Ukrajinská armáda FOTO: ČTK/AP/Efrem Lukatsky
FOTO: ČTK/AP/Efrem Lukatsky
S počátkem kalendářního léta nastává dobrá příležitost zhodnotit jarní sezónu rusko-ukrajinské války, která byla zahájena 24. února otevřenou invazí ruské armády na Ukrajinu. Předchozí analýza odrážela stav bojů po zhruba 3–4 týdnech. Situace se od té doby do určité míry proměnila – jakkoli některé aspekty, například ohledně postojů a reálné vojenské pomoci západního společenství, zůstávají prakticky neměnné.
Deaktivace severní fronty
Na bojišti došlo k jedné skutečně významné změně – byla deaktivována severní fronta. Ruská armáda se od Kyjeva na začátku dubna zcela stáhla, a dokonce se oproti předpokladům řady analytiků (včetně autora tohoto textu) nezakopala na předem připravených pozicích. Prakticky veškeré ruské síly byly přeskupeny a poslány na východní frontu, z níž se stala oblast klíčového úsilí ruských sil. Toto přeskupení nebylo nijak hladké – už jen proto, že jednotky, které bojovaly u Kyjeva, podléhají velení jiného vojenského okruhu (Východního) než ty, které od počátku invaze dobývaly Donbas (ty patří k Západnímu).
Rusové neměli kapacity ani dost času na to, aby rekonstituovali síly stažené z bitvy o Kyjev a řádně je připravili na novou ofenzívu na východě. Byli nuceni za pochodu budovat své logistické a velitelské schopnosti, i když začínali další kolo bojů na východní frontě. Hlavní příčinou stažení ze severní fronty byly vojenské neúspěchy a prioritizace jižní a východní fronty, která byla implicitní po celou dobu kampaně. Svou roli hrála nejspíše také snaha dosáhnout nějakého většího vojenského úspěchu do oslav Dne vítězství 9. května, což v kombinaci se střety s ukrajinskými silami, tvrdě bránícími své hlavní město, nebylo příliš reálné. Rusům se po stažení od Kyjeva nakonec podařilo dobýt urputně se bránící Mariupol, a propojit tedy definitivně Doněckou lidovou republiku s Krymem.
Dlužno ovšem dodat, že Rusko sever Ukrajiny ze zřetele nikdy zcela nepustilo. Především tedy severovýchod, kde neustále atakují druhé největší ukrajinské město Charkov. To je víceméně pod kontinuální dělostřeleckou palbou a občasnými leteckými nálety. Dochází tu, primárně severně od města, také k pozemním ruským operacím. Dělostřeleckou a raketovou palbu občas stále zažívají i Kyjev, Černihiv či cíle v Čerkaské oblasti, která spojuje sever Ukrajiny s jejím středem a západem. V případě Kyjeva se jedná většinou o „politické vzkazy“ mezinárodnímu společenství, metropole se například dostala pod palbu během návštěvy generálního tajemníka OSN či během zasedání G7.
V posledních týdnech se charakteristickým rysem této války stala asi tisícikilometrová fronta táhnoucí se obloukem zhruba od Charkova po Cherson. Prochází od Charkova k Izjumu, dále dolů na Severodoněck a Doněck, následně podél Černého moře na Mariupol, Melitopol a Cherson.
Důležitým prvkem byl pád Mariupolu, kde Ukrajinci vázali velké množství ruských sil a bránili se mnohem déle, než leckdo očekával – a to za situace, kdy jim muselo být jasné, že Kyjev je skutečně obětoval a neexistovala valná šance na proražení obklíčení. V labyrintu Azovstalu by se dokázali bránit dokonce ještě mnohem déle. Přes veškeré apely, které vysílali na veřejnost, je svědectvími poměrně dobře podloženo, že zásoby zbraní, munice, vody a potravin nebyly ve skutečnosti až tak kritické a vystačily by na další týdny odporu. Obránci z areálu Azovstalu udělali skutečnou pevnost, a ruským vojákům se do složitého a nesmírně nebezpečného dobývání rozlehlého a jim neznámého areálu rozhodně nechtělo.
Když ve druhé půli května skončil příběh téměř půlmilionového Mariupolu, zanedlouho jeho roli převzalo zhruba stotisícové město Severodoněck v Luhanské oblasti, kde jeho ukrajinští obránci vázali velké množství ruských sil, jejichž postup tím zpomalovali. Podobnost obou příběhů dokresluje fakt, že i zde sehrála důležitou obrannou roli továrna – v tomto případě chemička Azot. Severodoněck nicméně také padl, a Rusové tak ovládli prakticky celou Luhanskou oblast.
Pozoruhodná slabost ruského námořnictva a letectva
Ruský postup na východě je sice pomalý a vykoupený velkými ztrátami mužstva i techniky, ale není nevýznamný. Stojí především na velké dělostřelecké převaze a skutečně ohromné palebné síle. Té Ukrajina za současného stavu není schopna dlouhodobě čelit, nezmění-li se zásadně západní zbrojní pomoc, co se těžké vojenské techniky týče. Přesto Ukrajinci stále podnikají dílčí protiofenzivy, především na jižní frontě, kde se ukrajinské síly dostaly až k Chersonu, a hlavně stále udržují přístup k Černému moři. Také ztráta Oděsy je velmi málo pravděpodobná. Rusko stále ukrajinské pobřeží blokuje, námořní rozměr konfliktu je však celkově velkou ruskou slabinou a jednou z hlavních příčin, proč Rusko nedosahuje svých strategických cílů.
Ruské námořnictvo je totiž až pozoruhodně slabé. Rusko sice vždy bylo především kontinentální velmocí a jeho námořní síla nikdy nepatřila k jeho výstavnímu artiklu, jeho ukrajinský protivník je ale také primárně suchozemská mocnost, navíc s prakticky nulovým vojenským námořnictvem. Zdánlivě má Rusko Ukrajinu v hrsti, jelikož blokuje námořní obchod v čele s vývozem obilí, ale to je prakticky vše. Úžiny jsou pod kontrolou Turecka, Rusko nemůže do oblasti dovézt posily a ukrajinské námořní protiútoky jsou stále aktivnější – zdaleka nezůstalo pouze u spektakulárního potopení křižníku Moskva.
Právě uplynulý měsíc červen byl flagrantní ukázkou stupňujícího se ukrajinského tlaku. Ukrajina zaútočila Západem dodanými střelami Harpoon na ruský remorkér, který zásoboval donedávna obsazený Hadí ostrov. Následně Rusko ztratilo nad Hadím ostrovem kontrolu, což do značné míry Ukrajině uleví a umožní ve větší míře vyvážet obilí po moři. Kromě toho Ukrajina napadla také ropné plošiny nacházející se v krymských vodách.
Rusko se blokováním pobřeží samo oslabuje i v dlouhodobém kontextu. Svoboda plavby patří k základům mezinárodního řádu a tím, že ji Rusko narušuje, nota bene blokováním potravin, ničí zbytky své důvěryhodnosti v očích i těch zemí, které se vůči němu zdají být vstřícné – především těch na globálním Jihu. Ostatně možná i toto vědomí vede Kreml k tomu, že ztrátu Hadího ostrova prezentuje jako akt dobré vůle. To je ovšem vysvětlení nevěrohodné, ve skutečnosti jej nedokázali pod hrozbou pravidelných ukrajinských útoků zásobovat. Ve stávající situaci, dlužno dodat, ostrov pro Rusko nemá natolik zásadní význam. Pro Ukrajinu je mnohem důležitější.
Vzdušný rozměr konfliktu byl z ruské strany charakterizován především útoky na dlouhé vzdálenosti. Rusko útočilo proti ukrajinským vojenským a civilním cílům, aby podkopalo bojeschopnost ukrajinské armády a oslabilo morálku civilního obyvatelstva. Nicméně převahy v ukrajinském vzdušném prostoru dosáhnout nedokázalo, v čemž hrála klíčovou roli především ukrajinská protivzdušná obrana, která podává pozoruhodné výkony. To je hlavní důvod, proč ruská strana k zásahům cílů v hloubi či dokonce na západě Ukrajiny volí primárně řízené střely odpalované z vlastního území, Černého moře, případně ze spojeneckého Běloruska.
Ruské vzdušné síly dosud také měly problémy s přesnou municí a mnohdy používaly neřízené střely či rakety z výzbroje pozemních sil. Taková praxe měla samozřejmě negativní dopad na civilní obyvatelstvo v zóně shozu. Demonstrací kvality ruských vzdušných sil v žádném případě nejsou ani výkony bezpilotních letadel Orlan či Eleron – celá řada jich byla sestřelena či přinejmenším detekována a rušena.
Ve finále na tyto problémy samozřejmě doplácely i ruské pozemní jednotky, protože nedisponovaly patřičnou vzdušnou podporou, která je vždy základem kvalitně provedené ofenzivy s ambicí bleskové války. Nehledě na skutečnost, že díky nepřesné munici bylo nemálo shozů namířeno do vlastních řad. Tomu často čelily například jednotky dobývající Mariupol.
Ozvěny Velké vlastenecké války
Co se pozemních operací týče, zmíněná ruská palebná a dělostřelecká převaha sice hraje velmi důležitou roli, pokud však budou (alespoň některé) západní mocnosti plnit své sliby a dodávat Ukrajině těžkou techniku, ruský – už tak pomalý – postup se opět může zcela zaseknout. Ruská armáda zkrátka blitzkriegu není schopna. I když se teď může mnohem více soustředit na východní frontu, stále čelí nemalým logistickým problémům a nedokáže dobře zabezpečovat své kritické komunikační linky, byť problémy nejsou tak fatální, jak tomu bylo na počátku invaze.
Natvrdo řečeno, i když má Rusko kromě palebné a dělostřelecké převahy i čistě fyzickou (populační) převahu, tak na bojišti to zatím není tolik vidět. Nenasadilo totiž dostatek vojáků na efektivní ovládání dobytých území. Tím spíše, že se bavíme o území, kde probíhá aktivní ozbrojený odpor nejen ukrajinské armády, ale i řady civilistů, kteří vedou partyzánský odboj. Mnozí z nasazených vojáků byli navíc nedostatečně připravení a jejich bojová morálka nebyla právě vysoká.
Během jarní sezóny se také ukázalo, že ruská armáda spoléhá na dělostřelectvo a jeho neselektivní bombardování s cílem demoralizovat ukrajinské bojovníky i obyvatelstvo hlavně proto, že jiný typ války není schopna vést. Opotřebovávací válka, velmi nevybíravá a brutální, je totiž z hlediska vojenských dovedností jednodušší než manévrové válečnictví vedené kombinovanými silami a různými druhy zbraní. Nároky na velitelské kompetence, koordinaci, synchronizaci jsou zde větší a v tomto ohledu Rusko selhává. Výkony klasické pěchoty rozhodně nejsou na požadované úrovni, má obrovské ztráty a nejslabší bojovou morálku ze všech druhů sil.
Problém s velením ostatně nápadně připomíná bolesti, kterými Rudá armáda trpěla během tzv. Velké vlastenecké války. Ruská struktura je vysoce centralizovaná, potlačuje samostatnou iniciativu, především ze strany poddůstojnictva, které je páteří každé kvalitní bojeschopné armády. V tomto ohledu se ruské ozbrojené síly vůbec nepoučily. Nejen v rámci dosavadních bojů, ale obecně v rámci celých dějin moderního válečnictví. Mnohému pozorovateli tanou na mysli vzpomínky německých důstojníků z nacistické éry, kteří ještě v době hitlerovsko-stalinského spojenectví měli možnost cvičit na sovětských armádních základnách. Tvrdili, že sovětští velitelé jsou schopni velet na solidní úrovni maximálně divizi, ale armádě či dokonce skupině armád nikoli. Ruská armáda jako hlavní dědic sovětských tradic se za třicet let od rozpadu SSSR změnila jen velmi málo.
Celá řada vysokých ruských důstojníků navíc padla, právě kvůli nedostatečné samostatné iniciativě nižšího důstojnictva a také vlivem problémů s komunikací, což nutilo ruské generály pobývat v první linii a používat nešifrované spojení (mnohdy dokonce civilní mobilní telefony). Není divu, že se stávali terčem odstřelovačů či jiných druhů ukrajinské palby.
Svou roli samozřejmě sehrálo také podcenění protivníka. Ukrajinské ozbrojené síly sice také mají své slabé stránky a chybí jim celá řada efektivních zbraní a zbraňových systémů, nicméně jsou mnohem nebezpečnějším protivníkem než například nesourodá směs povstaleckých skupin v Sýrii.
Bez další pomoci to Ukrajina nezvládne
Shrnuto, Rusku válčení na Ukrajině nejde podle původních představ a nic zásadního se na tom od počátku února nezměnilo. Začíná se nicméně projevovat dramatická ruská dělostřelecká převaha a po (prozatímní?) rezignaci na severní frontu je zřejmé, že ruskou taktikou teď bude postupný posun vpřed. Svým dělostřelectvem ukrajinské pozice jednoduše „utlučou“ a území následně, byť s velkými ztrátami, obsadí pěchota.
K tomu Putin bude muset buď vyhlásit mobilizaci, nebo vojáky na frontu dostat nějakým skrytým způsobem, o což se evidentně snaží. V Dumě byly oznámeny práce na novele zákona o vojenské službě, podle níž by armádní kontrakty mohli podepisovat muži už po dosažení plnoletosti, aniž by absolvovali základní vojenskou službu. To je jeden z kroků, kterými se snaží vyhlášení formální mobilizace obcházet. Nehledě na to, že podle svědectví některých rodin fakticky dochází k nezákonným kontraktům. Jsou k nim nuceni mladí muži, kteří základní vojenskou službu teprve prodělávají. Bez masy pěchoty, která by obsazovala dělostřelectvem rozbité ukrajinské pozice, ruská armáda nezvítězí.
Toto je zkrátka zatím jediný takticko-operační postup, a vlastně i strategický postup, jehož jsou Rusové schopni. V tomto ohledu je nesmírně důležitá západní vojenská pomoc bránící se Ukrajině, která je zatím z hlediska strategických zbraní a těžké vojenské techniky slabá – a v některých případech, jako například v tom německém, doslova hanebná. Bez západní pomoci ruská armáda tu ukrajinskou nakonec převálcuje. Sice pomalu, bolestně, s velkými ztrátami na obou stranách, ale podaří se jí to. Zatím je stále velká otázka, kde a kdy se tento válec zastaví.
