HISTORIE / Druhý den nastalo ticho. Mezi šachtami se nerozléhal ani pláč, ani nářek sbíhajících se lidí z okolí. Pozůstalí, kolegové, kamarádi, ti všichni beze slova obcházeli mrtvá těla vytažená z hlubin dolů a pátrali v obličejích po důvěrně známých rysech. A doufali, že nenajdou.

Tak popisuje rakouský deník Die Presse okamžiky hrůzy po tragédii, jaká dodnes nemá v ostravsko-karvinském revíru obdoby. Smutné události, k nimž došlo přesně před 130 lety, 14. června roku 1894, proměnily dějiny hornictví a zapsaly se do historie jako jedno z největších evropských důlních neštěstí celého 19. století. 

Těžba uhlí se na sklonku 19. století těšila prosperitě i rozvoji. A vzkvétal i karvinský důlní podnik hraběte Jindřicha Larische-Mönnicha. Jeho doly se ze západu na východ rozkládaly v délce čtyř kilometrů, ze severu na jih čítaly dva kilometry a osudného roku 1894 poskytovaly práci třem a půl tisícům lidí. Mnozí mu však později vyčítali, že v honbě za ziskem se v hlubinách podzemí zapomínalo na bezpečnost.

Výbuch, který nikdo nečekal

Pro horníky ten den nebyl zprvu ničím výjimečným. 14. června roku 1894, tedy přesně před 130 lety, sfáralo ve čtyři hodiny na svou odpolední směnu ve všech Larischových dolech na 1090 horníků, předáků, nadkopních a techniků. Do dolu Františka se vydalo 398 mužů, důl Hlubina ve svých útrobách spolkl 121 mužů a jáma Jan Karel 185.

V půl desáté večer se důl Františka otřásl mocným výbuchem. Exploze na čtvrtém patře v devatenácté sloji měla takovou sílu, že vyrazila kouř a prach až na samotný povrch. Tlaková vlna na Janu Karlovi smetla tři narážeče z odnímací plošiny přímo do jámy. Výbuch metanu způsobil navíc požár, šířící se z Františky také do propojených šachet Jan Karel a Hlubina, a uvěznil v hlubinách podzemí stovky horníků.

Roušky namáčeli do octu

Táhlý zvuk píšťal okamžitě svolával techniky a dělníky, aby rychle přispěchali k záchraně horníků, uvězněných v hořícím pekle. Do čela záchranných akcí na dolu Františka se postavil závodní západního revíru, vrchní inženýr Jan Kohout. Pro zachránce, kteří se vydávali do hloubky 300 metrů, nemohl ale udělat nic víc než dbát na to, aby měli nos a ústa přikrytá šátky namočenými v octu. 

Dobrovolníkům se v hlubinách dolů naskytl pohled na nepopsatelnou zkázu – v prachu, mezi popadanými trámy a převrácenými důlními vozíky leželi horníci i koně, mrtví i ranění, zuhelnatělí i roztrhaní. Muži rychle podávali první pomoc svým zraněným kamarádům, snažili se je co nejrychleji dopravit k jámě, jiní zase vyprošťovali zavalené a snažili se uvolnit zatarasený překop mezi šachtami.

Jenže v deset večer to bouchlo znovu. S menší intenzitou, ale stále smrtící. Na povrch se opět vyvalil dým a prach, nejméně šedesát zachránců zahynulo. Druhá detonace všechny překvapila. Inženýra Kohouta tlaková vlna vrhla na mřížoví kolem jámy a a omráčila, avšak po vyvezení na povrch se z bezvědomí probral. 

Série pěti výbuchů

Ani druhý výbuch mužům nezabránil v záchranných pracích. Po celou noc se snažili pomáhat raněným a vynášet mrtvé, i když se jim plíce plnily prachem, před nimž octové roušky nabízely jen malou ochranu. Ruku k dílu přiložili všichni – dozorci, inženýři i horníci, kteří přišli na ranní šichtu. A některé z těch, co sjeli dolů pomoci, zanedlouho vynášeli mrtvé. Ani tehdy ale ještě doly neřekly své poslední slovo.

O sedmé hodině ranní, 15. června, se země zachvěla znovu, zaduněl další výbuch. Ten už si ale naštěstí žádné další oběti nepřipsal – Kohout si krátce před ním všiml, že se z ventilátoru valil černý kouř a stihl včas varovat horníky, aby se vrátili na povrch. Za hodinu nastala čtvrtá exploze, ta poslední přišla ve čtvrt na deset dopoledne. Pak konečně nastalo ticho. Ticho plné hrůzy, zkoumání mrtvých těl a často marných nadějí sbíhajících se příbuzných, že zrovna jim tragédie nikoho nevzala.

„Ještě dnes je třeba hluboce smeknout a poklonit se lidem, kteří byli svědky druhého výbuchu a usmrcení svých kamarádů, a přesto bez váhání přistoupili k zachraňování těch, co šli před nimi. Inženýři, dozorci a havíři bez dýchacích přístrojů vynášeli raněné i mrtvé a přitom nevěděli, kdy dojde k dalšímu výbuchu,“ vzdává úctu všem tehdejším statečným zachráncům server Zdař Bůh, věnující se historii hornictví. 

Počítání mrtvých

„Dnešní noci došlo k explozi na dolech hraběte Larische v Karviné. Jeden inženýr, jeden šichtmistr, dva dozorci, dva nadhavíři a asi sto padesát horníků je usmrcených. Doly hoří, ventilátory jsou zničeny, proto není možné vyprošťovat mrtvá těla,“ hlásil stručný telegram z Karviné odeslaný krátce po posledním výbuchu zemské správě v Opavě. Skutečný počet lidských životů, které té noci v karvinských dolech vyhasly, byl nakonec ale ještě vyšší. 

Jejich sčítání podle benzinových lamp, které měli horníci u sebe, bylo velmi komplikované  – v nastalém chaosu je mnozí ztratili, jiní s nimi v šoku odběhli domů. Teprve 16. června, v den výplaty, se vyjevila smutná pravda. Tragédie si vyžádala 235 lidských životů, asi čtyři pětiny z nich vyhasly kvůli udušení, ostatní oběti podlehly svým zraněním. Karvinské neštěstí se z hlediska počtu zemřelých zařadilo na druhé místo nejstrašnějších důlních katastrof u nás. Předčil jej jen výbuch v dole Marie na Příbramsku v květnu roku 1892, během něhož zemřelo 319 lidí.

Tragédii připomíná a povědomí o ní dnes rozšiřuje spisovatelka Karin Lednická ve své románové trilogii s názvem Šikmý kostel. „Na zemi leží těla; dlouhá řada těl. U některých mrtvých klečí lidé; u jiných je prázdno, jejich blízcí ještě nedorazili,“ líčí v jejím prvním dílu. „Jakmile muži mrtvého havíře uloží vedle jeho kamarádů, ženy zdráhavě udělají zbývajících pár kroků, aby mohly právě přinesenému pohlédnout do tváře.“ Mnozí pozůstalí své členy rodiny přitom poznávali jen podle zbytků šatů, prstýnků nebo řetízků.

Výbuchy dolů za sebou nechaly 130 vdov a 194 sirotků. Ti, jejichž těla se podařilo z nebezpečných hlubin vytáhnout, byli pohřbeni 17. června na místním hřbitově v Karviné – Dolech. Ve smutečním průvodu, čítajících desítky osob, nechyběl ani hrabě Larisch, který se podle dobových svědectví nad hroby zesnulých vroucně modlil. Jejich památku dodnes připomíná pamětní deska.

A kdo za to může?

Výbuchy otřásly celou společností. Tři doly byly uzavřeny a tři a půl tisíce lidí zůstalo bez práce – dostávali polovinu mzdy a mohli si najít práci, ovšem s podmínkou návratu na doly po obnovení provozu. Zejména levicově orientovaný tisk pak na svých stránkách pranýřoval hraběte Larische, a to nejen pro horší technické vybavení dolů a nedostatečné zaškolení nových zaměstnanců, ale i nízkou finanční podporu pozůstalých žen a dětí. 

„Hledat viníka červnové nehody v Karviné pouze v ,kapitalistické chamtivosti‘ by však nebylo spravedlivé,“ zdůraznila historička a pracovnice Státního okresního archivu Karviná Agáta Kravčíková pro Karvinský a havířovský deník. K nárůstu důlních katastrof mezi lety 1880–1900 začalo podle ní docházet zejména z důvodu přesouvání těžby do nižších pater, v nichž častěji hrozil únik výbušného metanu. Vážnost této hrozby však bylo možné pochopit až v bezprostřední zkušenosti s explozí takového rozsahu jako právě v roce 1894.

Přísnější bezpečnostní podmínky

O tragédii v Karviné jednal dokonce říšský sněm, přesné její příčiny ale nebyly odhaleny dodnes. Snad byla porušena bezpečnost při trhacích pracích, snad se samovznítil a vybuchl uhelný prach. Záhy se přijala celá řada bezpečnostních opatřeních, která měla podobným neštěstím v budoucnu zabránit – například důlní prostory se musely důkladněji odvětrávat, psaly se nové instruktážní texty, kropil se uhelný prach, posílily se důlní kontroly a zrodila se profesionální báňská záchranná služba. Rok po tragédii byl také patentován takzvaný pneumatophor, jednoduchý a vůbec první přenosný dýchací přístroj.

Těžba na dole Františka se obnovil až v lednu následujícího roku. Po vytěžení byl důl v roce 1965 zavřen a zasypán, i s 58 těly těch, jež se nikdy nepodařilo vytáhnout a pro něž se jejich šachta stala trvalým hrobem. 

Javorová alej jako tichý svědek

Nad epicentry výbuchů, nedaleko kostela svatého Petra z Alkantary v Karviné-Dolech, známého dnes jako „šikmý kostel“, byla krátce po neštěstí postavena kaple Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a vysázena javorová alej. Kaplička i vzrůstající stromy se staly nejen svědky průvodů na památku zemřelých mužů, otců, živitelů rodin i synů, ale i pamětníky osudů obyvatel dnes již zaniklého města, staré Karviné.