Mezi obrannými metodami prokremelských dezinformačních stanic je popírání pravděpodobně nejoblíbenější. Web EUvsDisinfo uvádí více než 500 příkladů prohlášení prokremelských médií, která obsahují slova „Neexistují žádné důkazy“.
„V prokremelském ekosystému „není důkaz“ znamená „žádný důkaz nepřijímáme“. Jakýkoli důkaz, který není v souladu s kremelským narativem, neexistuje. Důkazy, ať už jde o svědectví, nezvratné důkazy, zbytky jedů, fotografie nebo videa, nebo dokonce zadržené osoby, jsou „žádné důkazy“. Jakýkoli jednotlivec, nevládní organizace nebo úřad, který předá údaje vyvolávající pochybnosti o odpovědnosti ruských orgánů nebo je spojuje se zločiny, je podle Kremlu zaujatý a důkazy nemají žádnou hodnotu. Dokonce i OSN je vůči Rusku a Bělorusku zaujatá,“ konstatuje EUvsDisinfo.
Zvláštním případem popírání je vytrvalé popírání Ruska, které na jaře 2014 nasadilo na Krymu vojenské jednotky a naznačovalo, že tamní armádu tvořili místní aktivisté, kteří nakupovali vybavení v armádních přebytcích. Prezident Putin později přiznal, že šlo o příslušníky ruských pravidelných jednotek, které byly na Krym přivezeny za účelem kontroly „referenda“.
Popírání, navzdory horám důkazů, může být účinné, zejména pokud se kombinuje s dalšími triky z rétorického instrumentária.
„Kult popírání“ občas způsobuje Kremlu problém. Dokonce i šéfredaktorka kremelských dezinformačních hlásných trub Sputniku a RT Margarita Simonyanová pochybuje o hodnotě tupého popírání:
„Existují dvě náboženství, jak by se měla velká a náročná země zachovat v případě katastrofálního průšvihu. Jedni si myslí, že je třeba, aby země všechno naprosto popřela; nic nepřiznat, nic neodčinit. Myslí si, že jinak bude všechno ještě horší. Protože proto. Toho se drží většina odpovědných soudruhů ve většině mocných zemí, včetně té naší. Jiné náboženství naznačuje, že by se mělo jednat jako Írán. To je mi bližší. Z prostých lidských důvodů. V mém hodnotovém systému se Írán zachoval skutečný muž.“
Írán se přiznal k náhodnému sestřelení ukrajinského dopravního letadla, rychle vydal omluvu a dal odškodnění. Incident byl tragédií, ale příběh brzy opustil přední stránky světových médií. Podobně se zachovaly i Spojené státy, když v roce 1996 americké námořní plavidlo sestřelilo íránské civilní letadlo.
Důkazy v případu letu MH17 sestřeleného ruským systémem BUK nad východní Ukrajinou shromáždili vyšetřovatelé, nevládní organizace a úřady a nyní je zkoumá soud v Nizozemsku. Soubor důkazů ukazuje na ruské státní struktury. Rusko nadále popírá, popírá a popírá a případ otrávil vztahy Ruska prakticky s celým zbytkem světa.
Tuto techniku u nás v Česku dobře známe. Zatloukání až k absurditě se tady většinou týkalo problému přiznání nevěry. Ať už to autor, jemuž se výrok připisuje, skutečně takto doslova řekl, nebo nikoli, podstata je jasná. Přiznání by znamenalo podle představ mluvčího pohromu, a tak raději zajde až do úplných absurdit. Důležité je, že má stále co říkat, a tím kolem sebe vytvoří obranný val. Některé lži jsou tak očividné, že i lhář ví, že druhá strana ví, jak to je. Všichni se prokoukli navzájem, ale hra pokračuje. Není jiná možnost než na pravdě trvat a opakovat ji pořád kolem dokola.