Téma rozdělení společnosti (podle věku, generací, pohlaví, vzdělanosti, majetku, genderu etc.) je vážné téma a řeší jej, historicky i aktuálně, dlouhodobě celé zástupy sociologů, a to s rozdílným výsledkem. K této vlně, jakkoli ji považuji za významnou, se nehodlám přidávat.
Jde mi pouze o jistý pocit jakožto pamětníka a o vzpomínku na osmdesátá léta minulého století, tedy o dobu uvadajícího komunismu. Zachytil jsem tehdy jakési ideologické, tehdejší propagandou silně podporované, rozdělování občanů na ty, kteří pracují (rozumělo se rukama, tedy šlo převážně o dělníky a rolníky pracující v družstvech), zatímco na druhé straně stála takzvaná pracující inteligence, vzdělaná, nicméně závislá především na práci oné první vrstvy.
Toto rozdělení bylo komunistickým režimem velmi silně podporováno právě u dělnictva, neboť permanentním rozdělením byla vytvořena jedna z pojistek jeho protirevolučnosti. Kvůli pár kritikům se přece nechodí do ulic, pokud nám režim zachová přízeň v podobě gulášového socialismu, plného výhod, alespoň z určité části skutečných – mělo si říkat (a také si často skutečně říkalo) dělnictvo. Celá existence Charty 77 byla mimo jiné i o trpělivosti, kdy se čekalo, že se k hnutí připojí větší počet autentických dělníků: dělníci neautentičtí, intelektuálové v montérkách, povyhazovaní z univerzit a akademie věd, se nepočítali.
Nemohu si pomoci, ale přes veškeré obranné mechanismy, které mi brání připustit opakování dějin, se mi zdá, že na jisté ideologické a mediální úrovni se toto rozdělování vrací.
Andrej Babiš spoluvytvořil a prohloubil antipolitickou politiku, přičemž se z původně „pravicového“ podnikatele vyklubal politik, podporující levicovou agendu. V jejím rámci přeskupil své voličstvo tak, aby za ním stála především vrstva, která má dojem, že kritiky systému pálí jejich dobré bydlo, případně že jsou to pouze často demonstrující budižkničemové, bytující po kavárnách a na koncertech.
V této poloze nenalezneme pouze Andreje Babiše a jeho elektorát – na tomto poli mu vytrvale sekunduje Miloš Zeman, který si sice vytvořil svou vlastní mocenskou nedobytnou pevnost, dovedně ale přitom vytvořil dojem, že se společnost dělí na „obyčejné“ lidi, kteří se vyskytují především v regionech a kteří mu rozumějí, když za nimi pravidelně přijíždí, zatímco ve větších městech se zhusta objevují intelektuálové, kteří rozumějí všemu, jen ne praktické a pragmatické politice.
Vlastně za těmito dvěma stratégy médií a moci se ještě skrývá třetí postava, která generuje vlastní pojetí – vyhasínající Václav Klaus starší, který přišel asi první s představou, že levicově zdegenerovaná Evropa vytváří rozdělení na establišmentovou elitu a lid, který pod jejími extremistickými nápady strádá.
I když všechny tři koncepty jsou odlišné (rozhodně něco do sebe bude mít ten Klausův, neboť je nejvíce analytický a popisuje i evropskou realitu v historické perspektivě), první dva jsou velmi silné a vlastně kreativní, neboť českou realitu nejen popisují, ale především vytvářejí.
Andrej Babiš prohloubil v prostých lidech pocit, že všichni, kteří se podíleli na politické moci v minulých dekádách, se podíleli na krádežích státního majetku a lumpárnách všeho druhu. Tento pocit, podporovaný paradoxně i vlnou antikorupční kampaně, sdílené i mnoha intelektuály, se postupně přetavilo v přesvědčení „prostého lidu“, že Babiš je spravedlivý vykupitel, bojující s kapitalistickými korupčními draky, kteří vystupují jaksi z minulosti a nechtějí se jeho odvážné politice poddat.
Rozdíl od osmdesátých let je v tomto případě nasnadě: síla Andreje Babiše není jen v tom, že si snaží ochočit a uplatit obyčejné lidi práce a penzisty, ale také v tom, že se svezl na silné a celkové společenské vlně kritiky minulých elit – nyní bez ohledu na to, zda byla do jisté míry oprávněná. Shoda je naopak v tom, že Babiš má nyní oporu v dělnictvu spíše starších generací, kteří ve své podstatě touží po klidu na práci a na jistý příděl hospodského guláše (nic proti oběma hodnotám!).
Miloš Zeman, zakladatel českého polistopadového populismu, tvořivě využil zmíněné rozdělení především ke své vlastní prezidentské volbě, přičemž umně prohloubil představu o své lidovosti – starému pražskému intelektuálovi sedla na lep potřebná většina českých voličů. Řečeno obrazně, Švejk opět zvítězil nad českou šlechtou. Pokolikáté už! Prozatím nikdo nevysvětlil, kde se v Miloši Zemanovi vzal jeho herecký talent. Mluvilo-li se svého času o Václavu Havlovi jako o režisérovi polistopadové politiky, je jejím nejlepším hercem právě Miloš Zeman. Jeho předstírání lidovosti nemá chybu a měl by za ni dostat cenu na festivalu v Karlových Varech.
Jinými slovy. Rozdělení společnosti existuje. Dnes je zřejmě znovu aktuální rozdělení na město a venkov, centrum a periferii, „polem a v továrnách“ pracující a inteligenci. Nepochybně však někteří politikové se vcelku usilovně snaží, aby rozdělení bylo stále výraznější a prospívalo jejich vlastnímu společenskému angažmá.
Je docela zajímavé, jak v tomto soupeření všichni tři zmínění politikové dopadnou. Václav Klaus starší se asi zcela uzavře ve svém antievropském a antiliberálním zámku, kde úplně zahořkne, obklopen pouze svými nejvěrnějšími strážci. Andrej Babiš skončí, doufejme, v nějaké ze svých prosperujících francouzských restaurací, které – pro změnu – může zkoušet řídit jako stát.
Zemanova budoucnost je nejnejistější. Nepochybně je to velký hráč – sází však hodně vysoko. Možná za ním zůstane pouze obraz, s nímž si svého času zahrával nejvíce, totiž symbol spálené země. Čím kdo zachází, tím také schází, jak říká stará moudrost.
Po mistrech politického pragmatismu – Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi – však zůstane dědictví, které se bude odstraňovat celá léta: prohloubené rozdělení společnosti, utkané ze snů o moci, kterou je zapotřebí udržet za každou cenu.
Jiří Hanuš, Pravý břeh, Brno
