Během posledních sedmi desetiletí se evropské země usilovně snažily obnovit svůj kontinent, kterým otřásla válka a škody napáchané na hodnotách solidarity a lidských práv. Vybudovaly instituce bránící zopakování těchto zločinů minulosti a zavázaly se pomoci těm, kdo potřebují ochranu, napsal v listu The New York Times komisař Rady Evropy pro lidská práva Nils Muižnieks.
Tento proces se ale nyní dostal na scestí. Evropská reakce na uprchlíky ukazuje nepochybné ustupování od těchto závazků. Imigrace se stala natolik ožehavou otázkou, že trhá na kousky to, co zbývá z evropského projektu a jeho dojmu solidarity.
Španělsko před časem přijalo úpravy zákona umožňující pohraničníkům bez odpovídajících procedur zahnat zpět migranty, kteří se z Maroka dostanou do španělských enkláv v severní Africe Ceuty a Melilly. Španělsko tuto politiku prosadilo navzdory mezinárodní kritice, že tyto úpravy ohrožují právo na azyl a podkopávají těžce vydobytou mezinárodní ochranu uprchlíků.
V Maďarsku vede vláda rasistickou plakátovou kampaň proti migrantům a žadatelům o azyl, kterou přiživuje národní předsudky o uprchlících „kradoucích“ práci místním obyvatelům. Maďarská vláda také zveřejnila plán postavit čtyřmetrový plot na hranici se Srbskem, aby migrantům zabránila ve vstupu. To je podobné tomu, co už udělalo Bulharsko na hranici s Tureckem.
Proč končí na ulici
Ve Francii chronicky podfinancovaný systém přijímání uprchlíků nutí mnoho žadatelů o azyl žít na ulici. V Rakousku právě vláda zastavila zpracovávání žádostí o azyl – zjevně proto, aby svou zemi učinila méně přitažlivou pro azylanty a přiměla další evropské státy, aby přijaly svůj díl. V Dánsku nyní drží otěže moci populistická strana, která předvolební kampaň postavila na protiimigrantské rétorice včetně volání po přísnější kontrole hranic.
Syrská uprchlická krize je dobrým příkladem neochoty podělit se o odpovědnost za přijetí a ochranu uprchlíků. Turecko se vypořádává s téměř dvěma miliony uprchlých Syřanů, a přesto Rada Evropy váhá přijmout několik set syrských uprchlíků. S výjimkou Arménie, Německa a Švédska byla reakce dalších 43 evropských zemí jednoduše ostudná.
Dokonce ani tisíce uprchlíků, kteří se utopili ve Středozemním moři, nepřiměly evropské vlády změnit své postoje. Zatímco Itálie sama zachraňovala migranty před utopením, některé další státy Evropské unie jako Německo a Británie to ostře kritizovaly a tvrdily, že takové operace, jako je italská Mare Nostrum, jen zafungují jako magnet pro další uprchlíky.
Mnoho členských zemí reagovalo na nedávný návrh Evropské komise na povinné kvóty pro přijímání uprchlíků otevřeným nepřátelstvím. Po ostré diskusi se pak shodly na mnohem slabším schématu.
Ať jsou jakkoli rozdělení, sdílejí evropští představitelé pohled na migraci jako na bezpečnostní problém. A často přitom používají zcela neadekvátně militantní jazyk. Evropská komise předvedla stejný přístup, když minulý týden navrhla posílit pravomoci pohraniční agentury EU Frontex, aby mohla pořizovat otisky prstů, zadržovat a vyhošťovat migranty.
Evropa má méně uprchlíků než jiní
Co je na tom všem obzvláště pohoršující, je skutečnost, že s výjimkou Turecka žádná evropská země ani zdaleka nezažívá takový tlak přílivu uprchlíků jako mnohem chudší a mnohem méně stabilní země – například Pákistán, Libanon či Etiopie. Ani jedna z členských zemí Evropské unie není mezi deseti zeměmi světa, v nichž je nejvyšší počet uprchlíků.
Přesto se Evropané chovají, jako by byli na pokraji „invaze“. Evropské země ztratily jakýkoli smysl pro proporci. S celkovým počtem obyvatel odhadovaným na více než 740 milionů patří mezi nejbohatší a nejstabilnější země na světě. A přitom předstírají, že by je mohla ohrozit myšlenka přijetí 600 000 žadatelů o azyl ročně.
Evropa se nejprve musí kriticky podívat sama na sebe – a realitu problému uprchlíků. Evropská unie by mohla začít tím, že změní své zákony o udělování azylu a migraci. Zvýšením legálních cest pro migranty, jak se dostat do Evropy, například v podobě usnadnění zisku humanitárních víz a pravidel na sjednocení rodin, by mohla snížit počet migrantů, kteří se vydávají na nebezpečnou plavbu po moři. A také by to zčásti vzalo vítr z plachet pašerákům lidí, kteří bohatnou tím víc, čím přísnější jsou omezující pravidla pro migraci.
