Severokorejský vůdce Kim Čong-un si přeje, aby jeho zemi do roku 2020 navštívily dva miliony zahraničních turistů. Je ale otázkou, zda cestovatelé Severní Koreji prospějí, nebo zda turistika jen poslouží režimu, píše britský list The Guardian. Například Či Min-Kang z KLDR uprchl, když byl uvězněn jeho dědeček, jenž býval ministrem vlády. Turistické výlety do své vlasti nedokáže pochopit. „Cizinci nemohou mluvit s místními a průvodci kontrolují vše, co turisté vidí,“ říká Či.
Přes přísná omezení a porušování lidských práv počet návštěvníků Severní Koreje stoupá. V roce 2005 to byly stovky turistů, teď KLDR navštíví ročně na 5000 lidí, tvrdí společnost Koryo Tours, která je největším místním pořadatelem zájezdů, jež dováží západní turisty do izolované komunistické diktatury. Nemluvě o zhruba 100 000 Číňanů, kteří ročně KLDR navštíví.
Nové atrakce
A severokorejská vláda chce ještě víc. V uplynulých letech otevřela nové atrakce, například luxusní lyžařské středisko nebo „turistické“ město Wonsan, na škole cestovního ruchu v Pchjongjangu zároveň vychovává budoucí průvodce.
Cestovní kanceláře dovážející do země turisty jsou toho názoru, že turistika je pozitivní věc, ale že lze jen těžko zjistit, do jaké míry pomáhá. Další jsou ke kladnému přínosu turistiky skeptičtí. Třeba zakladatel blogu OneFreeKorea Joshua Stanton soudí, že pokud by turismus Severní Koreu otevíral, byl by za posledních 15 let vidět nějaký pokrok. „Ale není,“ řekl Stanton. „Kim Čong-un zintenzivnil snahu izolovat většinu národa.“
Stejný názor má Evropská aliance pro lidská práva v Severní Koreji, která pomáhá uprchlíkům, jako je Či. Podle ní turistika slouží jen k „financování a legitimizaci režimu“.
Coby turistická destinace je KLDR unikátem. Návštěvníky doprovázejí státní průvodci a není možné odchýlit se od vládou schváleného itineráře. Cesta není levná – čtyři noci mohou stát zhruba 1000 liber (téměř 37 000 Kč), bez započtení ceny za letenku. Pro všechny zúčastěné podniky je to výnosné.
Lidé pracující v turistickém průmyslu ale tvrdí, že vládě jde ze zisku jen malá část. A že kdyby příliv turistů zítra ustal, režim by to pocítil pouze nepatrně.
Specialista na Severní Koreu Andrej Lankov, který v 80. letech studoval v Pchjongjangu, si myslí, že cestovní ruch může autoritářkou vládu trochu oslabit. Vychází přitom z vlastní zkušenosti – vyrůstal v dělnické rodině v Sovětském svazu a vzpomíná si na turisty z Finska, kteří do SSSR jezdili pro levný alkohol. „Nemluvili jsme s nimi, ale každý viděl, jak jsou oblečení a jak se chovají, a nikdo v nich nemohl vidět ubohé oběti kapitalistického vykořisťování,“ uvedl Lankov. Nikdo prý nepochyboval, že žijí lepší život.
Smíšené pocity
Či Min-Kang si ale myslí, že turistika nehraje v informovanosti Severokorejců takovou roli. Dnes je totiž mnohem snazší než kdykoli dříve si informace opatřit, například posloucháním rozhlasových stanic z Číny nebo Jižní Koreje.
Severokorejská aktivistka Li Hjong-son, která ze země utekla v roce 1997, má za to, že turisté slouží pouze propagandě. „Musejí se uklonit obří soše Kim Čong-una a tyto snímky pak propagandisté ukazují Severokorejcům s tím, že drahému vůdci prokazují úctu lidé z celého světa,“ upozornila Li.
Zhruba 40 procent západních návštěvníků vozí do KLDR společnost Koryo Tours, založená v roce 1993. Podle Britky Vicky Mohieddeenové, která u firmy působí jako projektová manažerka, pracuje v cestovním ruchu stále více Severokorejců – jako průvodci, řidiči autobusů, pracovníci v restauracích.
Novinář listu The Guardian Peter Walker tvrdí, že je KLDR to nejdepresivnější místo, jaké kdy viděl (cestoval v roce 2003). Lidé by podle něj měli uvážit, jestli tam opravdu chtějí jet. „Měl jsem smíšené pocity,“ vypráví. „Na jednu stranu dáváte peníze režimu, který je podle OSN podobný nacismu, na druhou stranu pravděpodobně pomáháte některým Severokorejcům v kontaktu s vnějším světem.“
