Setkání a pietní průvod nazvaný Přenesení světla, který byl první akcí iniciativy Měsíc pro fakultu (4. 1. 2024). FOTO: Jan Šibík / FORUM 24
FOTO: Jan Šibík / FORUM 24
ESEJ / Policie dosud marně pátrá po motivu útoku. Pachatel pravděpodobně nezanechal žádné prohlášení, které by motiv objasnilo. Přesto masovou střelbu a vraždění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nelze vysvětlit jednoduše jako projev šílence. Hledání motivu není snadné a vyžaduje zapojení společenských věd.
Ještě nedávno jsme žili s tím, že Česká republika je bezpečné místo k životu. Mohli jsme si připadat jako v globálním závětří, jemuž se vyhýbá masové fyzické násilí, jež se děje na mnoha místech světa. Po teroristickém útoku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy to už neplatí.
Teror v univerzitním prostředí
Nejhorší masové vraždění v dějinách země se odehrálo v mírumilovném univerzitním prostředí. Mnozí z nás byli touto tragickou událostí paralyzováni, neboť nastala bez varování na nečekaném místě. Právě proto je tato událost tak traumatizující. Symbolický ostrov bezpečí, jak mnoho lidí u nás i v zahraničí vnímalo Českou republiku, se změnil v místo hrůzy.
Na okamžik jsme se dokonce stali globálním jevištěm násilí. Světová média o něm referovala na titulních stránkách a soustrast s oběťmi vyjadřovali přední světoví politici. Tato hrůzná událost ukázala, že už není žádné místo uprostřed civilizace, které je chráněné před akty masivního násilí. Jak říká filozof Slavoj Žižek, vstoupili jsme do apokalyptického věku, v němž může nastat cokoliv kdekoliv. Není už nepředstavitelné, že brutální masové násilí může vypuknout uprostřed klidných středoevropských měst.
Zažili jsme teror v čisté podobě, jehož patrně jediným cílem bylo vyvolat v co nejvíce lidech ochromující strach, hrůzu a bezmoc. Bylo však mnoho lidí, kteří se nedali zlomit a různým způsobem projevovali soustrast a solidaritu s oběťmi. Pachatel útoku nad námi nezvítězil.
Po několika dnech šoku a zděšení si však mnozí začínají klást otázku, jak tento teroristický útok vysvětlit. Policie dosud žádný motiv neobjevila. Objevují se různé moralizující výklady, které jej dávají do souvislosti s „hrubnutím“ společnosti, a kazatelé morálky se obávají, že údajný mravní úpadek mládeže povede k dalším podobným hrůzám. Pokusme se však poskytnout odlišný výklad, jenž tento útok srovná s jinými druhy terorismu z poslední doby a dá jej do širších souvislostí.
Nový druh teroru
Pachatel možná opravdu nezanechal žádné poselství, které by nám dalo vodítko, jak chápat motiv. Tím se liší od masového vraždění Anderse Breivika, který na norském ostrově Utöya 22. července 2011 zastřelil 69 mladých sociálních demokratů z nenávisti k „marxistům“. Zanechal po sobě kompendium „2083 — Evropská deklarace nezávislosti“, v němž píše, že takové činy jsou „hrůzné, ale nutné“. Je totiž prý nezbytné bojovat proti těm, kteří narušují „evropské tradice, kulturu a identitu“.
Jiným druhem terorismu jsou útoky islamistických bojovníků v západoevropských městech, z nichž některé si vyžádaly přes sto obětí (při útoku na železnici v Madridu v roce 2004 zahynulo 193 lidí). Tyto útoky byly většinou provedeny z podnětu Islámského státu nebo jiných militantních islámských organizací. Jistě byly vyvolány náboženským fundamentalismem, ale ten nelze vysvětlit z podstaty islámu, který byl ve své historii mnohdy tolerantnější, než bylo středověké i novověké křesťanství.
Francouzský sociolog Farhad Khosrokhavar, který zkoumá psychosociální podhoubí islámského fundamentalismu, dospěl k závěru, že radikalizace mladých příslušníků arabských komunit na okrajích francouzských velkoměst se neodvíjí od studia islámské nauky, nýbrž je vyvolána pocitem pokoření a zoufalství. Radikální islám je vnímán jako jediná možnost sebeprosazení. V kulturně vyděděných a sociálně vyloučených mladých lidech vzniká narcistní touha po sebeprosazení, která se naplňuje tím, že se jedinec stane „negativním hrdinou“.
Mladí lidé žijí s tím, že vyčerpali všechny možnosti, jak překonat svou společenskou bezvýznamnost, a volí jinou cestu, než je začlenění do společnosti prostřednictvím pozitivních výkonů a úspěchů. Jejich odpovědí na sociální vyloučení a beznadějný život je válka se společností. Netouží po společenském uznání, nýbrž jako negativní hrdinové chtějí vyvolávat strach jako „bič boží“ a tím na sebe upoutat pozornost.
Brutální útok na pražské filozofické fakultě se liší od Breivikova ultrapravicového terorismu i od islamistických útoků tím, že se nevztahuje k žádné doktríně či ideologii. Tímto činem pachatel nebojoval proti narušitelům evropské tradice ani proti bezbožnému Západu. Pravděpodobně se chtěl stát „negativním hrdinou“, vše se však odehrálo v nihilistickém prázdnu.
Společnost jako předmět nenávisti
Literární kritik Roman Polách s odkazem na básně Jana Těsnohlídka ml. shrnul rozpoložení mnoha mladých lidí takto: „… především marnost, deziluze, a takřka nihilistická kapitulace. Narodili jsme se moc brzo, nezbyly na nás žádné ideály, stejně se všichni rozejdeme, jsme smutní a unavení, žraloci a piraně privilegovaných tady budou vždycky, utíkáme se do umělých rájů, bydlení, účtů, rodičů, dětí, plánů, snů, latentních agresí a depresí…“
Při čtení těchto a podobných vyjádření o životním pocitu mladé generace nás napadne, že jsme ve stavu, který Émile Durkheim a další sociologové nazývají anomie. V období krizí se rozpadají celospolečensky respektované normy, hodnoty a ideály a nevznikají nové. Životními ideály neoliberálních devadesátých a nultých let byly kariéra, sebeprosazení, majetek. Ty jsou pro mnoho zvláště mladých lidí obtížně dosažitelné.
Místo kariéry ve svém oboru se skládají dohromady prekarizované úvazky a dohody; místo sebeprosazení a společenského uznání se sbírají lajky na facebooku; místo bohatnutí přicházejí hypotéky a zadlužení. Lidé jsou ve společnosti posuzováni podle toho, nakolik jsou úspěšní a bohatí, ale přitom mají stále menší šanci, aby se takovými stali. Vzniká masový pocit frustrace, dezorientace, bezradnosti a ztráty smysluplnosti lidského konání.
Kolem nás se jistě mluví o mnoha různých hodnotách a ideálech, ale rozhodující je, zda jsou za nimi společenské síly a procesy, které dokážou v jejich jménu zlepšovat reálnou lidskou existenci. Pokud se tak u většiny společnosti neděje, všechny hodnoty a ideály, pravicové i levicové, populistické i demokratické, se vyprazdňují a nikdo jim ve skutečnosti nevěří. Tak vzniká stav anomie. Durkheim dovozuje, že tento stav může dospět do krajního bodu, jímž je anomická sebevražda.
Pachatel dost možná zažíval takovou anomii. Absence poselství svědčí o tom, že jeho útok byl odpojený od všech hodnot, doktrín a ideologií. Na nic se neodvolával, nic nechtěl deklarovat. Jak naznačuje několik výroků, které po sobě zanechal, byl v něm totálně odcizený vztah ke společnosti, v němž se společnost jako celek stala předmětem jeho nenávisti, a chtěl jí způsobit co nejvíce zla. Vedla ho potřeba anomického násilí proti společnosti i proti sobě.
Útočník nerozlišoval, kdo se stane obětí – byl to náhodný kolemjdoucí a jeho dcera v kojeneckém věku v Klánovickém lese, byli to lidé, kteří se právě nacházeli v budově filozofické fakulty. Mohl to být kdokoliv a obětí mohlo být mnohonásobně více – kdyby k tomu pachatel měl čas a prostředky, anihiloval by celou společnost.
Prevence terorismu?
Jak potom uvažovat o prevenci podobných útoků? Jistě je třeba omezit dostupnost zbraní, jak po tom dnes volá mnoho lidí. Navrhují se také další opatření, která mají snížit bezpečnostní rizika na univerzitě, ale sama o sobě bohužel nemohou zabránit tomu, aby se takový útok opakoval. Je proto namístě uvažovat o prevenci, která bude psychosociální. Pokusme se aspoň naznačit, jak by taková prevence mohla vypadat.
Vyjděme z toho, že se v širokých vrstvách naší společnosti rozšířil nihilismus. Obecnou moudrostí se stalo, že všechno bude stále horší a že na nás nečeká nic jiného než klimatická nebo jiná apokalypsa. Zároveň si mnoho zvláště mladých lidí přeje solidární a vnímavou společnost. Ta by jistě byla tou nejlepší prevencí teroristických útoků. Jenže taková společnost nevznikne sama od sebe. Někdo ji musí politicky, sociálně a morálně probojovávat.
Jestliže je v nás pocit, že vše je marné a nic z toho, o čem mluvíme, nedokážeme uskutečnit, je předem jasné, že také nic neuskutečníme. Pokud jsme ochromeni nihilismem, nikdy se nic nezmění.
Není proto zapotřebí rozvíjet optimismus vůle (Antonio Gramsci) jako minimální předpoklad k uskutečnění čehokoli, od požadavku na zlepšení situace na fakultách přes požadavky na dostupné bydlení až po širší společenské změny, které mohou odvrátit klimatické, sociální a ekonomické hrozby? Optimismus vůle je dnes obtížná disciplína, avšak pokud existuje nějaká psychosociální prevence terorismu, pak spočívá právě v něm.
Michael Hauser je filozof, pedagog a překladatel působící ve Filozofickém ústavu Akademie věd ČR a na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.
