Pro běžného člověka to vypadá jako bestiální sadismus, ale byla to tehdy taková kriminalistická praxe, říká badatel Jaroslav Čvančara o faktu, že Němci uřezali hlavy parašutistů Gabčíka a Kubiše a naložili je do formaldehydu. Po ostatcích mužů, kteří se podíleli na likvidaci Reinharda Heydricha, pátrá už desítky let.

„Pokud by z německé strany zaznělo jasné ano – máme, nebo ne – nemáme, byl bych mile překvapen. Z německé strany cítíme někdy až přehnané sypání si popela na hlavu, hlavně za holokaust, ale co se týče odboje, tam mi přijde, že velká sebereflexe z jejich strany není,“ říká Čvančara v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Platí pořád, i po těch dlouhých letech, že parašutisté, kteří se podíleli na likvidaci Reinharda Heydricha, sice mají různé pomníky a připomínky, ale pořád nemají ani svůj symbolický hrob?

Bohužel je to pravda. I když, abychom byli přesní, ze všech parašutistů, kteří zde zahynuli, existuje jeden jediný hrob – člena operační skupiny Out Distance, desátníka aspiranta Ivana Kolaříka ve Zlíně na lesním hřbitově. To je skutečně jediný autentický hrob, který unikl pozornosti německých úřadů. Jak se to podařilo, nechápu, protože jinak v tom byli maximálně důslední.

Je ukázkou té důslednosti, možná spíše zvrácenosti, že parašutistům, kteří padli při boji v kostele a v kryptě v Resslově ulici, pak uřezali hlavy, vypreparovali lebky a hlavy Gabčíka s Kubišem naložili do formaldehydu?

Pro běžného člověka to vypadá jako bestiální sadismus, ale byla to tehdy taková kriminalistická praxe. Pátrání se vedla ještě v dalších týdnech a měsících, takže to zpočátku sloužilo i k identifikaci při vyšetřování. Jinak ale ty lebky i hlavy byly určeny pro budoucí říšské kriminalistické muzeum.

Vy se tématu dlouhodobě věnujete, máte k dispozici i dobové fotografie těch vypreparovaných lebek. Podařilo se v pátrání po těchto ostatcích nějak pokročit, navzdory času, který již uplynul?

Fotografie pořídil za pomoci zaměstnanců Ústavu soudního lékařství kriminalista, pozdější šéf tzv. pražské mordparty, plukovník Miloslav Nečásek. O dalším osudu těchto ostatků se bohužel neví nic. Ještě se zachovalo svědectví jednoho ze zaměstnanců, pitevního zřízence Josefa Pánka, který vypověděl po válce do protokolu, že 20. dubna 1945 si pracovníci gestapa přijeli pro důležité věci, mimo jiné i pro hlavy parašutistů a odvezli je neznámo kam.

Jaroslav Čvančara (vpravo) s  někdejším šéfem tzv. pražské mordparty Miloslavem Nečáskem a spisovatelem Jaroslavem Andrejsem (vlevo) na hřbitově v Ďáblicích v druhé polovině 80. let. ZDROJ: Archiv J. Čvančary

Jsou různé teorie, že je pak nechali spálit v krematoriu, nebo že je odvezli do Německa…

Když nejsou fakta, zbývá prostor pro dohady. Přikláním se ale k tomu, že Němci ještě 20. dubna nepovažovali válku za prohranou a důležité listiny, údaje a podobné věci si odváželi pryč. Kdysi mi vyprávěl profesor Jaromír Tesař z Ústavu pro soudní lékařství, že Němci si odvezli i vzácné mikroskopy a oni se je po válce snažili získat zpět. A v rámci pátrání došli k tomu, že Němci si různé věci, obrazy a cennosti sváželi na Smíchovské nádraží k nákladnímu vlaku a že ten byl při cestě snad napaden spojeneckým letadlem. Ale i tohle jsou jen dohady, které mohou a nemusí být skutečností.

Historik Jaroslav Čvančara: Komunisté atentát na Heydricha nemohli vymazat, tak se alespoň snažili líčit ho jako nesmyslnou akci

Vy jste v této věci požádali o spolupráci i současného německého velvyslance v Praze Christopha Isranga. Máte naději, že se podaří ještě něco nového zjistit, objevit, třeba i díky jeho intervenci?

Dostali jsme se do slepé uličky, protože jsme už vyčerpali vše dostupné v našich archivech. Vyřešit tuhle velkou neznámou by snad mohli samotní Němci či Rakušané, kdyby chtěli. Pokud ty ostatky byly někde ukryty, mohou být stále neobjevené či nezveřejněné někde v depozitářích. Proto jsme navštívili kancelář prezidenta republiky, kde jsme dostali doporučení právě na současného německého velvyslance Isranga. Ten nás už vloni přijal velmi ochotně, detailně se zajímal, vyžádal si, abychom sepsali návrh, co konkrétně by mohl udělat. Dodali jsme mu seznam vybraných německých archivních institucí, včetně lékařských, ale od loňského září je ticho po pěšině. Jen nám popřál vše dobré k novému roku.

Třeba ho i tenhle rozhovor trochu popíchne…

To by bylo skvělé.

V předchozí odpovědi jste použil formulaci „pokud by sami Němci chtěli“. Myslíte, že i po těch skoro osmdesáti letech je tu nějaká neochota se těmito věcmi zabývat?

Podívejte, za války se v Plötzensee a v Drážďanech vraždilo gilotinou. Těla pak byla předávána do německých anatomických ústavů, kde dlouho sloužila studentům. To je téma, o kterém se donedávna vůbec nehovořilo. Až v posledních letech se psalo o tom, kde byly ty histologické zbytky pohřbené, pořád je to nějakým způsobem citlivé téma.

Mimochodem, před několika lety dostal historik Petr Blažek e-mail, kde mu autor napsal, že viděl skleněné válce s hlavami Gabčíka a Kubiše ještě v dobách NDR v 80. letech v depozitáři nějakého anatomického ústavu. Pokud by z německé strany zaznělo jasné ano – máme, nebo ne – nemáme, byl bych mile překvapen. Z německé strany cítíme někdy až přehnané sypání si popela na hlavu, hlavně za holokaust, ale co se týče odboje, tam mi přijde, že velká sebereflexe z jejich strany není.

ZDROJ: Facebook Iniciativa A

Jak Gabčík, tak Kubiš zemřeli mladí, bez potomků. Podařilo se zajistit od jejich příbuzných vzorky DNA pro nějakou případnou budoucí identifikaci?

To se začalo řešit v podstatě hned poté, co se s DNA začalo šířeji pracovat. Sám jsem předával Vojenskému historickému ústavu kontakty na některé jejich příbuzné. Byli například na Slovensku i za Katarinou Tomčíkovou, praneteří Josefa Gabčíka.

Ví se s jistotou, že těla parašutistů jsou v hromadném hrobě kdesi na hřbitově v pražských Ďáblicích?

Skutečně tam byla hozena do společné šachty, jak se to tehdy dělalo. Jsem ale velmi skeptický k tomu, že se tam dá něco nalézt. Tamní zaměstnanci a pohřební služby byli vždy takoví dosti komisní. Hned na začátku devadesátých let jsme se snažili to místo se skauty trochu upravit, protože tam byla absolutní džungle. Pak tam ale jednoho dne k mému překvapení přijel bagr a asi týden tam bagroval do poměrně velké hloubky. Dodnes mne mrzí, že jsem si to nevyfotil, abych měl důkaz. Ještě někdy v roce 2012 jsme tam jednou jeli s panem Vladimírem Kučerou s kamerou pro pořad Historie cs, a zaměstnanci hřbitova nás dost neurvale vyhodili, že nemáme povolení, i když nebylo potřeba.

Takže je poměrně velká míra pravděpodobnosti, že tam ty ostatky už ani nejsou?

Ano. Další věc je, že podle odhadů profesora Tesaře by tam mělo být pohřbeno nějakých 18 000 těl. Bylo to odkladiště veškerých neidentifikovaných mrtvých, různých utonulých, oběšených, sebevrahů, a pak i takovýchto zahynulých z přestřelek. A protože se o tom veřejně nevědělo, tak se v té praxi pokračovalo i po roce 1945. Proto se tam pohřbívali i ti, kdo byli popraveni podle rozsudků Mimořádného lidového soudu. Proto jsou tam i gestapáci z Kladna, nebo K. H. Frank, Kurt Daluege či Emanuel Moravec. Fakt je, že v roce 1968 žila ještě celá řada svědků, i u StB, a tehdy se začal řešit případ pátera Josefa Toufara. Ukázalo se, že se ta těla neukládala úplně bez systému. Každý měl na palci cosi jako cedulku s číslem.

Nedávno se řešila možnost vyzdvižení ostatků Zdeny Mašínové, manželky odbojáře Josefa Mašína a matky bratří Mašínů, která ve vykonstruovaném procesu dostala 25 let a v roce 1956 ve vězení zemřela… Mohla by tahle exhumace pomoct i dalšímu zkoumání a nálezu ostatků jiných obětí?

Já bych si samozřejmě přál, aby to bylo úspěšné, ale jsem k tomu maximálně skeptický.

V poslední době se hodně mluví o přepisování historie, zejména v souvislosti s událostmi na konci války. Jako by se zapomínalo na to, že ten, kdo tu historii přepisoval, byli hlavně komunisté… Jak se vlastně k likvidaci Heydricha stavěla komunistická historiografie i politika před rokem 1989?

Stavěla se k tomu tak, že lidi, jako jsem já, komunistická historiografie motivovala k tomu, abychom se o to téma začali zajímat. Cítili jsme, že je tam vždy něco nedořečeného, nebo naopak poťouchle ideologického. Proto jsme v mezích našich tehdejších možností pátrali sami. Osobně za velkou čest považuji, že jsem se mohl seznámit s některými aktéry a pamětníky těchto událostí, ať už z domácího odboje nebo s válečnými veterány. V některých případech se mnoho nezměnilo ani dnes. Dobře víme, který z historiků je prodejný a píše věci na objednávku…

Přeci jen parašutisté přiletěli ze Západu, na příkaz Londýna. Snažili se i proto komunisté výklad likvidace Heydricha pokřivovat?

Absolutně, ale tak významnou historickou událost vymazat nemohli. Takže to komentovali tak, že ten čin neměl žádný smysl, že to zbytečně stálo mnoho lidských obětí, na to kladli důraz a vyzdvihovali svůj vlastní odboj. Já mám ale úctu k majestátu oběti, smrti, k jakémukoli odboji, i k tomu komunistickému, protože když pak ti lidé byli dopadeni, většinou to s nimi dopadlo strašně.