Thea a otec Luboš FOTO: Archiv rodiny / Se souhlasem
FOTO: Archiv rodiny / Se souhlasem
ROZHOVOR / Před dvěma lety zůstala Thea po těžké autonehodě na vozíku. Špatně zapnutý pás při nárazu způsobil mimo jiné i poškození míchy. Společně se svým otcem založili instagramový účet s názvem Thea a Táta, kde informují své sledující o životě na vozíku. „Celé to vzniklo jako snaha dát nějakou motivaci v těžké chvíli. Přece jen být influencerem je pro řadu dospívajících lákavá představa,“ vysvětluje tatínek. Dnes mají na profilu přes osmdesát jedna tisíc sledujících, které denně inspirují svojí nelehkou cestou.
Můžete nám říct něco o vaší každodenní rutině? Jak se liší od ostatních?
Táta: Ve chvíli, kdy se všechno zaběhlo a opustili jsme nemocnici, se moje rutina vesměs vrátila tam, kde byla dřív. Takže ráno rozvezu děti a vyrážím do práce. Samozřejmě pro Theu to je trochu jiné, ale ne zase tak radikálně, jak by se mohlo zdát.
Thea: Základní denní program je samozřejmě pořád stejný – vstát, nasnídat se, udělat hygienu, škola… Jen to je všechno trošku delší, zabere to nepatrně víc času. Výhodou je, že máme dům, kde nemusím překonávat mnoho překážek, takže přizpůsobení se nebyl problém. Postupem času zjistíte, že lze dělat skoro všechno, jen po svém. Koupu se ve vaně, ale musím do ní přelézt přes krajní stěnu. Co je v denní rutině navíc, je cvičení. Je důležité se každý den aspoň trochu protáhnout, také chodím několikrát do týdne na fyzioterapie. Zároveň také musím zkoušet stoupat do takového chodítka, vertikalizace je důležitá pro pevnost kostí a fungování střev.
Jaké jsou největší výzvy, kterým čelíte v souvislosti s mobilitou a dostupností?
Táta: Situace na českých ulicích, v metru či na úřadech se jistě oproti minulosti zlepšila, ale pořád to není ideální. Například ve škole by se moc hodil výtah, a to nejen pro Theu, ale postavit jej a získat na něj finanční prostředky se zdá pro školu jen komplikovaně dosažitelné.
Thea: Takový úplně obyčejný pocit je, že třeba nerada jezdím autobusem, protože mám často dojem, že řidiče nebo řidičky obtěžuju, když mně mají jít vysunout plošinu, abych mohla najet nebo vyjet. Není to vždycky, ale stává se to a není to moc příjemné. A takových drobností se najde spousta. Stejně jako to, když o mě lidé mají přehnanou starost. Chápu je, ale ze všeho nejvíc chci, aby si mě spíš nevšímali, abych pro ně byla úplně obyčejná holka, která kdyby potřebovala, tak si o pomoc řekne.
Existují nějaké technologické či jiné pomůcky, které vám významně pomáhají v každodenním životě?
Thea: Vozíček je jasná věc, pak také elektrický pohon, s nímž jezdíme třeba na výlety. Jsem s ním pomalu rychlejší i než táta na kole. Žádný další technologický výstřelek zatím nepoužívám.
Jaké změny byste rádi viděli v oblasti dostupnosti pro osoby potýkající se s podobnou situací?
Táta: Obecně platí, že jsme díky zranění zjistili, jak hodní a ochotní lidé jsou. Jen cesta k tomu, aby bylo vše bezbariérové a dostupné, je ještě dlouhá. Hlavně školy na to nejsou připravené. Jen ty, co jsou nově postavené, ale těch je minimum. Nebo vlaky a nádraží. Vlak je pro Theu pohodlnější než autobus, ale dostat se do něj třeba na trase Kladno – Praha je pro ni bez pomoci nemožné. Ale zlepšuje se to a vidíme, že ani v mezinárodním srovnání na tom nejsme špatně.
Jak se rodina vyrovnává s tak náročnou situací a co byste poradili ostatním lidem, kterým se takto ze dne na den změní život?
Táta: Připravit se na to nedá. Co pomohlo nám, bylo to, že jsme se od začátku snažili přistupovat ke všemu jako k výzvě, relativně optimisticky. A nestavěli jsme si vzdušné zámky. Já osobně jsem si zakázal melancholii a vzpomínání na to, jaké to bylo před nehodou. I s tím, co se nám stalo, totiž vím, že jsou na tom mnozí násobně hůř. Takže se snažíme také pomáhat, buď finančně, nebo prostřednictvím Instagramu, sdílením různých příběhů a sbírek.
Existují nějaké konkrétní osoby nebo příběhy, které vás ovlivnily a motivovaly?
Táta: Hodně zajímavý a cenný je pro nás příběh Bekima Aziriho, ke kterému jezdíme pravidelně na Slovensko cvičit. Je to gejzír energie a ukazuje přesně to, oč se snažíme i my, a to, že s vozíčkem nic nekončí, život jde dál a může být stejně plodný a kvalitní.
Jaký je váš přístup k používání sociálních sítí?
Táta: Celé to vzniklo jako snaha dát Thee nějakou motivaci v těžké chvíli. Přece jen být influencerem je pro řadu dospívajících lákavá představa. Postupně to ale přerostlo spíš do profilu, který chce ukazovat, jak život s handicapem vypadá a že to jde zvládnout.
Thea: On to byl hlavně tátův nápad. Občas v tom zápasíme, protože on by tam nejraději dával skoro všechno, já zase nechci odhalovat tak moc ze svého soukromí. Takže tak nějak balancujeme.
Jaké reakce obvykle dostáváte od vaší online komunity?
Thea: V podstatě jen pozitivní, lidé mě podporují, fandí mi a dávají mi to tam najevo. Ještě lepší je, když píší, že jsem jim zvedla náladu nebo že si na mě vzpomněli a uvědomili si, že se toho moc neděje, a dostali energii. To je super. Celkem často mě lidé i poznávají na ulici. To se pak červenám a nevím, co přesně jim mám říct.
Existují nějaké cíle, kterých byste chtěli dosáhnout?
Táta: Thea jen za poslední půlrok řekla, že bude žít v Soulu, pak v New Yorku, pak v Barceloně. Že po osmnáctých narozeninách procestuje svět a bude buď CEO vlastní firmy, nebo miliardářka. Takže jak by řekli Američané, sky is the limit. A o to jde. Zásadní pro mě je, aby viděla, že nic není nemožné.
Thea: No tak za prvé chci nejprve dokončit studium, během střední bych ráda jela na rok studovat třeba do Ameriky. A potom, jak řekl táta, chtěla bych jednou procestovat svět. Nejspíš po střední škole, před vysokou. Pak normálně na vysokou, to určitě někam do zahraničí, být někde zaměstnaná, zkrátka takový ten běžný život. Nic special. Ale co určitě jednou chci, je mít děti. Být mamka třeba dvou dětí. To je můj takový hlavní cíl, bych řekla. Jinak asi uvidím, kde skončím. Já úplně ještě nemám představu o tom, co bych chtěla dělat v budoucnu.
Jaké poselství byste rádi předali lidem, kteří čelí podobným výzvám jako vy?
Táta: Je zrádné říkat jiným lidem, jak mají zůstat pozitivní a aktivní a odhodlaní, když jejich osobní či ekonomická situace může být zásadně odlišná od té naší. Ale je pravda, že člověk je neuvěřitelně adaptabilní tvor a zvládne toho mnohem víc, než by si původně vůbec dovedl představit.
Změnila autonehoda váš pohled na život a rodinné hodnoty?
Táta: Paradoxně nijak zásadně. Byli jsme kompaktní, funkční rodina už předtím, tohle nás jen zocelilo. I dřív bylo normální, že jsme si vzájemně pomáhali, hodně se spoléhali na prarodiče, a to trvá. Samozřejmě, nehoda vytvořila jakýsi permanentní pocit stresu a frustrace, bylo by divné, kdyby ne, ale snad se nám to daří zvládat.
Thea: Já si až tak nepamatuju, jaká jsme byli rodina před nehodou, ale řekla bych, že docela normální. Po nehodě jsem si určitě mnohem víc uvědomila, že rodina je úplný základ. To ale neznamená, že jsme se od nehody nezměnili dokonce v něčem k trochu horšímu. Například od té doby je to doma občas takové napnuté a tu a tam se pohádáme, ať už je důvod jakýkoli. Celkově mi přijde, že nás to na jednu stranu rozdělilo, na druhou zase spojilo.
Můžete popsat, jak probíhala rehabilitace a jaké byly největší výzvy během této doby?
Táta: Měli jsem to štěstí, že nám kolegové v práci vyšli vstříc, takže když jsem byl s dětmi v nemocnici a pak jsme se se ženou střídali u They v Motole, nemuseli jsme řešit, co bude s prací, a mohli jsme se soustředit na pomoc. Ale bylo těžké zvládat nápor nových informací a zkušeností a sžívat se s představou, že čelíte něčemu, co znáte jen z novin. Protože takové věci, říkáte si, se přece vám nemůžou stát. Po určité době bylo skvělé, že jsme se mohli vrátit do práce a více se do ní zapojovat, protože to člověku dá šanci si oddechnout, tedy pokud jej práce baví.
Thea: Ze začátku určitě bolest. Prvních pár dnů jsem si vážně přála umřít. Cokoliv, hlavně aby ta bolest šla pryč. Později, když už jsem mohla jakžtakž sama fungovat, tak to byl fakt, že jsem se v podstatě musela přeučovat, jak žít. Jako malý dítě. Taky to, že jsem byla úplně odříznutá od světa, když jsem byla v nemocnici a později v lázních. No a nakonec to, že jsem na vozíku. To pro mě bylo těžký, furt je a nejspíš pořád ještě dlouho bude.
Jaké aktivity nebo terapie Thee nejvíce pomáhají ve zlepšování její mobility a kvality života?
Táta: Je to kombinace klasické fyzioterapie a protahování, zároveň má možnost navštěvovat fakultu biomedicíny ČVUT, která sídlí v Kladně, kde bydlíme. Tam mají pár unikátních přístrojů, na kterých může cvičit. Čerstvě jsme na zahradě postavili bazén, aby mohla tu a tam plavat. A pak pravidelně jezdíme do Rewalku na Slovensku, což je skvělé zařízení, je to fitko pro vozíčkáře a Bekim s ostatními tam dělají skvělou práci.
Existují nějaké organizace nebo skupiny, které vám poskytly zvláštní podporu či zdroje?
Táta: Od začátku nám pomáhala Czepa, což je neziskovka, která zastřešuje aktivity pro vozíčkáře a vše kolem nich. Dokonce Thee přidělili mentorku. A pak se nám ozvala strašná spousta lidí a organizací, kteří nám nabídli materiální i finanční pomoc. Například Konto Bariéry nebo společnost Sazka. Také jsme uspořádali charitativní aukci, kde jsme dražili speciální trička s Theinými obrázky a peníze jsme pak rozdělili mezi více rodin s nemocnými dětmi.
Co vás jako rodinu motivuje pokračovat a překonávat překážky, které se před vámi objevují?
Táta: Chceme s manželkou Theu připravit na život tak, aby věděla, že být na vozíčku není žádná zásadní překážka. Když bude makat a spoléhat se hlavně na sebe, dotáhne to v podstatě kamkoli.
