Poněkud urputný a neodbytný azylant, švédský občan Julian Assange (pamatujete? spustil aféru Wikileaks, jež měla změnit svět, ale nějak to nevyšlo) dostal od svých ne úplně dobrovolných hostitelů na ekvádorském velvyslanectví jasné pokyny. Není to ještě ultimátum, ale kdo ví, kam až to povede. Plnění pokynů je kontrolovatelné a jejich neplnění může mít další důsledky. O co jde? Má si, mimo jiné, uklízet svou koupelnu a „lépe se starat o svou kočku“. Když se nepostará o její výživu a hygienu, může mu být zabavena. Ani by mne nepřekvapilo, kdyby si azylant postěžoval na buzeraci ze strany ekvádorského velvyslanectví. Je přeci azylantem privilegovaným a takoví určitě mají právo na onačejší zacházení.
Je to bizarní? V podstatě ano. Ve světě se děje spousta věcí, o kterých média ani nestačí informovat, a pokud ano, jejich uživatelé to nestačí sledovat. Některé události jsou zásadní a kdyby se odehrály v jiném pořadí, mohl by z toho být docela pěkný mazec. Jiné by se mohly odehrát kdykoliv, aniž by v tu chvíli něco změnily. Jenže mohou mít důsledky a ty pak mohou vést k jiným, podstatnějším událostem. Například kdyby byl pan Assange špindíra a ještě k tomu se nestaral o svou kočku, možná by skončil na londýnské ulici a posléze ve švédském vězení. Veřejnost by pak při procesu mohla dostat novou dávku nevyžádaných informací z diplomatické komunikace kdekteré země, tu naši nevyjímaje.
Neméně bizarní je zpráva z Pchjongjangu, z níž jsme se dozvěděli, že Nejvyšší vůdce „hodlá pozvat na návštěvu KLDR“ samotného papeže. O pár dní později následovala zpráva, že papež František pozvání obdržel. Jestli se přitom usmál nebo pokřižoval, to nevím, ale budu moc zvědav, jak se situace vyvine dál. Vždyť KLDR je od pádu totality v Albánii jedinou vskutku ateistickou zemí (Česká republika se do této statistiky nezahrnuje, na rozdíl od Albánie a KLDR jde u nás o svobodnou volbu). Jediný povolený a státem podporovaný kult je kult Nejvyššího vůdce a jeho mužských předků. To je v zásadě polyteismus a pohanství. Že by si Kim Čong-un pozval papeže proto, aby se od něj nechal pokřtít a vstoupil tak mezi civilizované lidi – jako to svého času udělali naši předkové – o tom dost pochybuji.
Divoká prezidentská kampaň v Brazílii má oběti na životech a má i svůj mega skandál – hlavní favorit Bolsonaro prý zaplavil sociální sítě množstvím fake-news o svém konkurentovi. Záležitost se vyšetřuje, sám Bolsonaro (má podporu 59 %) se nechal slyšet, že nepotřebuje fake-news, protože úplně stačí pravdivé informace o Haddadovi (podpora 41 %). Asi nejpodivnější je na celé kampani velká podpora člověku, který se hlásí k odkazu vojenské vlády v letech 1964-85. Těžko si představit, co bude následovat, pokud bude zvolen prezidentem. Bývalá prezidentka Dilma Russeff byla tehdy odsouzena do vězení za terorismus (účast na únosu amerického diplomata), tisíce lidí odešly do emigrace. Kam se poděla masová podpora levicového prezidenta Luly? Že by se „masy“ nechaly tak snadno zmanipulovat a koupit? Slovy Karla Havlíčka, „mnohý případ známe“, a z vlastní zkušenosti, že ano?
Když dva dělají totéž, není to totéž. To také známe z naší politické a mediální scény. Někdo švindluje a je obdivován zástupy (dočasných) stoupenců, jiný ani švindlovat nemusí a je veřejně označován za kriminálníka. Jistý Hun Sen (čtenáři mé generace si to jméno nejspíš vybaví, je to někdejší člen Rudých Khmerů, který utekl do Vietnamu a vrátil se jako hrdina, který pomohl svrhnout režim Rudých Khmerů), kambodžský premiér od roku 1985, ztratil oblibu u unijních politiků. Komisařka Malmströmová mu vyhrožuje zrušením preferenčních obchodních pravidel pro jeho zemi. Má pro to silné důvody, které lze shrnout do jedné věty – omezování opozice, rychlý úpadek dodržování lidských práv a potlačování svobody tisku. Omezení obchodu by mohlo být pro Kambodžu drtivé, jde asi o 40 % jejího exportu, hlavně o rýži a textil. V minulosti byly podobným způsobem potrestány jen tři země – Bělorusko, Srí Lanka a Myanmar.
A kdo je ten druhý, který dělá totéž? No přece turecký prezident R.T. Erdoğan. Opozice je v Turecku omezována, v horším případě jsou „nespokojenci“ obviněni z „podpory teroristické organizace“ (na výběr jsou PKK a FETÖ, jedna existuje v terénu, druhá v hlavě prezidenta), jsou zatýkáni a vyhazováni z práce. Pokud jde o lidská práva, je už Turecko zase mimo Evropu. Jenomže pozice Turecka vůči EU je úplně jiná než pozice Kambodži. Mohutné investice evropských zemí (poslední ukázkou je výstavba společného závodu Oyak-Renault v Burse – investice 115 milionů USD), politické a ekonomické zájmy, členství v NATO, účast na „syrské válce“, to všechno dělá z Erdoğana obtížného, ale potřebného partnera. Však také již média spekulují, zda se neotevírá nové okno příležitosti pro obnovení negociací o členství Turecka v EU. Jo, taková je politika.
