnoty i zájmy. Jde o to utvářet lepší svět a hájit německé a evropské zájmy. Také v zahraniční politice potřebujeme jasný hodnotový kompas. To jsou především svoboda, demokracie, lidská práva a právní stát.“ Shrnuto a podtrženo: Laschet nám tímto svým výrokem sděluje, že bude i nadále pokračovat v německé zahraniční politice (s latentním a ovšem zcela legitimním heslem „Germany first“), ovšem velmi dobře si uvědomuje dynamicky se měnící geopolitický kontext.
Když se novinář Andreas Rinke, jinak též člen Valdajského klubu, jehož cílem je vylepšovat image Putinova Ruska v zahraničí, dotazuje Lascheta právě na jeho postoj k Ruské federaci, dopouští se určitého zkreslení. Nynějšímu předsedovi CDU totiž podsouvá, že je označován jako ten, kdo má pochopení pro Rusko („Russland-Versteher“), jenže ono je to trochu jinak. Laschet byl, a to i uvnitř CDU, přímo kritizován jako „Putin-Versteher“ kvůli své vstřícnosti vůči kremelskému vládci Putinovi. Vlastně se zde novinář dopustil jakési přátelské nahrávky, takže Laschet nemusel reagovat na skutečné výhrady k některým svým proruským výrokům a mohl se uchýlit k banální floskuli, že zahraniční politika přece spočívá ve snaze porozumět partnerovi. Jenže, a to je velmi důležité pro náš evropský a obecně západní kontext, předseda CDU nakonec odmítá, že by tím schvaloval ruskou revizionistickou politiku a porušování mezinárodního práva, tj. anexi Krymu a ruské vojenské angažmá na východní Ukrajině. A stejně tak kritizuje otravu a uvěznění Alexeje Navalného a schvaluje sankce EU vůči Rusku. Laschet prostě není Zeman, nebude papouškovat kremelský narativ.
Andreas Rinke proto kontruje otázkou, kterou bylo možné očekávat: Proč tedy spolková vláda podporuje dostavbu plynovodu Nord Stream 2, a to právě i po zadržení a pochybném odsouzení Navalného? K tomu Laschet poněkud lakonicky a s odkazem na německou „Energiewende“ poznamenává: „Pro přechodnou dobu potřebujeme plyn, který se v Německu netěží. Musíme garantovat geopolitické zájmy Ukrajiny a zajistit naše energetické potřeby prostřednictvím tohoto privátního hospodářského projektu.“ A upozorňuje, že i USA dovážejí suroviny z Ruska i dalších zemí, které zrovna nejsou vzorem v dodržování lidských práv. Jenže tak poněkud zastírá, že onen „privátní“ projekt by nebylo možné realizovat bez soustavné podpory německé spolkové vlády.
Vztah Německa k Číně označuje Laschet jako ambivalentní. Tato asijská velmoc podle něj představuje pro Evropu „geostrategickou výzvu“ a „systémového konkurenta“. Předseda CDU se dokonce hlásí k politice lidských práv a výslovně Čínu kritizuje kvůli persekuci Ujgurů. Zároveň však připomíná, že by se Duisburg, největší německý říční přístav na soutoku Ruhru a Rýna, měl stát důležitou křižovatkou Nové hedvábné cesty. A hlavně: Pro německý automobilový průmysl představuje Čína obrovský trh. Žádná země, tedy ani Čína, však nesmí mít přístup k německé kritické infrastruktuře, což platí i pro budování telekomunikační 5G sítě. Inu, také s Laschetem bude vztah Německo–Čína skutečně ambivalentní, byť pragmatický, tedy zcela protikladný k pročínské servilitě českého (p)rezidenta Miloše Zemana.
Laschet se výrazně a nepřekvapivě hlásí k transatlantické vazbě a spojenectví s USA, takže je samozřejmě dotazován, jak konkrétně vidí zvětšování odpovědnosti Německa a Evropy. Vypočítává proto některé společné evropské bezpečnostní projekty a vyjadřuje obligátní souhlas s cílem navýšit financování bundeswehru na 2 % HDP. Stejně tak vyjadřuje podporu pro německé angažmá v zahraničních vojenských misích, ať už v Afghánistánu nebo Mali, společnou západní intervenci do syrského konfliktu však striktně odmítá. V blízkovýchodním kontextu nicméně souhlasí s tím, že za bezpečnost Státu Izrael je spoluodpovědné i Německo.
Co se týče Evropské unie, pléduje předseda CDU Laschet pro posílení tzv. evropské politiky sousedství zaměřené na země, které by se ovšem z různých důvodů neměly ani v daleké budoucnosti stát členy EU. Členství zemí západního Balkánu v EU má sice jeho podporu, v případě Turecka ale konstatuje, že tato země se vzdaluje principům právního státu a tím i Evropské unii. Ukrajinské členství v EU nepovažuje za aktuální otázku, jako evropský zájem však vidí stabilitu, suverenitu a modernizaci Ukrajiny. Zde by měla EU sehrát významnou úlohu a Ukrajině tak otevírat evropskou perspektivu.
Armin Laschet se nebrání hlubší integraci zemí EU, dvourychlostní či vícerychlostní Evropa už ostatně dávno existuje. A když padne otázka, jaká je jeho vize evropského integračního procesu, zdali „spolkový stát“, nebo „spolek států“, sumarizuje svůj postoj takto: „Dnes nemůžeme definovat, jak bude Evropa jednou vypadat. Je to průběžný proces, který podléhá změnám. Spor o pojmosloví nám zde nepomůže. V německém zájmu je více Evropy. A k Evropě patří také dodržování základních principů Evropské unie: To říkám především s ohledem na problémy s právním státem v zemích, jako je Polsko a Maďarsko.“
Pro nás v Česku tak může být útěchou, byť jen slabou, že v tomto klíčovém rozhovoru se Armin Laschet nevyjadřuje kriticky k situaci u českých sousedů. Naopak pochvalně zmiňuje, že díky někdejšímu kancléři Helmutu Kohlovi se již jako mladý poslanec mohl seznamovat se zahraniční politikou, a dokonce se na Pražském hradě zúčastnil rozhovorů s českým prezidentem Václavem Havlem.
Jestli je něco symbolem německé politiky, tak je to silná kontinuita, což obzvláště výrazně platí pro německou politiku zahraniční. Řada tendencí se nám sice nemusí líbit, například ono umanuté (a přitom pragmatické) pěstování ekonomické vazby na Rusko, jsou však docela dobře čitelné.
To bohužel nelze říci o České republice, kde si naopak musíme přát, aby podzimní volby přinesly zásadní diskontinuitu ve stylu vládnutí. Zatímco Německo ladí nuance své zahraniční politiky, v Česku se bude rozhodovat o tom, jestli se na dlouhou dobu staneme státem v rozvalu, který oslabuje své západní geopolitické vazby, aby se v zájmu několika hochštaplerů – a bohužel i s úšklebkem významné části zdejších občanů a voličů – vrhnul do svíravé náruče jedné ze dvou nejobludnějších orientálních despocií, totiž Ruska nebo Číny.
