Nacisté odstraňují po Mnichovu 1938 hraniční sloup s označením Československé republiky. FOTO: Bundesarchiv, Bild / Wikimedia Commons / CC-BY-SA 3.0
FOTO: Bundesarchiv, Bild / Wikimedia Commons / CC-BY-SA 3.0
HISTORIE / Těžkou ránu vývoji Československé republiky zasadila velká hospodářské krize v roce 1929, která citelně zasáhla pohraniční oblasti osídlené Němci. Narůstající nespokojenost a pocit, že vláda v Praze nedělá pro postižené regiony nic, se projevily i ve výsledku voleb z roku 1935, kdy Sudetendeutsche Partei pod vedením Konrada Henleina získala 15,18 % celkových hlasů. Navíc se i ve vnitřních záležitostech Československa stále silněji projevoval vliv sousedního Německa, kde od roku 1933 vládl Adolf Hitler, jenž se proti demokratickému Československu stále důrazněji vymezoval a německá menšina mu sloužila jako vhodná záminka.
S ohledem na politiku, kterou Adolf Hitler hlásal, a k situaci, jež na mezinárodním poli vedla v první polovině třicátých let k vzrůstajícímu napětí, uvažovalo Československo, jakým způsobem zabezpečit ochranu státu zvláště s ohledem na z hlediska obrany nevýhodný tvar republiky a takřka tisíc kilometrů dlouhou společnou hranici s Německem.
Nakonec nad názorem modernizovat armádu s důrazem na mobilitu za pomoci tanků a obrněných vozidel, jako to dělalo právě Německo, převážil názor neprostupného pevnostního valu vybudovaného na hranicích po vzoru francouzské Maginotovy linie.
Opevnění stálo především na tehdejších československo-německých hranicích, část i na hranicích s Polskem, Maďarskem a posléze i Rakouskem. Tvořily ho objekty těžkého opevnění, tzv. pěchotní sruby a tvrze, a řada malých objektů lehkého opevnění, které podle zkratky Ředitelství opevňovacích prací ŘOP dostaly neoficiální pojmenování řopík, pod kterým jsou známy dodnes. Pohraniční linie byla doplněna i o linie vnitrozemské, jejichž cílem mělo být v případě útoku agresora zpomalit, ztížit mu postup, a umožnit tak ústup československé armády na Slovensko.
Vnitřní částí republiky tedy procházely napříč tři linie opevnění – liběchovská příčka, pražská linie a vltavská čára. Do konce září 1938, tedy do Mnichovské smlouvy, bylo postaveno na 10 000 lehkých objektů a 263 objektů těžkých. Prvními objekty pohraničního opevnění, které byly v Československu postaveny, byly objekty těžkého opevnění. Měly chránit nejohroženější úseky hranic – tedy severní Moravu, východní Čechy a předmostí Bratislavy u Komárna. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 se urychleně přikročilo k budování i v oblasti jižní hranice.
Generální štáb československé armády plánoval výstavbu 1276 těžkých objektů. Světlo světa jich stačilo spatřit zhruba 20 % – 226. Lehké objekty vz. 37 navrhli konstruktéři jako miniaturizovanou variantu těžkého opevnění. Díky tomu měly velké množství shodných stavebních prvků. Poměrně velké, a tudíž i nebezpečné střílny z betonu, které byly u prvních bunkrů z roku 1936, byly nahrazeny střílnami ocelolitinovými. Zbraně byly bez výjimky osazeny v lafetách, díky čemuž výrazně stoupla přesnost střelby. Základní myšlenkou pásma řopíků byla krycí palba. „Každý bunkr musí být krytý palbou bunkru sousedního,“ vložili pásmu opevnění do vínku jeho architekti.
Krátce po tzv. anšlusu Rakouska, tedy po jeho připojení k nacistickému Německu v březnu 1938, byla československá vláda informována o připravovaném plánu na napadení Československa, k němuž mělo dojít v srpnu 1938. Přestože politici považovali tyto zprávy za nepříliš hodnověrné, přicházely zprávy od tajných služeb, že Německo shromažďuje u československých hranic v polovině května armádní jednotky. Na základě těchto informací byla 20. května vyhlášena částečná mobilizace a byla vyhlášena ostraha hranic.
Uklidnění situace přineslo další potíže
Poté, co se po komunálních volbách situace poněkud uklidnila, byla 13. června ostraha hranic zrušena a mobilizovaní záložníci byli propuštěni do civilu. Oslabení střežení hranic okamžitě odstartovalo další pašování zbraní, propagandistického materiálu i posílení výzvědné činnosti ze strany nacistů.
V komunálních volbách na přelomu května a června získala Sudetendeutsche Partei hlas přibližně devadesáti procent všech německých voličů, a i proto schválila 30. června vláda tzv. národnostní status, jenž byl značným ústupkem, nicméně Konrad Henlein jej, opět po dohodě s Hitlerem, odmítl.
V srpnu byl do Československa pozván „nestranný“ pozorovatel, který měl spory mezi německou menšinou a československou vládou urovnat. Britský lord Walter Runciman však svoji misi ukončil neúspěšně, protože německá strana se odmítala jakkoli dohodnout. V té době se již totiž chystala podle ujednání s Hitlerem klást stále vyšší a vyšší požadavky, aby je vláda ČSR nemohla splnit a vznikla tak záminka k „ochraně německé menšiny“ ze strany nacistického Německa.
Na sjezdu nacistické NSDAP v Norimberku pronesl 12. září Adolf Hitler velice útočný projev namířený vůči Československu a proti Edvardu Benešovi. To především v západních Čechách vyvolalo mezi německou menšinou nepokoje, při nichž byly napadány české školy, zákeřní útočníci napadali české četníky a vojáky, ale také Němce, kteří projevovali vůči republice loajalitu. Vláda kvůli tomuto pokusu o puč oficiálně rozpustila 16. září Sudetendeutsche Partei, na její představitele vydala zatykače a v zasažených oblastech vyhlásila stanné právo. Po nasazení vojenských jednotek a jednotek Stráže se situace částečně uklidnila. Henlein a další exponenti uprchli za hranice do Německa.
Jednání, která mezitím politici vedli, směřovala k tomu, že 19. září navrhly vlády Velké Británie a Francie Československu, aby hrozící ozbrojený konflikt vyřešilo předáním pohraničních oblastí s více než padesáti procenty německého obyvatelstva Německu. To však vláda odmítla. Navíc vznesla dotaz na vlády Francie a Velké Británie, jak se zachovají – oba velvyslanci předložili prezidentu Benešovi 21. září odpověď – oznámili, že v případě, kdy ČSR neodstoupí tato území, dojde k válce, za kterou bude Československo odpovědné. Beneš svolal vládu, která byla přijetí požadavků nakloněna, ale obávala se veřejných protestů. Vrchní představitelé armády potvrdili, že se rozhodnutí vlády podřídí, ale generál Ludvík Krejčí požadoval vyhlášení mobilizace. Neúspěšně. Vláda na britsko-francouzské ultimátum nakonec v odpoledních hodinách přistoupila, což však vyvolalo mezi veřejností odpor a vlnu demonstrací. Proto vláda Milana Hodži podala 22. září demisi. Nová vláda, která byla jmenována o den později, měla v čele legionářského hrdinu, generála Jana Syrového. Lidé očekávali, že vláda v čele s „jednookým generálem“ bude vlast vojensky bránit.
Mobilizace, která byla k ničemu. Rozhodnutí padlo v Mnichově
Přesně ve 22,15 dne 23. září 1938 vyhlásila československá vláda všeobecnou mobilizaci. Do zbraně se tak během několika následujících hodin postavilo 1 128 000 mužů, z toho bylo 48 000 důstojníků a 9000 rotmistrů. Vojáci měli k dispozici přes tři stovky lehkých tanků, pět tisíc děl či takřka tisícovku letadel, která se však s nejmodernějšími německými stíhacími letouny nemohla poměřovat. Kromě toho se armáda mohla samozřejmě opřít o podporu částečně vystavěné linie pohraničního opevnění. V tu chvíli bylo dokončeno a většinou i alespoň částečně vyzbrojeno 263 těžkých objektů a 9632 objektů lehkých. Armáda byla připravena k boji.
Dne 29. září 1938 se v Mnichově uskutečnila schůzka vysokých představitelů Německa, Francie, Velké Británie a Itálie. Adolf Hitler, Édouard Daladier, Neville Chamberlain a Benito Mussolini po několika hodinách jednání rozhodli, že české pohraniční území bude během deseti dní postoupeno Německu.
Jejich rozhodnutí bylo záhy sděleno československému velvyslanci, který nebyl k jednání připuštěn. Československá vláda generála Jana Syrového se se souhlasem velitelství armády mnichovskému diktátu podřídila. Kdyby se rozhodla pro nepřijetí této dohody, vystavila by se mezinárodnímu vojenskému konfliktu, za který by byla politicky zodpovědná. A to byla zátěž, kterou nedokázala unést.
Pohraniční opevnění, o které jsme se měli v případě konfliktu opírat, padlo spolu s přirozenou hradbou pohraničních hor do chřtánu hitlerovského Německa. Z Československa se v ten okamžik stal neubránitelný státní útvar, což se ukázalo o pár měsíců později, kdy Hitler navzdory svým slibům obsadil i zbytky okleštěné republiky. Poté, co Slovensko vyhlásilo samostatnost, spolkla nacistická třetí říše Čechy, Moravu a Slezsko s vznikl Protektorát Čechy a Morava. To všechno byly postupné kroky, které vedly k rozpoutání nejkrvavějšího konfliktu v lidských dějinách – druhé světové války.
Britský premiér Neville Chamberlain, jenž si v době podpisu Mnichovské dohody připadal jako mírotvůrce, musel nejpozději v tuto chvíli poznat, že se stal jen užitečným idiotem ve hře nacistického šílence Hitlera.
