Nad knihou Jaroslava Kmenty Rudý Zeman vznikla debata také o tom, co dnes riskuje člověk, který píše o mocenských kejklech momentálních činovníků na nejvyšších místech. Nejsme ve fázi, kdy jde o fyzickou likvidaci nebo riziko skončit ve vězení. Dělá se to jinak.
Spisovatel Pavel Kosatík zhodnotil na svém Facebooku Kmentovu knihu o Zemanovi a mimo jiné v závěru napsal: „Když jsem to četl, postupně jsem si uvědomoval, co mě na té knize dlouho dráždilo: neměl jsem v ní dost autorova stanoviska. Kronikář registruje, stanovisko nemusí nutně mít, na Kosmově kronice nám dnes přijde všechno důležitější než osobnost pisatele. Tím spíš jsem užasl, když nakonec Jaroslav Kmenta z profesní krusty vystoupil, zčásti v knize a zčásti v rozhovorech, které vydání knihy následovaly.
Když přirovnává svého hrdinu k ‚Jokerovi z Batmana‘, není to efektní nápad zručného pisatele. Zdá se mi, že když se autorovi Zemanův osud nakonec seskládal dohromady, že se ho pan Kmenta lekl. Ne jako toho, od něhož hrozí nebezpečí (to taky, ale není to tím hlavním). Lekl se ho jako bytosti, která se vymkla řádu do té míry, až v jakémsi smyslu přestala být člověkem. To Kmentovo zúčtování se podobá poloze archetypální. Staří křesťané hleděli do tváře ďábla s úžasem a lítostí nad tím, jak také lze naložit se svým osudem.“
Přispěvatel R. K. k tomu poznamenal: Ještě berte v úvahu, do čeho se Kmenta pouští, proti komu a má snahu to napsat tak, že chce něco napsat i zítra a neskončit ani před soudem, ani v betonových botičkách na dně Orlíku
Na to řízně zareagoval Jan Rejžek: „Proč jste paranoidní?“
Riskuje tedy něco Kmenta? Je jeho psaní pro vyvlastňovatele státu a funkcí nějak nebezpečné? Nepříjemné jistě je, oni by chtěli být chváleni. Dnes se to ale zatím zkouší různými předžalobními výzvami a podáváním vysvětlení na policii. Jinak je taktikou těch nahoře spíš vytlačení části novinářů z velkých médií jinam. Tam jinde ať si píší, co chtějí, stejně to podle mínění panstva nečte tolik lidí, aby to něco příliš ovlivnilo. V Rusku se to tak dělá taky. Výjimkou jsou ti, kdo odhalí nějaké zcela neznámé mocenské kejkle a takovou korupci, jejíž odhalení je už opravdu nepříjemné a mohlo by mít za následek nějaké trestně právní nepříjemnosti.
Rusista Tomáš Glanc nám v rozhovoru pro Forum 24 letos na jaře řekl: „Zpětný pohled na komunistickou cenzuru ukazuje, že byla nesmírně primitivní. Snažila se skoro všechno uvést do souladu se státní ideologií. Jen úplně okrajově připouštěla nějaká víceméně nezávislá divadla, koncerty s relativně protestním potenciálem, občas nějakou ideologicky spornou knihu či ‚konstruktivní kritiku‘ v publicistice nebo z pozic ‚vědeckých‘.
Dnešní autokracie jsou nesrovnatelně rafinovanější. Nechávají volný průběh prakticky všemu, co je přímo neohrožuje. Je to ohromně efektivní: vždy lze poukázat na případy beztrestné kritiky a mnozí lidé, kteří by jinak emigrovali nebo byli frustrovaní, obsluhují zóny, které koneckonců ten režim posilují vnitropoliticky i v zahraničí.
Každý přitom ze své zkušenosti a ze svého okolí zároveň ví, že kdokoliv může kdykoliv pod sebemalichernější záminkou přijít o místo, do vězení, nebo mít velké potíže. Toto vědomí vede k vůbec nejefektivnějšímu omezení svobod: totiž k autocenzuře.“
Rusko je jednou ze zemí, kde se potlačení opozice a veřejné kritiky děje ráznějšími prostředky, než je tomu třeba u nás nebo v orbánovském Maďarsku. Technika manipulace s informacemi dnes pracuje tak, že kritika „se smí“, ale tam, kde příliš nepřekročí práh vnímavosti. V babišovských novinách se články, které vybočují z proudu oslav nového spasitele Andreje, umístí někam do hlubin listu na stránky, ke kterým se většina čtenářů nepročte. Podstatná je první stránka a celkové vyznění. Tady se boj vede pomocí kvantity, která se pak mění v kvalitu. Pak už je jedno, že třeba i nějaký redaktor trousí ironické poznámky o Babišovi na svém Facebooku nebo jiný zase položí jakoby odvážné dotazy. Podstatné je, že pro něj tito lidé pracují a dělají mu fíkový list. Za tím se skrývá neschopnost současné vlády a její mocenská rozpínavost.
Jaroslav Kmenta si může psát, co chce. Na stránkách Reportéra. V předbabišovské době publikoval v Mf Dnes, největším nebulvárním deníku v zemi. Česká televize může mít reportéry, kteří říkají o potentátech ANO a dalších papaláších nepříjemné věci, ale děje se tak jednou týdně večer. Většina lidí se ale podívá na večerní zprávy a sleduje jiné televize. A tak bychom mohli pokračovat.
Metodou je vytěsnění. Kritika, která se objeví na okraji velkých médií a na internetu, nezasáhne těch potřebných deset procent lidí, kteří nakonec rozhodnou o tom, kam se mocenské váhy nakloní. Když k tomu přidáme, že se ani vážná obvinění nakonec nedostanou před soud, je vymalováno.
Že někteří mocní ovládají techniku korumpování lidí a zastrašování a „nepřátelského převzetí“, je ale zřejmé. Zatím to úplně stačí. Ti lidé jsou ale schopni i horších věcí a už je také předvedli. Jednou někomu shoří pole, jindy se syn premiéra vyšle na „prázdniny“ na Krym. Kde máme záruky, že nám taky něco neshoří?
