Ještě nedávno jsem si myslel, že společnosti přátel někoho nebo něčeho jsou z podstaty věci mírumilovné a dokonce milé organizace. Ze slova přátelství vyzařuje čistá a pozitivní energie. Přátelství přece taky znamená mít rád. Můžeme mít něco rádi v naprostém klidu (třeba vyšívání, kaktusy nebo yorkshirské teriéry) a občas se přitom setkávat s lidmi postiženými stejnou láskou. Své sympatie můžete projevovat i aktivněji a pořádat akce za svobodu Tibetu nebo proti chudobě v Africe.
Ale tak to není. Přátelství nemusí být jen společná láska, může to být i společná nenávist. To pochopíte, když se na Facebooku podíváte na české Přátele Ruska. Je to dost populární stránka. Počet příznivců tam roste geometrickou řadou.
Mezi těmito „přáteli Ruska“ jsou samozřejmě i emigranti z Ruska, kteří z neznámého důvodu nespěchají zpět do vlasti, aby „pomohli vstát velikému Rusku z kolen“ a ovládnout Ukrajinu. Drtivá většina členů této společnosti jsou Češi všech věkových a sociálních skupin.
Tito Přátelé Ruska společně nenavštěvují koncerty Čajkovského, neorganizují hromadnou recitaci Puškinových básní ani veřejné promítání sovětského filmu Osvobození Prahy. Společnost nepořádá cesty na Bajkal nebo k vulkánům na Kamčatce. Nescházejí se po večerech, aby si vyměňovali recepty na boršč nebo pelmeně.
Samá nenávist
Veškerá energie těchto Přátel Ruska pod vedením exsenátora Jiřího Vyvadila je vynakládána na produkci nenávisti ke všem, kdo si dovolí kritizovat Putinův režim.
Kdo jsou nepřátelé Přátel Ruska? Všichni, kdo se s obavami nebo nespokojeností dívají na současnou Ruskou federaci. A tak se na ni dívají téměř všichni.
Desítky zápisů denně. Nejčastěji o „zvěrstvech fašistů na Ukrajině“, o odvaze Putina, který se vzepřel zlu, o prodejnosti českých a evropských politiků (s konkrétními jmény), americké zvůli v Iráku a Kosovu, o absenci křesťanských hodnot a homosexuální diktatuře v Evropě, i o tom, že už i papež se zaprodal. Komu? Asi světovému sionismu.
Přátelé Ruska by se mohli přejmenovat na Společnost nenávisti. Řekl bych, že snad i ruský ministr zahraničí Lavrov by se vyděsil, kdyby věděl, co píšou čeští Přátelé Ruska. Protože agresivnější, odpudivější a okrajovější společenství, než jsou tito „přátelé“, si snad ani nelze představit. Oni snad kompromitují i to Rusko, které se snaží si aspoň v něčem uchovat civilizované kontakty se světem.
Tito „přátelé“ přitom nejsou ani agenti KGB, ani nejsou duševně nemocní, jak by mnozí doufali. Ne. Jsou to obyvatelé země, která na své kůži zakusila represe za Gottwalda, okupaci 1968 i normalizaci. Za těmito smutnými stránkami české historie přitom nestojí Američané nebo Židé, ale Rusové.
O lidi nejde
Přátele Ruska nediskutují o hrozivé úrovni bezdomovectví v této zemi, o chudobě seniorů, o korupci, terorismu nebo vraždách novinářů, o absenci spravedlivých voleb nebo o tom, že lidi na nejvyšších místech jsou v Rusku de facto nevyměnitelní. O ruské zdravotnictví se nezajímají. Netrápí se tím, že chudý Rus se sotva dočká slušné péče. Přátelé Ruska se vůbec nezabývají tím, jak žijí lidé v té zemi, kterou mají tak rádi.
Hluboce pochybuji o tom, že by alespoň 10 procent těchto „přátel“ vůbec někdy v Rusku bylo a že aspoň půl procenta z nich tam zkusilo rok nebo dva žít, pracovat, založit si firmu, vodit děti do školy, chodit k lékařům a řešit problémy s místní policií a soudy.
Nikdo z nás neví, co může od Kremlu čekat zítra nebo za týden. Sotva to budou příjemná překvapení. Nevylučuji, že jednou se Rusku budou jeho čeští „přátelé“ hodit. Rusko jim může darovat ruské pasy (dvojité občanství je v obou zemích dovoleno), tak aby mohli Přátelé Ruska chodit k volbám a hlasovat tam za Vladimira Vladimiroviče Putina.
Hlavně, aby se tito „přátelé“ nerozhodli se do Ruska přestěhovat. Protože pak, a to velmi brzy, můžou změnit svůj názor na tuto zemi a z jejích přátel se stát „národními zrádci“, se kterými se v Rusku tak aktivně bojuje.