ROZHOVOR / Tändzin Cündü (v anglickém přepisu Tenzin Tsundue), tibetský exilový básník a aktivista, navštívil Prahu během své cesty po evropských zemích symbolicky ve dnech 35. výročí listopadu 1989 a společně s hudebníkem Lotänem Namlingem (Loten Namling) a zpěvačkou Sönam Dolmou (Sonam Dolma) se na pozvání neziskových organizací Češi Tibet podporují a Potala zúčastnili několika kulturních programů a diskusních setkání. Ve Futurum Music Baru vystoupili spolu s domácími hudebníky na Koncertě pro Tibet a v Knihovně Václava Havla pokřtili české vydání sbírky básní a esejů Tändzina Cündüho Kora (Aula, 2024).
Tändzin je člověk slova a Lotän je člověk melodie, hudby. Oba jsou zároveň umělci i aktivisté. Spojuje je i to, že se narodili už v indickém exilu rodičům, kteří stejně jako 14. dalajlama uprchli z Tibetu po krvavém potlačení protičínského povstání v roce 1959. Tändzin se do Tibetu vydal ilegálně v roce 1997 a strávil tři měsíce v čínských věznicích. V roce 2008, kdy se konaly první olympijské hry, se zapojil do pochodu tibetských uprchlíků z Dharamsaly zpátky domů do Tibetu. Akci omezila indická policie. Tändzin Cündü neúnavně připomíná osud Tibetu a situaci Tibeťanů, pořádá happeningy a guerrilové akce, ale také přednáší po celé Indii pro školní mládež a setkává se se zahraničními studenty. Za své aktivistické činy i preventivně byl v Indii již 16krát zatčen.
Lotän Namling prostřednictvím hudby připomíná bohatou historii a kulturu Tibeťanů a propojuje ji s duchovním rozměrem a tradicemi. V roce 2013 se vydal z Bernu, hlavního města Švýcarska, kde žije, do Ženevy, aby upozornil na problémy Tibetu. Táhl s sebou černou rakev s nápisem Free Tibet a svou misi zakončil spolu s dalšími hudebníky koncertem před sídlem OSN. Lotän skládá i vlastní písně, vystupuje s různými muzikanty a je i příležitostným hercem; nejnověji jej můžeme vidět ve filmu Šambhala (natočeném 2024 v Nepálu v mezinárodní koprodukci) v rámci Festivalu tibetských filmů a filmů o Tibetu FLIM v pražském kině Světozor ve dnech 10. a 11. prosince.
Tändzine, mluvil jsi o tom, že pracuješ s mladými lidmi. Existují nějací „noví Tändzinové Cündü“, mladí tibetští aktivisté, spisovatelé, intelektuálové a disidenti, kteří pokračují v tvé práci? Uslyšíme o jejich činech?
TT: Loni v listopadu, když se Si Ťin-pching setkal s prezidentem Joem Bidenem v San Francisku, nebyl tím, kdo rozvířil média, žádný z prezidentů, ale jednadvacetiletá tibetská aktivistka, která vyšplhala na stožár přímo před hotelem, kde se konala schůzka, a zůstala tam s rozvinutou tibetskou vlajkou přivázaná několik hodin, takže ji nikdo nemohl přehlédnout. Cchelha Zogsang (Tsela Zoksang) vyšplhala na stožár před mezinárodním summitem Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří a policie ji nedokázala dostat dolů, dokonce ani když už konference uvnitř začala. Byla v živém vysílání mezinárodních zpravodajských médií a na všech sociálních sítích.
Podobný protest spolu s dalšími aktivisty organizace Students for a Free Tibet zopakovala před příjezdem Si Ťin-pchinga na setkání s Emmanuelem Macronem letos v květnu u Vítězného oblouku v Paříži.
Další noví mladí lídři jsou například Čhime Lhamo (Chemi Lhamo) nebo Tobdžor Cchulthrim (Topjor Tsultrim) – jsou vysoce vzdělaní, často v oborech práv, mezinárodních vztahů, politologie a podobně, jsou chytří, oddaní jádru věci a mají předpoklad dosáhnout výsledků. Celá třetí generace Tibeťanů se šikuje převzít vůdčí úlohu. Tato generace nikdy nespatřila Tibet, proto je pro ně bolestné, že nemají ani žádné vzpomínky na Tibet, ani právo žít v zemi svých předků, ale musí žít v cizí zemi odkázáni na něčí sympatie.
Starší generace možná žije s nostalgií po zemi, kterou opustila, avšak pro mladé je Tibet jejich budoucnost; jedině osvobozením své země mohou vzkřísit pocit vlastní důstojnosti. Mladí jsou poháněni touhou po svobodě, možností osvobodit svou zemi a spravovat území nejrozlehlejší a nejvyšší náhorní planiny, střechy světa.
Co nejdůležitějšího by měli udělat sami Tibeťané a co demokratické země?
TT: Jak máš bojovat, když ti celý svět dupe po hlavě a navíc o tom ani neví? To je případ Tibetu. Když jedu na přednáškové turné do zahraničí, některé země mají problém s uprchlickými doklady vydávanými Indií. Není to pas a není za tím garance státu. Když mě potká nějaká nehoda nebo se něco stane, nestojí za mnou žádná státní moc, která by se po mně sháněla; jedině rodina nebo přátelé.
V kruté mrazivé zimě hibernující zvířata se musí soustředit jen na dvě věci: neumřít a nezměnit se – nezačít zuřivě zabíjet lidi. Když celý svět obchoduje s Čínou za čínských podmínek označujících Tibet za součást Číny, vše, co jako Tibeťané můžeme dělat, je držet se živí a duševně příčetní.
A teď se podívejme, co mohou dělat demokratické země.
To, čemu říkáš „demokratické země“, jsou země, které z Číny udělaly průmyslové monstrum, které teď Západu diktuje podmínky. Většina z nich se pořád Číny drží jako svého největšího obchodního partnera. Čína zničila západní výrobní zdatnost a Západ se teď bojí, že by Si Ťin-pching a jeho konglomeráty mohly změnit západní řád světa na komunismus s čínskými rysy.
Proto západní mocnosti vedené USA konfrontují Čínu jak s uvalením cel, tak s lidskými právy a tyto mechanismy používají jako nástroje.
Třicet let obchodního propojení mezi Čínou a Západem nejenže zahubilo západní průmyslová odvětví, ale uvrhlo Západ do závislosti na čínském obchodu a dodavatelských řetězcích. Cenu za zapojení Číny do světového průmyslu zaplatili čínští dělníci a národy Čínou okupovaných zemí, jako Tibet, Východní Turkestán, Jižní Mongolsko a Mandžusko. Těžba nafty, uranu, zemního plynu, zlata, lithia a vzácných zemin Čínou na těchto okupovaných územích probíhá v tak masovém měřítku, že proměnila krajinu pastvin, ohrozila samotné přežití národů, jejich jazyků a národních kultur.
Pandemie covidu odhalila, že Čína, která vyrábí spotřební zboží v masovém měřítku, používá obchod jako zbraň. Zavedla represivní opatření a začala svým obchodním partnerům diktovat své politické podmínky.
Teď jsme na tom tedy takto. Uvidíme, co můžeme dělat.
Kde bys chtěl vidět Tibeťany za deset let?
TT: Jsem optimista. Rád bych viděl západní země budovat důvěru a investovat do obyvatel Číny, raději než pokračovat v obchodním propojení s čínskými diktátory. Nakonec Číňané získají zpátky svůj hlas, aby řídili svou vládu na základě volby lidu a nediktovala jim Komunistická strana Číny.
Až v Číně nastane takový rozvrat, Tibeťané, Ujguři a Mongolové musí být schopni spolupracovat se Západem a novými čínskými lídry a v souladu s mezinárodním právem dosáhnout svého práva na sebeurčení. Proto musí tibetští lídři spolupracovat s globálními lídry, aby takovou příležitost dostali. Tibeťané si musí udržovat svůj odpor a svou toužebnou naději, dokud nenastane změna globálních vztahů s Čínou a změna uvnitř Číny.
Lotäne, myslíš si, že zpívání a hraní tibetské tradiční hudby funguje jako protest sám o sobě?
LN: Hudba je pro mne prostředek vyjadřování, přes hudbu si mohou porozumět i lidé, kteří by se jinak nedomluvili a těžko hledali společnou řeč. Lidová hudba je úzce propojená s jazykem, jeho melodií, intonacemi, způsobem vyjadřování, má nejblíž k duši národa. Tibetská tradiční hudba vyrůstá z mnoha kořenů. K těm intimním patří písně o lásce, odloučení, shledání – ať už se týkají osobních vztahů mezi milenci, přáteli, k rodičům a duchovním učitelům nebo obecně vztahu k místům, s nimiž jsme spjati, k rodné zemi. Možnost vyjadřovat vlastním jazykem své nálady a myšlenky představuje svobodu.
O to hroznější je, že nyní probíhá v Tibetu masivní kampaň, kdy je více než milion tibetských dětí násilně umístěno v čínských internátních školách. Cílem je zcela zničit jakoukoliv „tibetskost“, oddělit děti v co nejnižším věku od rodinného a společenského prostředí, vymazat náboženství, jazyk a kulturu. Až tyto děti skončí svoje vzdělání, nedomluví se tibetsky, nebudou moci číst, ztratí svou tibetskou paměť.
Cítíš se být víc hudebníkem nebo aktivistou?
LN: Tibeťanům je hudba a tanec vlastní ve všech životních situacích, při svátcích, slavnostech i při práci. Jako dítě jsem byl úplně okouzlený písněmi a příběhy, které jsem slýchal od rodičů a první generace uprchlíků, postupně jsem se je učil a začal je sbírat. Za posledních třicet let jsem zpíval skoro všude po světě, s výjimkou Tibetu. Čínské úřady tam nepustily ani mé děti. Takže zpívat tibetské písně je něco proti čínským zákonům. Už tím, co zpívám, jsem aktivista. V Číně je zakázána jakákoliv zmínka o dalajlamovi. Já například zpívám také písně 6. dalajlamy, jehož převtělením je i ten současný. Tibetská hudba, texty písní i třeba divadlo velmi trpí ideologickou kontrolou a jsou násilně přizpůsobovány tomu, aby interpretovaly čínský obraz Tibetu. Dnes už se vlastně ani nesmí říkat Tibet, ale Si-cang, aby to znělo čínsky. Moji rodiče se vždycky modlili za dlouhý život dalajlamy a za to, aby mohli umřít v Tibetu. Teď se za to samé modlím já a zpívám, abychom nezapomněli naše písně a příběhy.