ROZHOVOR / Helena Čapková je česká japanoložka, historička umění, spisovatelka a editorka, která už dvanáct let žije v Japonsku. Po studiích v Praze a Londýně začala působit jako vysokoškolská pedagožka na univerzitách Waseda v Tokiu a Ritsumeikan v Kjótu. Věnuje se dějinám japonského umění a architektury, vizuální kultuře a designu, zkoumá též vliv středoevropské avantgardy na japonskou estetiku a intelektuální vývoj. V rozhovoru pro deník FORUM 24 mimo jiné popisuje, co pro Japonce znamenají pojmy jako čest a štěstí, i kořeny japonského zájmu o klasickou evropskou hudbu. Stranou nezůstal ani vztah k přírodě a jídlu.

PH: Japonsko si po porážce ve druhé světové válce a za americké okupace prošlo cézurou, kterou můžeme označit jako westernizaci. Jak se dnes u Japonců prolínají tradice kolektivní loajality s důrazem na individuální výkon?

Japonsko je součástí globalizovaného společenství a zároveň v mnohém zůstává záměrně poněkud izolované. Snadno bychom si mohli osvojit pocit, že vše tradičně japonské je dobré, zatímco to západní a importované špatné, jenže tak to úplně není. Japonská tradice sice prosazuje kulturu „nevybočování“, což třeba znamená, že měšťan z Ósaky nesměl nosit purpurovou barvu, ale jinak jeho oděv hrál barvami a pestrými vzory. Zkrátka všichni Japonci nechodili a nechodí v černém obleku.

Tradiční japonská společnost je patriarchální, takže ženy jsou až na výjimky podřízené mužům. Nepříjemný je i běžně uplatňovaný princip kolektivní viny, kdy se celá vesnice zodpovídala za zločiny či chyby jednotlivců, což je stále dost zakořeněné.

Japonsko jako konstituční monarchie má samozřejmě ambici být moderní, spousta věcí se změnila a modernita západního střihu patří k japonskému životu od 19. století. K tomu rovněž patří apel na individualismus, zejména u elit, výrazně přítomný je v kultuře, umění a literatuře, ale nejde o nastavení, které by bylo vlastní většině společnosti.

EV: Často slyšíme, že japonská společnost vyžaduje extrémní výkonnost. Čím se Japonci „dopují“ a jak odpočívají? Tady v Česku se třeba hodně pije káva a také alkohol…

Japonci především vyznávají disciplínu všeho druhu, ať už individuální, nebo kolektivní, ze Západu sem zároveň pronikla péče o duševní zdraví zaměstnanců, o rovnováhu mezi osobním a pracovním životem. V tradiční japonské firmě, která funguje hierarchicky a zásadní úlohu v ní hraje věk, má senior automaticky hlavní autoritu, a to i na úkor kompetence. Takže mladší zaměstnanci včetně žen musí po práci společně popíjet se staršími, což je často dost nepříjemné.

Klíčové ovšem je, že Japonci mají své koníčky, skoro každý pěstuje nějaké silné hobby, často až na profesionální úrovni, jako třeba bojová umění či jiné sporty, například baseball. Velkou roli hraje též pravidelnost, vymezení si času na koníčky každý víkend bez výjimky.

EV: Jak se vám v Japonsku žije jakožto Evropance? Jako vysokoškolská pedagožka máte významný společenský status. Jak k evropským ženám přistupuje japonská patriarchální společnost?

Upozornila bych na fenomén, o němž se v Evropě jen málo hovoří, totiž že Japonci rozlišují mezi lidmi ze západu a východu Evropy. Obecně platí, že být Východoevropanem, což znám i z Londýna, kde jsem žila osm let, s sebou nese řadu stereotypů. Jako Češi, Poláci a Slováci bohužel nemáme moc dobrou reputaci. A v Japonsku to má další konotaci, která se týká především žen, přičemž to souvisí s ruskou prostitucí, což je globální fenomén. Rusky jsou absolutně všude, a když sedí Východoevropanka v baru, automaticky je považována za lehčí osobu a to je opravdu nepříjemné. Ohledně postavení ženy-cizinky hraje významnou roli, s jakým vybavením a cílem do Japonska přichází.

Žiju v Japonsku dvanáct let a musím potvrdit, že základní znalost reálií a jazyka je zde mnohem důležitější než jinde. Například vdát se za Japonce je stále docela obtížná záležitost. Navíc, přestože žijete v Japonsku i delší dobu, tak se prostě Japoncem či Japonkou nestanete, nikdy nebudete mít stejná práva, získat japonské občanství je něco zcela výjimečného.

A pak jsou tu ještě Evropané či Zápaďané, kteří přicházejí do Japonska s náboženskou motivací a chtějí se stát třeba mnichy. Někteří jsou i úspěšní a znám jednoho Němce, který toho dosáhl, byť je to složitý proces. Jsou samozřejmě i „normální“ případy, jako třeba já, kdy přicestujete do Japonska za prací, ať už v byznysu, nebo v akademické sféře, dost toho o Japonsku víte a umíte i jazyk a máte do jisté míry realistický pohled na tamější život. A to je předpoklad úspěchu, poněvadž v Japonsku můžete zajímavě žít docela dlouho, byť si nemyslím, že takříkajíc úplně navždycky.

EV: Když máte pracovní smlouvu, například jako vy na univerzitě, dostanete v Japonsku třeba i trvalý pobyt?

Především bych připomněla, že ve srovnání s Českem je pozice na univerzitě v Japonsku z hlediska společenského, politického a kulturního vysoce oceňována, a to i po finanční stránce. Univerzitní pedagog má prestiž a vyšší plat. Když přijdu do restaurace a personál zjistí, že jsem profesorka, tak se jeho přístup ve všem změní. S tím souvisí i to, že pro akademiky není problém získat vízum či povolení k pobytu. Bohužel, když jste manžel či manželka japonského občana, tak vám úřady dělají dost problémy, dostanete například jen krátkodobé vízum.

A získat japonské občanství je, jak už jsem zmiňovala, skoro nemožné. Pokud vím, tak jednou z výjimek byl nedávno zesnulý americký japanolog Donald Keene. Japonci neradi dávají občanství cizincům, za jistých okolností lze v Japonsku získat azyl, ale i tak je takových případů velmi málo. Obecně je japonská migrační politika značně restriktivní, a to i na úkor rozvoje japonské ekonomiky, vždyť tamější populace stárne a chybí například pracovníci ve stavebnictví. Spousta lidí z Asie by ráda v Japonsku žila a pracovala, ale stát pro ně není ochotný vytvořit vhodné podmínky.

PH: Mnozí znají filmy Akiry Kurosawy se shakespearovskými inspiracemi anebo romány Šúsaku Endóa s křesťanským kontextem, a někdy se tudíž zdá, že například tradice západního rytířství a samurajský kodex bušidó mají k sobě docela blízko. V čem se podle vás zásadně liší, a naopak podobají japonská a západní kultura?

Japonci nepoužívají pojem westernizace čili pozápadnění, spíše hovoří o internacionalizaci. Intelektuálně a politicky se v podstatě považují za součást Západu, současně sami sebe jako národ řadí k asijské elitě. Už japonská modernita formulovala ideu jednotné Asie, v níž se Japonci viděli v úloze lídra. S tím souvisí i fenomén japonské kolonizace, což je pozoruhodná součást japonského sebevědomí.

My na Západě odmítáme někdejší západní kolonialismus a reflektujeme všelijaké postkoloniální problémy a šrámy, jenže v regionu, který Japonci kdysi kolonizovali, nepanuje postoj tak jednoznačně negativní. Zatímco Korejci odmítají vidět na japonském kolonialismu cokoliv pozitivního, tak například Tchajwanci to vidí úplně opačně, třeba s ohledem na prosazování vzdělanosti, neboť Japonsko bylo v minulých staletích intelektuální mocností. Podobně to platí třeba o čínských intelektuálech z Mandžuska, kteří studovali v Japonsku.

Japonský imperialismus se opravdu vyznačoval velkým sebevědomím, které však bylo potlačeno porážkou ve druhé světové válce a americkou okupací. Právě zde jsou kořeny obrovského obdivu k Americe a k americké popkultuře. Před válkou řada japonských umělců cestovala do Paříže, poté už byl jejich cílem spíše New York. Zároveň se i mezi japonskou elitou objevila zvláštní forma ukřivděnosti či ukřivděného sebevědomí.

Přesto i vzhledem k vzrůstajícímu ohrožení ze strany Číny zůstává Japonsko západní enklávou a Japonci stále doufají v pomoc Spojených států, byť uvidíme, jak to bude po amerických prezidentských volbách. Kromě toho tam existuje i radikální nacionalismus, jehož protagonisté, představující malou skupinu, sní o Velkém Japonsku jako koloniální mocnosti a jsou značně xenofobní.

PH: Jak je to s japonským zájmem o českou kulturu, zejména hudbu? Není to jen český mýtus? Co se v Japonsku překládá z české literatury?

V Česku rádi zdůrazňujeme japonský zájem o českou hudbu, ale spíše lze říct, že Japonci se obecně zajímají o evropskou klasickou hudbu, mají ji opravdu rádi a masově chodí na koncerty. Souvisí to s japonskou kulturní výchovou a sklonem k eleganci. A není to jen záležitost elit, protože onen zájem se rodí už na základních školách, kde běžně fungují žákovské orchestry a pěvecké soubory, je to součást tamějšího vzdělávání. Znám hodně japonských bohemistů, kteří jsou aktivní a překládají českou literaturu. A dobře se tím i živí, překládá se totiž opravdu všechno možné, od obrozenců z 19. století až po Karla Čapka a Bohumila Hrabala.

Ze současných spisovatelů jsou oblíbení Michal Ajvaz a Bianca Bellová, hodně pro šíření české literatury dělá japonský bohemista Keniči Abe z Tokijské univerzity. Japonský knižní trh je navíc obrovský, vychází spousta knih a lidé prostě čtou. Překlady zahraniční literatury jsou velmi populární a nejde jen o beletrii, ale také o literaturu faktu. Teď například v jednom velkém japonském ekonomickém deníku vyšla v kulturní rubrice recenze na moji knihu, četlo ji několik milionů lidí a podle toho pak vypadá i její prodej.

EV: Móda a kultura odívání jsou v Česku v úpadku, jaká je v tomto ohledu situace v Japonsku?

V Japonsku si ze zásady nekupuji nové látky ani nové oděvy, to, co nosím, vzniká úpravou na základě nějakého mého nápadu či myšlenky. Mám dvě přítelkyně, které jsou designérky, a ty se snaží do textilií příliš nezasahovat, například je vůbec nestříhají. Japonci kladou velký důraz na eleganci, snaží se být upravení. To se mi opravdu líbí, respektuji to a propaguji. Je to dáno i výchovou v rodině a ve škole, ačkoliv nechybí ani určitý důraz na uniformitu, nutnost nevybočovat.

Jezdím z Japonska do Paříže i Londýna, a když přijedu do Prahy, tak mi je tady v Česku smutno. Český „relaxovaný“ styl odívání, který se projevuje všudypřítomnými teplákovými soupravami, představuje zvláštní typ sebeprezentace a neúcty k sobě samému.

EV: Jak to v Japonsku vypadá s tradičními řemesly a uměním, například právě v souvislosti s módou? Dotýká se to nějak japonské identity?

Tradiční umělecká řemesla jsou stále důležitá například i v japonské kulturní diplomacii – muž a žena v kimonu, to je velmi důležitý symbol japonské identity. Japonci si nesmírně váží starobylých předmětů japonské provenience včetně užitého umění. Dokonce zřídili podpůrný program, z něhož financují jejich restaurování v galeriích a muzeích mimo Japonsko, což je něco zcela výjimečného, neznám žádnou další zemi, která by do něčeho takového investovala. Představte si například, že by česká vláda financovala restaurování českých krojů v Americe. Pro Japonce jsou tudíž umělecká řemesla, ať už jde o textil, keramiku nebo nábytek, sice podstatná, ale na druhou stranu mají takřka namále, provozují je často velmi staří lidé, kteří už nemají nástupce.

Skomírá i výroba kimon, poněvadž Japonci tento tradiční oděv běžně nenosí a řada z nich ho už neobléká vůbec. Většina si kimono obleče párkrát za život kvůli nějakému rituálu. Problém spočívá i v tom, že kimono si prostě sám neobléknete, potřebujete někoho, kdo to umí a pomůže vám. Je smutné, že kimonové látky a oděvy, které se dědily třeba po několik generací, často končí nevyzvednuté v čistírně a potom ve spalovně, anebo je někdo rovnou vyhodí, protože pro ně doma nemá místo. Obecně platí, že úcta k tradici se v Japonsku dostává do konfliktu s pragmatičností současného způsobu života.

PH: Jak byste popsala vztah Japonců, kteří žijí ve velmi urbanizované zemi, k přírodě a obzvláště k vodě?

I dnes panuje velký rozdíl mezi japonským městem a venkovem. Zkuste si představit japonské velkoměsto a jak je v něm příroda přítomná. Najdete tam spoustu veřejných parků západního stylu s dětskými hřišti, zeleň v ulicích i kolem silnic. V japonských městech pořád něco kvete. Zároveň v každém městě najdete něco jako divoce zalesněné místo, v podstatě takový velký drn. A říkáte si: Co to je? Jsou to svatyně, v nichž se příroda nechává svobodně bujet a vyjadřuje se tím i vztah k Božství, neboť šintoismus je animistické náboženství a klade značný důraz na harmonii s přírodou.

Dále jsou tu samozřejmě tradiční japonské zahrady. Ptal jste se ovšem i na vodu a to je docela smutná záležitost. Na jednu stranu jsou voda, řeka, říční proud, očišťování nábožensky značně důležité, ale zvláště ve velkoměstech a urbánní krajině, což je případ Tokia, Ósaky a Nagoji, mají řeky vybetonovaná koryta, jsou svedeny do kanálů a z města v podstatě mizí.

PH: Najdeme v Japonsku fenomén turistiky a relaxace v přírodě? Touhu vydat se do volné krajiny, a to nejen z náboženských důvodů?

Jasně, Japonci milují turistiku, zejména horskou, dokonce i velmi staří lidé běžně vyrážejí do hor. Japonské hory poněkud připomínají tamější svatyně – příroda je v nich dost divoká a sopečný terén je náročný, to nejsou kopečky jako tady v Česku. Populární je také sledování divokých zvířat, takže se může stát, že člověk potká v japonských horách medvěda a někdy to nemá šťastný konec. Vycházka do krajiny a procházení se v přírodě souvisí i s meditací a určitou soustředěností a klidem, je to kulturně a nábožensky hluboce ukotvené v japonské společnosti.

V Japonsku stále přežívá i šintoisticko-buddhistická tradice zvaná šugendó, kdy chodíte do hor, ať už individuálně, či kolektivně, a děláte různé bláznivé věci. Třeba se někde pověsíte za nohu, skáčete přes hořící vatru anebo se koupete v horské bystřině. Mám několik takových přátel a jsou v tom opravdu aktivní.

PH: Proč Japonci jezdí tak rádi do Evropy a třeba do Česka? Co je přitahuje na globální turistice?

Dost to souvisí s tím, že většina Japonců má nějaké hobby, a to může být i cestování. Mám třeba přátele, kteří často jezdili do Itálie a do zcela konkrétní oblasti, takže se z nich stali specialisté na tamější italská vína. Provozovali to asi patnáct let, pak je to přestalo bavit a začali dělat něco jiného. Platí také, že řada Japonců si prostě cestování po světě může dovolit, poněvadž i přes ekonomickou stagnaci jsou na tom dobře. Ono bláznivé japonské cestování ovšem vyplývá i z toho, že v zaměstnání nedostávají moc volna, takže mají třeba jeden týden, kdy vyrazí někam do zahraničí a chtějí se pak nějak pochlubit svým kamarádům.

PH: S dávnou porážkou ve druhé světové válce se Japonsko stále složitě vyrovnává. Lze například hovořit o transgeneračním traumatu?

Je tu řada historických momentů, z nichž pro Japonce kolektivně i individuálně vyvěrají jistá traumata. Například otec mojí kamarádky, který zemřel nedávno a bylo mu hodně přes devadesát let, patřil k japonským vojákům zajatým na konci války Rusy. Několik let byli internováni v pracovních táborech v příšerných podmínkách a teprve postupně se ze Sovětského svazu vraceli. Znám více takových rodin, jejichž dědové či otcové prošli podobným martyriem, ale jejich potomci o tom dlouho vůbec nevěděli, doma to bylo tabu. U jednoho z mých přátel s touto rodinnou zkušeností to probudilo naprostý pacifismus, nosil neustále růžovou kšiltovku s nápisem „Peace“ nebo „Love“.

Jenže i kvůli vzrůstající agresivitě komunistické Číny a Severní Koreje se v Japonsku už několik let diskutuje o změně ústavy, k níž je ovšem třeba uspořádat referendum. Někdejší premiér Šinzó Abe z Liberálně demokratické strany, který byl před dvěma lety zavražděn, se snažil o posílení vlivu armády. Za sebe doufám, že k tomu nedojde, poněvadž by to znamenalo novou militarizaci Japonska, a nikdo neví, co by z toho vzešlo.

PH: Funguje v Japonsku republikánské hnutí usilující o zrušení císařství a monarchie?

Ano, i takové politické proudy jsou v Japonsku přítomné. Jedním z hesel je například „Nechceme císařský systém!“, které používají anarchisti. Občas svolají demonstraci, ale vždy dorazí jen hrstka lidí, zatímco policistů a vojáků bývá až desetkrát více. Japonská politická scéna je zvláštně pestrá, ale mimo Japonsko se o ní ví opravdu málo. Bohužel ani tradiční japonská média nejsou zrovna moc odvážná, aby psala o třeskutých problémech a tématech, takže Japonci sledují i různé komentáře třeba na YouTube, které reprezentují takzvanou nezávislou žurnalistiku.

EV: Jak v Japonsku fungují sociální sítě a jejich algoritmy, třeba v souvislosti s reklamou? Je to podobné jako u nás na Západě? Anebo funguje nějaká regulace?

Japonci hodně používají sociální média, mají i různé vlastní aplikace a je to velmi dynamické. Reklama a komerce v Japonsku ovšem představují monstrum, do něhož plyne až neuvěřitelné množství finančních prostředků. Hodně Japonců je ve vleku reklamy a specifického fanouškovství, které se týká lidí i věcí. To je obrovský byznys.

PH: Co je vlastně pro Japonce štěstí? Kdy a proč se „běžný“ Japonec, pokud přijmeme určitou míru generalizace, cítí šťastný?

Když Japonec použije slovo štěstí, tak se to většinou nějak váže k jídlu. Kult jídla je v Japonsku opravdu zásadní. Japonci k němu mají silný vztah a možná je to i trochu obsese, jsou ochotní do něj investovat značné prostředky, do lahůdek i cestování za jídlem do zahraničí. Zdrojem štěstí je pro Japonce rozhodně i pocit užitečnosti, a to jak pro společnost obecně, tak i na lokální úrovni. Důležité je také nebýt na obtíž a udržovat se v kondici.

EV: Co pro Japonce znamená otázka cti? V Česku máme se slovem čest docela problém…

Možná bych problematiku cti v Japonsku spojila i s pojmem „neztratit tvář“, to je velmi důležité. K mým přátelům patří Hideo Suzuki, právě končící japonský velvyslanec v Praze. Ptala jsem se ho na přípravu světové výstavy EXPO, která se v roce 2025 bude konat v japonské Ósace, jestli všechno stihnou v termínu, protože stavební sektor je v Japonsku kvůli nedostatku dělníků paralyzován. A on mi řekl, že se to nemůže stát, jinak by jako národ ztratili tvář.

Také péče o osobní čest a zachování dekora v komunikaci s druhými lidmi jde do nejmenších detailů. Na schůzku musíte přijít vždy zhruba o deset minut dříve. Jistě se může stát, že se opozdíte, ale je zcela nevhodné použít výmluvu či sáhodlouhé vysvětlování, že jsem například zaspala nebo mi nebylo dobře. Stačí prostá omluva, to je nutné, ale stručná, čímž jsme znovu u určitého typu japonské elegance.

PH: Jste Češka a Evropanka, studovala jste ve Velké Británii a žijete v Japonsku. Kde jste doma a co pro vás znamená domov?

Můj domov je na více místech. Občas mám dojem, že při cestování letadlem z jednoho konce světa na druhý se ze mne vždy stává někdo jiný. Souvisí to i s rozdílným myšlením v různých jazycích, v češtině, japonštině a angličtině mám třeba pokaždé trochu jiný hlas. A také mám na západě a východě vždy poněkud odlišný pocit ze života. Abych přece jen odpověděla, tak doma se cítím jak v Praze a Londýně, tak v Tokiu a Kjótu.