Několik týdnů se Evropská unie zmítala v křečích různé intenzity podle toho, v kterém orgánu vznikly nebo kterou její část zasáhly. Společným jmenovatelem byl strach z budoucnosti, strach z dění v některých členských státech, nespokojenost s vedoucími figurami a velká nejistota z budoucnosti. Po nedělních prezidentských volbách ve Francii se dostavila úleva – z únavy i z klamného pocitu, že to s Unií není tak špatné.
Dlouhodobá iritace z brexitu se trochu uklidnila, ale nikdo neví, jaký bude skutečný další vývoj. Opakovaná tvrzení evropských bafuňářů, že britská pozice není tak silná, jak si myslí britská premiérka, mi trochu připomínají pískání pocestného v temném lese.
Velké a oprávněné obavy, že by se Francie mohla dostat na scestí pod vedením M. LePenové, se nenaplnily. I když zvolený prezident E. Macron není úplně to, co by si v Bruselu přáli, mají pocit, že s ním bude přeci jen snazší domluva. Uvidíme, vždyť ten člověk bude muset obhajovat svou politiku den co den vůči parlamentu a vůči občanům. Ti se vrací ke svým každodenním starostem – i s výjimečným stavem, nezaměstnaností, obtížným soužitím s některými menšinami, s kritikou ze strany krajní pravice i krajní levice. Francie zvolila a ještě neví, jestli to opravdu byla dobrá volba.
V Německu už podruhé dostal řádně na frak sebevědomý Martin Schulz, a i když AfD neoslabuje, její síla není taková, aby na německé politice mohla něco opravdu změnit. Němci a ostatní státy EU tak mohou mít pocit, že konec konců Německo zůstává stabilním prvkem a kancléřka Merkelová tou osobou, o níž všichni vědí, co od ní mohou očekávat. Chtěl bych být muškou na zdi, když je sama a přeříkává si, co všechno jí dělá starosti.
Do předvolebních nejistot evropských vlád neblaze zasáhlo referendum o posílení pravomocí tureckého prezidenta. Byli jsme svědky vskutku nervózních a občas neadekvátních reakcí a hněvivých výroků i od lidí, kteří tak běžně nemluví. I oni si pískali v lese a mávali kloboukem, aby vypadali větší, než opravdu jsou. Tureckým prezidentem počínaje a rakouskými ministry konče. Když pak Evropanům nabídl snadné sousto maďarský premiér, svezl se „spravedlivý hněv“ na něj. Polsko už bylo poněkud obehraná píseň, a tak se Maďaři stali populárním terčem. Koho z politiků dnes ještě zajímá osud Středoevropské univerzity?
Ke všeobecnému zmatku a nervozitě se pokusili přispět i naši borci. Doma rozpoutali docela pěkný zmatek, ale s kursem koruny to nepohnulo. To je sice dobře, ale ukazuje to velmi zřetelně, jakou váhu na evropských trzích a v evropské politické aréně dnes máme. Tak zanedbatelnou, že ani bavorský strážce státní kasy nevěděl, že a co se u nás děje. Náš ministr financí se proto mohl docela klidně bránit reakcí bavorského hosta na jeho verzi české šlamastyky. Teprve po vysvětlení všech okolností jinými lidmi bavorský ministr připustil, že v podobné situaci by každý ministr, i spolkový, své křeslo kvapem opustil. To už nám ale museli říci jiní. Zdá se také, že ze všech rozčilených Evropanů jsme to už jen my, kdo ještě čeká na nějakou uklidňující zprávu. Třeba se k nám donese z Číny, kam se náš prezident jezdí učit, jak stabilizovat zemi.
K Evropě také patří Turecko. Vím, že to někteří našinci považují za nesmysl, ale je to tak. Dosvědčují to události z několika posledních dnů.
Prezident Erdoğan v pondělí telefonoval E. Macronovi, aby mu popřál k vítězství. Přitom řekl, že výsledek prezidentských voleb „zvýšil naděje EU do budoucna.“ Poté se oba pánové shodli, že je třeba „překonat“ vzájemné „záležitosti“. Dohodli se, že se brzy setkají „tváří v tvář“ na summitu NATO v Bruselu.
V pondělí se setkaly ministryně zahraničního obchodu Německa a Turecka. Turecká ministryně vyjádřila názor, že vzájemná obchodní výměna „by se mohla zdvojnásobit na 70 miliard euro za rok“. Z Turecka jsme zvyklí slýchat podobná vyhlášení, jejichž splnění už pak nikdo nekontroluje, ale vypovídá to o kýžené dynamice vzájemného obchodu. Německá ministryně opáčila, že Německo s obratem a investicemi v hodnotě 12 miliard euro je „nejdůležitějším obchodním partnerem Turecka“ a požádala svou partnerku o vytvoření podmínek pro „usnadnění dalších investic ze strany německých firem.“
Dnes (9. května) je Den Evropy a turecký ministr pro evropské záležitosti zveřejnil prohlášení, v němž zdůraznil, že Turecko „věří v hodnoty a zájmy sdílené s Evropskou unií.“ Podle jeho slov „Evropská unie symbolizuje ochranu kulturních hodnot, odlišnosti a prosperity, a především společnou budoucnost založenou na těchto ideálech … Turecko bude tím největším podporovatelem EU.“ No nekupte to!
Dokonce i turecká opozice, fungující „v mezích zákona“ má pocit, že jednání s EU mohou přispět ke zlepšení situace v zemi v oblasti zachování demokracie, ochrany lidských práv a svobody slova. Odvolává se přitom mimo jiné na slova E. Macrona v jednom z jeho předvolebních tweetů: „Uděláme vše pro to, abychom pomohli tureckým demokratům, kteří dál vedou svůj boj“. Samozřejmě, že i v Turecku vědí, co všechno se dá slíbit před volbami.
Jak se dalo předpokládat, nesoulad mezi Tureckem a EU je v podstatě zažehnán a obě strany k sobě hledají cestu. Evropská strana pochopitelně nechce ztratit tvář a bude Turecku klást nepříjemné otázky a trvat na splnění podmínek pro případný vstup Turecka do EU. Turci budou tvrdit, že většinu už stejně dávno splnili. S něčím se Evropané prostě budou muset smířit a něco Turci slíbí splnit brzy poté, co jim Evropané konečně vydají těch několik tisíc teroristů, o jejichž vydání marně žádají už dlouhá léta. Evropané se budou bránit, že to žádní teroristé nejsou, případně že turecká strana neposkytuje dostatek informací k tomu, aby bylo možné její žádosti řádně posoudit. Bude to trvat dlouhá léta a k cíli to asi stejně nepovede, ale aspoň spolu zase budeme mluvit.
