HISTORIE / O zeď se opírá mladý východoněmecký voják, nervózně pokuřuje, pohled mu zalétává k jeho kolegům a k ostnatým drátům ohraničujícím jeho svět. K hranici, kterou má za úkol střežit. Rozhodne se. Típne cigaretu, rozběhne se k bariéře a skočí. Jen pouhý okamžik předtím, než odhodí svůj samopal a jeho nohy se dotknou svobodné země, jeden z přítomných fotografů stiskne spoušť. 

Jedno město, dva světy, které roztínala ostře hlídaná a neproniknutelná hranice. Takový byl Berlín, symbol studené války mezi západním a východním blokem, po dlouhých osmadvacet let. 

V německé metropoli, rozdělené po druhé světové válce mezi vítězné spojenecké mocnosti, tedy mezi Spojené státy americké, Velkou Británii, Francii na straně jedné a Sovětský svaz na straně druhé, fungoval život až do počátku šedesátých let minulého století relativně normálně. A to navzdory tomu, že v roce 1949 se západní zóny staly součástí nově založené Spolkové republiky Německo a následně se zrodila i Německá demokratická republika se sovětskou částí Berlína jako hlavním městem. Pouze na několika přechodech se formálně prováděla kontrola vozidel, jinak se obyvatelé svobodně pohybovali z jedné části města do druhé. 

Odliv východoněmecké inteligence

Napětí mezi mocenskými bloky však postupně rostlo, rozdíly mezi západním a východním sektorem se prohlubovaly. Život v západní části města byl pro východní Berlíňany stále přitažlivější – a nejen pro ně. Odhaduje se, že do srpna roku 1961 uprchlo ze sovětské části do té západní na tři miliony osob, včetně velkého množství vzdělaných lidí.

Odpověď NDR byla rázná a nekompromisní. V noci z 12. na 13. srpna roku 1961 se na hranici mezi Západním a Východním Berlínem objevily ostnaté dráty, které život obyvatel na obou stranách města rozpoltily, veškerý provoz přes demarkační linii umlčely. O tři dny později provizorní zátarasy začala postupně nahrazovat výstavba mohutné a přísně střežené Berlínské zdi, betonového monstra, které vyrostlo do délky zhruba 155 kilometrů. 

Vypadali jsme hloupě

Dva dny po začátku budování základů Berlínské zdi, patnáctého srpnového dne roku 1961, devatenáctiletý východoněmecký voják Hans Conrad Schumann hlídal nízkou zábranu z ostnatého drátu na rohu berlínských ulic Ruppiner Strasse a Bernauer Strasse. K ozbrojeným silám NDR, k Bereitschaftspolizei, jakési obdobě pohraniční stráže, se mladík krátce po svých osmnáctých narozeninách přidal na základě svého vlastního rozhodnutí.

Po tříměsíčním výcviku v Drážďanech jej nadřízení poslali do poddůstojnického kurzu v Postupimi, po němž se jako desátník přihlásil s několika tisícovkami dalších mladíků na dobrovolnou službu ve Východním Berlíně. Zde měl se svou jednotkou „převzít kontrolu nad hranicí a chránit ji před nepřáteli socialismu“. Sám k tomu později řekl: „Zpočátku jsme jen tak postávali okolo a vypadali docela hloupě. Nikdo nám neřekl, jak se to ‚přebírání kontroly nad hranicí‘ dělá.“

„Vy prasata!“, „Vy zrádci!“, „Vy dozorci koncentračního tábora!“ zalétávaly přes ostnatý drát k uším pohraničníků nadávky od západních Berlíňanů, frustrovaných z nenadálého přetrhání kontaktu s východní částí města, kde řada z nich měla rodinu, práci, přátele.

Už mě nenechají přejít, mami

V jednom z pozdějších rozhovorů Schumann líčil scénu, jíž byl svědkem. Malá dívenka se toho dne vracela z návštěvy babičky zpátky k rodičům do Západního Berlína. Pohraničníci ji však zadrželi a přejít hranici jí nedovolili, přestože její rodiče čekali jen pár metrů od ní. 

Znepokojil ho i další výjev – mladá východoberlínská žena podala přes drát své matce kytici s omluvou, že ji nemůže navštívit. Kývla směrem k vojákům a dodala: „Tamhleti, ti už mě nenechají přejít.“

Věznitel i vězeň

Schumann znervózněl. Cožpak už bude jen věznit své spoluobyvatele, cožpak se on sám stane po zbytek života vězněm? S takovými myšlenkami podle svých slov chodil sem a tam, tahal z kapes jednu cigaretu za druhou. Jeho neklid přitáhl pozornost několika fotografů z tisku, kteří ze západní strany dokumentovali napjaté dění u hranice. Jeden z nich, Peter Leibing, později uvedl: „Když jsem si uvědomil, že se něco může stát, zaostřil jsem fotoaparát na drátěný plot.“

Teď, anebo nikdy

V odpoledních hodinách začala nákladní auta přivážet betonové sloupky a Schumann si uvědomil, že čas na rozhodnutí se nevratně krátí. „Pojď! Pojď sem!“ pokřikovali na něj přihlížející západoněmečtí vojáci. Všiml si, že kdosi zalarmoval západoněmeckou policii a ta teď na druhé straně barikády čeká v autě s otevřenými dveřmi. Zahodil zbytek cigarety. 

„Kolem postávalo mnoho lidí a to bylo dobře, protože odváděli pozornost mých kolegů. Než jsem skočil, vyňal jsem zásobník ze samopalu. (…) Kdyby zbraň spadla na zem s plným zásobníkem, mohla by vystřelit,“ vzpomínal Schumann na osudové okamžiky pro britský deník The Independent. „Měl jsem nervy napnuté k prasknutí. Moc jsem se bál. Odrazil jsem se, skočil, rychle nasedl do auta… Během tří, čtyř vteřin bylo po všem.“

Symbol studené války

Fotograf Peter Leibing, tehdy zaměstnanec agentury Conti-Press, pouhý okamžik zvěčnil stisknutím spouště svého fotoaparátu. Výslednou fotografii už za několik hodin obdivovali čtenáři na titulní straně německého deníku Bild, vzápětí se rozlétla do celého západního světa a vydobyla si pozici jedné z vůbec nejznámějších fotografií celého dvacátého století.

Stala se symbolem studené války, ostré hranice mezi oběma bloky a touhou člověka ji překonat, uniknout ze světa svázaného ostnatými dráty. Svému autorovi ještě téhož roku vynesla zisk prestižní ceny Overseas Press Club Best Photograph.

„Někdy mi to připadá, že stále sním. Po chmurném životě ve východním Německu tohle všechno vypadá tak nereálně, jako pohádková říše,“ svěřil se Hans Conrad Schumann dva roky po svém slavném útěku. Usadil se v bavorském městě Ingolstadt, oženil se, založil rodinu a více než dvacet let pracoval v automobilce Audi. 

V pohádkové říši štěstí nenašel

Klid však hledal marně. Žil v neustálém strachu, obával se, že ho najdou agenti Stasi, tajné služby NDR, a potrestají jej nebo jeho rodinu za útěk ze země. „Až po 9. listopadu jsem se cítil skutečně svobodný,“ pronesl po pádu Berlínské zdi v roce 1989. Ani pak v sobě nenašel pokoj. Když chtěl navštívit své příbuzné v bývalé NDR, odmítli. Viděli v něm zrádce, který opustil rodinu i svou zemi. Ostatně tak ho východoněmecký komunistický režim celá ta léta popisoval.

Úzkosti a deprese Schumanna svíraly stále více, až jej dohnaly k sebevraždě. V červnu roku 1998 se oběsil v sadu ve své zahradě. Tělo muže, který se pro svět stal ztělesněním touhy po svobodě, o několik hodin později našla jeho žena. Bylo mu 56 let.