Slovensko si v dnešní době prochází vládní krizí. Po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Mariany Kušnírové vyšly davy lidí do ulic, aby se spojily a společně dali Robertu Ficovi jasně najevo, že ve vládě už pro něj není místo. Tereza Nvotová v rozhovoru pro Revue FORUM vypráví o naději, které jí toto gesto dalo, ale i o skepsi k vyměněné vládě. Slovenská režisérka, která nedávno dostudovala na FAMU režii, získala několik nominací na Českého lva za hraný film Špína a dokument Mečiar, ve kterém jí poskytl rozhovor i Vladimír Mečiar osobně. 

Měla jste několik nominací na Českého lva za film Špína i Mečiar. Na Českém lvu se řešila i politika. Patří podle vás politická prohlášení na takový galavečer? 

Život je politika. Svět reaguje na to, co lidi dělají, a i malé projevy svobody můžou vést k její udržení. Umělci prostě dostávají více veřejného prostoru, lidi je slyší. Naopak projevy loajality a ticha učí moc, co si může dovolit. Větší část moci dostane autoritářský režim zadarmo. Je to pravidlo opakující se v Evropě po celé dvacáté století. Lidi se rádi vzdávají. Ve filmech říkáme příběhy, které nesou určité hodnoty, a to je politika, vyjadřujeme se k ní nepřímo, proto si myslím, že bychom měli tento hlas využít i přímo, když politici začnou svoji moc zneužívat. Bylo by fajn, kdyby to nebylo jen tak jednou za čas, když to dělají všichni. Tuhle povinnost chránit svobodu je potřeba si uvědomovat pořád a na všech společenských úrovních.

Ve svém dokumentu Mečiar děláte rozhovor s Mečiarem samotným. Jak se vám s ním navazoval kontakt? A jaký byl rozhovor? 

Nebylo to tak obtížné, jak by se to mohlo zdát. I když Vladimír Mečiar zmizel z veřejného života a rozhovory nedával, z nějakého důvodu si mě vybral a po dvou setkáních jsme rozhovor natočili. U rozhovoru jsem si uvědomila, že je důležité oddělovat veřejnou a soukromou osobu, i když je to stále ten samý člověk. Vladimír Mečiar se ke mně choval velmi seriózně, až mile, ale to neznamená, že o něm kvůli tomu teď natočím pochvalný film. Když jde o osobu, která nějakým způsobem veřejně působí či působila, je důležité zachovat si kritické myšlení. Což si myslím je právě problém dnešního populismu. Chovat se k lidem osobně je zbraň dnešních politiků a základ Mečiarova úspěchu. Když dnes politik navštíví vesnici daleko za humny, usměje se a odfotí s lidma selfie – často to stačí na to, aby v něj lidi uvěřili jako v mesiáše. Už jenom proto, že ty ostatní vidí jenom v televizi.

Zajímalo by mě, zda někdo, koho jste pro natáčení dokumentu oslovila, odmítl spolupráci? 

Ano, například Václav Klaus. Poslal knihu s tím, že si ji mám přečíst. Ale byli i další lidé, kteří třeba již v minulosti na toto téma mluvili, ale teď už se k tomu nechtěli vyjadřovat. Vždy je jednodušší oslovovat nějaké kritiky, ale pro mě bylo důležité se zaměřit na osoby, které byli u klíčových situací.

Mohl někdo z oslovených odmítnout ze strachu? 

Nevím. Oslovila jsem například Štefana Gavorníka, bývalého šéfa fondu Národního majetku v době privatizace, který v minulosti přiznal, že se majetek rozděloval na pokyn Mečiara a jeho strany HZDS. Poprosila jsem ho tedy o rozhovor, se kterým nejprve souhlasil, ale nakonec odmítl. Jestli to ale bylo kvůli strachu, nebo prostě jen proto, že už se k tomu nechtěl vyjadřovat, to nevím.

Překvapilo vás něco během natáčení dokumentu? 

Při tvorbě tohoto filmu jsem si utvořila názor na celou dobu za vlády Mečiara a utvořila jsem si i svůj dnešní politický názor. Spoustu věcí jsem se při něm naučila a ten film je výsledkem mého hledání. Když se čtyři roky velmi detailně zabíráte dékádou, která moji zemi nastavila do nynější podoby, dozvíte se spoustu věcí. Například, co přesně nefunguje, jaké kroky vytvořily politickou kulturu u nás, na kterou jsme si zvykli, ale která není správná. Stále více se ukazuje, že se u nás z demokracie zastupující zájmy veřejnosti stala jakási demokracie oligarchická zastupující spíš zájmy různých podnikatelů, finančních skupin a dokonce i mafie.

Film Mečiar má podtitul Jak Slovensko přišlo o rozum – podle toho, co se děje teď v České republice, máte pocit, že Česko přišlo o rozum?

Ano, přichází. Ale bohužel nejen Česko, ale teď je taková zvláštní epidemie populismu po celém světě. Pro Česko je Andrej Babiš dokonalý příkladem toho, o čem mluvím. Populistické strany stojí a padají na jednom člověku a myslím si, že i voliči ANO si uvědomují, že tato strana by nemohla existovat bez Andreje Babiše. Tak jako HZDS bez Mečiara. Všude to má stejné prvky – vůdce rozdělí svět na ty dobré a ty zlé, čímž vyburcuje lid, pak relativizuje pravdu. Když nic není pravda, všechno je šou a vyhrává ten, kdo má na tu největší. Zatímco pravicový populismus označí za špatné ty, kteří se odlišují rasou nebo vyznáním, levicový populismus kritizuje bohatou elitu. V Čechách už je to takový absurdistán, že o těch zlých bohatých mluví ten, který sám patří do jejich skupiny. Česko si nezažilo mečiarismus, a tak si ho zažívá teď. 

Jak hodnotíte dnešní politickou scénu na Slovensku a hlavně poslední událost vraždy Jana Kuciaka? 

Vražda Jána Kuciaka a Mariany Kušnírové otevřela hodně lidem oči. To, že ta země je prohnilá, z politiky se stal byznys a namísto veřejného zájmu plní politici zájem různých finančních subjektů, jsme věděli už dávno. Lidé však měli pocit, že s tím nic neudělají, zvykli si. Vraždou dvou mladých lidí se situace na Slovensku stala pro lidi najdenou osobní. Nejde tolerovat vládu, která je hlavní postavou v Kuciakových článcích o korupci a mafií. Proto lidi vyšli do ulic a začali si uvědomovat svoji moc. Teď je sice šance to změnit, ale situace je stále tragická. Máme policejního prezidenta, který je napojený na jednoho z největších oligarchů, máme prokurátory, kteří nedělají nic jiného, než že zastavují trestní stíhání korupcí. Každý den se objevují nové důkazy systému prorostlého korupcí na všech úrovních státu. Takže všichni tuší, že se to nezastaví jen tím, že jsme parkrát zaplnili náměstí. Výměna vlády je jen kosmetická změna a předstírání, že se něco změní. Teď jde o to, abychom nezaspali, abychom reálně vyvíjeli tlak a sledovali, co se děje. Na jednu stranu mám naději, ale také jsem skeptická, protože když se podívám třeba na Rumunsko, kde také masy lidí vyšly do ulic a stalo se jen to, že jedna zkorumpovaná vláda vyměnila druhou, tak je to dost dobře možné i u nás. 

Co si Tereza Nvotová myslí o kampani Metoo?

Natočila by dokument I o Robertu Ficovi?

Byl rozdíl ohlasů od diváků na Slovensku a v Česku?

Co dalšího v nejbližší době chystáte?  

A jak jí v její tvorbě pomohlo studium na FAMU?

Tohle a ještě mnohem víc se dozvíte v aktuálním vydání Revue FORUM. V prodeji v trafikách nebo si ji předplaťte ZDE!