ROZHOVOR / Mozaika. Vcelku trefné pojmenování jedné početné, pestře poskládané rodiny, jež stojí v centru stejnojmenného domácího seriálu, který začala tento týden vysílat platforma Voyo. Napsala jej Alice Nellis, režie se chopily Jasmina Blaževič a Lenka Wimmerová a potkáte v něm řadu dobrých českých herců. Mimo jiné Taťjanu Medveckou, jež hraje s Karlem Heřmánkem manžele. Právě jejich úvodní oznámení, že se po letitém soužití chtějí rozvést, seriál odstartuje. 

Alice Nellis v Mozaice dokládá, jaký je rodina křehký organismus. Nacházela jste při čtení scénáře některé povědomé momenty, které jste sama zažila?

Já sama jsem jedináček a s manželem jsme měli dvě dcery, takže teprve teď, co se dcery provdaly a mají děti, se naše rodina rozšířila. Ovšem ve srovnání se složitostí vztahů a vazeb, jak je tomu u Jirsových, kteří mají čtyři potomky – některé navíc adoptované – jsme úplní břídilové. Čímž nechci říct, že bych po nějakých komplikacích prahla nebo je snad přivolávala. Podobnost postavy Heleny a sebe vidím spíš v momentech jakési praktičnosti, dělnosti, aktivity, prostě s tím, jak je zvyklá řešit problémy.

Vaše Helena se rozhodne po letech rozejít s manželem, s tím, že chce realizovat některé své sny. Rozuměla jste jí, nebo myslíte, že po takové době už nemá smysl dělat radikální změny? 

To jste uhodila hřebík na hlavičku, protože touhle situací a motivacemi jsme se s Karlem Heřmánkem i oběma režisérkami velice zabývali. Řekla bych, že Helena nechce realizovat nějaké sny, jen je natolik zaskočená tím, co se dozví (a já teď bohužel kvůli divákům nemůžu prozradit, čím), že velice spontánně a možná i trochu zbrkle učiní tohle rozhodnutí. Přispívá k tomu i fakt, že vzájemný vztah obou manželů je už poněkud vyprázdněný a stereotypní. Prostě jsem v jejím rozhodnutí viděla jakousi touhu žít aspoň na stará kolena v pravdě a po svém.

Vaším seriálovým mužem je Karel Heřmánek. Rozesmál vás někdy během práce na place? A mohli jste improvizovat, nebo jste se drželi přísně scénáře?  

Karel je velice zábavný společník a báječný kolega, ale scénář nám předepisoval spíš scény napjaté nebo konfliktní. Takže je mi to líto, ale humor si tentokrát holt užil někdo jiný. A co se týká improvizace, mnoho scén jsme důkladně probírali a zkoušeli před natáčením, měli jsme možnost i do textu zasahovat. Takže při samotném natáčení jsme se už drželi scénáře, na kterém jsme se domluvili.

Seriál řeší různé modely vztahů i hledání partnerů. Vy jste ukázkou toho, že se manželství dá udržet, celý život žijete s jedním mužem. Možná v tom sehrála roli i doba a určité společenské nastavení. Máte osobní recept na to, jak důstojně zestárnout se stabilním partnerem?  

To, že je mi sedmdesát a na podzim to bude padesát let, co jsme se s manželem seznámili, mě neopravňuje k tomu dávat nějaké recepty, doporučení nebo rady. Beru to tak, že jsme prostě měli štěstí, že jsme se našli. Určitě v tom hrál roli i fakt, že oba pocházíme z kompletních rodin, a ačkoli manželství obou našich rodičů procházela určitými krizemi, zažili jsme, že se problémy dají řešit.  A v tu chvíli je asi důležité dát si pro sebe na váhy pozitiva a negativa svého partnera. Převáží to, co mě na něm štve, nad tím, proč ho mám ráda? Rady po mně nechtějte, každý jsme jiný, každý má jiné priority.  Ale vidíte, teď mě vlastně napadá, že snad polovina spolužáků z mého ročníku na gymnáziu žije stále se stejným partnerem nebo partnerkou. Takže v tom ta doba a společenské nastavení přece jen může hrát svoji roli.

Tradiční rodinné vztahy se v posledních dvou dekádách rozvolnily. Více se žije single, v nezávazných vztazích nebo polyamorii. Leccos z toho potvrzuje i seriálová Mozaika. Čím to podle vás je?

Vy mi dáváte! Nejsem sociolog, psycholog ani specialista na milostné vztahy. Natož filozof!  Myslím, že žijeme v náročné době. Jsme zahlcováni informacemi, zbožím, nároky, povinnostmi… všechno se děje rychle, mnohdy on-line. A ty naše křehké dušičky, které často nemají ukotvení – čímž myslím třeba víru, pevné rodinné vazby nebo nějaký intenzivní zájem o něco, prostě cíl, ke kterému směřují, – se v tom světě tak nějak plácají. Ale každý touží po lásce a každý chce být šťastný. A tak je ta cesta životem hodně složitá.

Mozaika potvrzuje pravdu, že s dospělými potomky je často víc problémů než s malými. Co se vám jako rodiči v komunikaci s dětmi osvědčilo?

Nechcete se mě radši zeptat, jestli dávám přednost pivu před vínem? To odpovím hned: pivu! 

Výborně, tuhle otázku si škrtám. A ta předchozí?

Napadají mě slova jako upřímnost, férovost, empatie. Vůle a chuť tomu druhému porozumět. Potlačit své ego, nemyslet si, že automaticky vyšší věk jistí pravdu. Je to hrozně těžká otázka.

Když jsme u té rodiny. S oblibou ji skloňovaly i politické strany, které kandidovaly do Evropského parlamentu. Jaký jste měla z voleb a některých kandidátů pocit?

Když jsem poprvé v roce 1966 vyjela na Západ, můj hlavní dojem byl, že se tam dá koupit úplně všecko. A byla jsem – jak jinak – nadšená. Dnes se u nás dá taky koupit všecko. Tudíž se dá poměrně snadno koupit přízeň voličů. Stačí marketingově šikovně zvolené heslo a už se kroužkuje, i když splnění daného hesla je hodně vzdálené realitě. Vlastně není čemu se divit. Žijeme v době postfaktické. Obsah není podstatný. Důležitý je obal.