Celý svět je ve válce, prohlásil dnes francouzský prezident Hollande v reakci na páteční teroristické útoky v Paříži. Solidarita napříč národy o sobě dává vědět všemi možnými způsoby už od soboty. Francouzi se drží za ruce a statečně zpívají hymnu. Muslimové, židé, křesťané i ateisté ve snaze zabránit dalším zrůdnostem Islámského státu volají: Spojme se! Pomozme si! Zapomeňme na hádky! Tyto a podobné výzvy zaznívají všude. Kromě velké části Česka.
Hlavně najit viníka
Český internet zaplavily naopak už od páteční noci stovky rozezlených zpráv. Jedna část národa si totiž útok okamžitě spojila s migrační krizí a islámem, ač se později ukázalo, že na místě nalezený syrský pas byl falešný a že tři z atentátníků byli Francouzi a dva z nich žili v Bruselu. Islámský stát, který se k akci přihlásil ve jménu Alláha, zabil za poslední roky desetitisíce muslimů. Syřané, Afghánci, Iráčané, ti všichni vědí, před čím prchají. Muslimové z celého světa se navíc razantně postavili proti a v kampani pod názvem Not in my name (Ne mým jménem) dávají jasně najevo, že s násilím a brutalitou teroristů nesouhlasí a že s islámem jako takovým nemají útoky nic společného. Tedy kromě toho, že jméno islámu je zde zneužíváno ve prospěch zla.
U nás to však není nic platné. Většina těch, kteří v posledních týdnech či měsících dávali jakoukoliv formou najevo lidskost, je nyní terčem slovních útoků. Zpěvák Aleš Brichta například na svůj facebookový profil napsal tento status:
A není jediný. Svůj strach a hněv si vyděšení Češi nepromítli do teroristů (ti jsou moc daleko, navíc mrtví nebo nezvěstní), ale do svých přátel, sousedů a známých. Nálepka sluníčkáře už není jen trapně roztomilá, ale dostává také cejch viny. Ačkoliv je mezi námi opravdových sluníčkářů (tedy naivních všeobjímajících a vševítajících) jen zanedbatelná hrstka, svezli se na vlně „ty za to můžeš“ všichni rozumně uvažující Češi. Ti, kteří neplivali na ostatní pro jinou barvu pleti nebo jiné vyznání, ti, kteří na hranicích nebo pražském hlavním nádraží nevítali uprchlíky, ale suplovali roli státu nebo jiných institucí, když tyto dlouhé měsíce selhávaly, ti, kteří se nebáli Češek v šátku a nepráskali každého kominíka v domnění, že je to uprchlík. Ti všichni teď stojí na hanbě. A čím se provinili? Většinou tím, že za přísného dodržování zákonů poskytovali nutnou humanitární pomoc, ve svém volném čase, na své náklady. Často na hranici svých možností psychických i fyzických. Český tým v Bapske ocenil celý svět, samotní Češi se k nim ale nejdříve otočili zády, a teď je skoro lynčují. A s nimi všechny sympatizanty. Přitom právě tohle je to, co teroristé a potažmo Islámský stát chtějí. Rozhádat nás. Radikalizovat. Zasít nenávist a pak sklízet další bojovníky. Opravdu to chceme?
Nenávist není řešení
Ne, teď skutečně není chvíle na hádky. Teď je přesně ta chvíle zapomenout na rozbouřené emoce, které jsou v okamžicích strachu pochopitelné, vzpomenout si na rozum a přestat se škatulkovat na ty hodné a zlé. Protože takhle jednoduchý svět prostě není. Přiznejme si, že mezi uprchlíky mohou být teroristé, kteří jejich neštěstí zneužívají, a zároveň si uvědomme, že migrační krize není příčinou terorismu, ale právě (částečně) jeho důsledkem. Pro Syřany, Afghánce a Íránce je tedy „pátek třináctého“ běžná součást života. Nelze se divit, že takto žít nechtějí. Na druhé straně, ani my ne. Že je potřeba posílit bezpečnost a důsledně kontrolovat všechny potřebné příchozí, je jisté. I když Česká republika velmi pravděpodobně není v aktuálním hledáčku teroristů, žádné místo na světě už dnes není stoprocentně bezpečné. Ale nebezpečí nepřichází jen „zvenku“, nebezpeční můžeme být i sami sobě. Když se v téhle válce rozdělíme. Je jedno, zda jsme doteď byli na straně pro nebo proti uprchlíkům, což je stejně nemyslné zjednodušující pojmenování. Teď bychom se všichni měli spojit na stranu rozumu. Přestat se bát, jakkoliv je to obtížné, a začít spolupracovat, jakkoliv cítíme staré křivdy. Nic nezasáhne teroristy víc než odvážný sjednocený národ. Pojďme jím být, statečně a společně, jako jsme to už nejednou dokázali.
