Kronika třetí republiky se jmenuje další kniha Jiřího Padevěta, spisovatele, nakladatele a ředitele Nakladatelství Academia, ale také autora oblíbených historických sérií Krvavá léta či Temná doba. O této novince, ale i o těžké době, kterou popisuje a přibližuje čtenářům, jsme si povídali v exkluzivním rozhovoru, v němž Jiří Padevět prozradil i své literární plány do budoucna. A protože se známe dlouho, v rozhovoru si tykáme.

Po Kronice druhé republiky teď vydáváš Kroniku třetí republiky. Dají se ta období nějak srovnat?

Období od roku 1938 až dejme tomu do roku 1953 beru v podstatě jako kontinuum, které spolu souvisí a navazuje na sebe. Srovnat to ale lze v tom, že jak druhá, tak třetí republika byly plné násilí. Jinak zaměřeného, ale zkrátka násilí.

Byla to doba, kdy se již nebojovalo, nevraždilo ve velkém, nebyla válka, přesto šlo o dobu velice těžkou a nebezpečnou. Proč? Proč se lidé neradovali z konce války a nesnažili se na všechno zapomenout?

Byla to doba, kterou asi můžeme dneska velmi těžko chápat. Byla to doba naprostého nedostatku všeho. Potravin, léčiv, odborníků, lékařů, železničářů… Byla to doba nadějí, budování, ale zároveň to byla doba chaosu a bezpráví. Teď nemluvím o celé třetí republice, ale dejme tomu o prvním roce. To byla doba, kdy bylo možné vedle sebe vidět radostné stavění vybombardovaného domu nebo nacisty na konci války vypálené vesnice a o ulici nebo o vesnici dál lynč Němců jenom proto, že to byli Němci.

Je to v lidské přirozenosti? Nebo je to naší povahou?

Myslím, že tahle knížka ukazuje, že nejsme o moc jiná povaha než jiné národy střední Evropy. Že nejsme holubičí povahy, jak se někdy úplně nesmyslně rádo říká. Nemám o lidském druhu, po tom, co jsem viděl v archivech, žádné přehnané iluze…

Ani nemůžeš mít, když píšeš takovéto knížky.

Myslím si, že když povolí zákonnost, což se bezpochyby na počátku třetí republiky stalo, protože státní moc ovládala centra, ale periferii v podstatě vůbec ne, dovolí si lidé to, co by si za normálního „demokratického provozu“ zkrátka nedovolili. A k tomu je ještě v mnoha případech nutno připočítat působení davu či lidsky pochopitelnou touhu po pomstě, která také hraje obrovskou roli.

To bych pochopil v květnu, červnu 1945…

Pro léto 1945 je bohužel charakteristické, že událostí, kdy byl původcem hysterický dav nebo skutečně osobní pomsta, případně snaha zahladit nějaké „nepříjemnosti“ z doby protektorátu, tedy například stop po vlastní kolaboraci, bylo sice dost, ale daleko častěji to byly události, které byly organizovány přímo státem. Ať již Reicinovým Obranným zpravodajstvím nebo armádními jednotkami nebo jednotkami nejrůznějších „partyzánů“, kteří ale od konce května již spadali pod velení ministerstva obrany nebo vnitra.

Jakou roli tedy v tehdejším dění Obranné zpravodajství neboli OBZ hrálo?

Podle mého názoru tu OBZ vytvářelo zvláště v létě 1945 protiněmeckou psychózu. Nebo ji aspoň úspěšně přiživovalo. Hlavní argument OBZ se jmenoval werwolf. To sice byla opravdu existující organizace, nicméně není prokázáno, že by na území Československé republiky nějak fungovala. Našlo se tu několik skladišť zbraní či vojenského materiálu, ale podle hlášení OBZ stáli werwolfové i za dopravními nehodami či různými neštěstími s vybuchlou municí. Typicky to je třeba masakr Němců v Ústí nad Labem na konci července 1945, kdy došlo k sérii výbuchů ve skladišti munice, kde bylo všechno od pistolových nábojů až po torpéda. Okamžitě po výbuchu došlo ve městě k týrání a vraždění místních Němců. A již druhý den ministr vnitra Nosek prohlásil, že šlo o sabotáž werwolfů. Řekl to ve chvíli, kdy ještě ani nezačalo vyšetřování. A podobných menších událostí byla celá řada. Takže otázkou zůstává, zda to byla série individuálních lží, nebo cílené vyvolávání chaosu a neklidu ze strany OBZ, od kterého nás měl ochránit Sovětský svaz. Reicinovy vazby na Rusko byly samozřejmě velmi silné.

Použil jsi slovo werwolfové. Spolu s ním kráčelo naší historií i druhé podobně zabarvené slovo. V současné době se kvůli ruské válce na Ukrajině z některých kruhů vrací a hraje se tak karta s názvem banderovci. Doba, o které píšeš ve své Kronice, je dobou, kdy tu skuteční banderovci působili. Byli to opravdu ti obávaní hrdlořezové, jak o nich dnes někdo mluví či jak byli vykresleni třeba ve filmu Akce B? A teď cituji z filmového přehledu z roku 1951: „Prvý náš film s mírovou thematikou líčí hrdinný boj příslušníků československé armády a SNB s banderovskými vrahy i jejich přisluhovači mezi reakčními politiky a kněžími.“ Nebo to bylo trochu jinak?

Samozřejmě že to bylo trochu jinak. Ten rámec je nepopiratelný – přes Československo se snažily projít banderovské jednotky, které ustupovaly před tlakem Rudé armády a vojsk NKVD z území tehdejšího Sovětského svazu a také Polska. Ale za prvé to nebylo nic masového, za druhé těch bojových střetů s ukrajinskými ozbrojenci nebylo tolik, a když už k nim došlo, tak to bylo většinou na Slovensku. To ale ani nebyly bitvy, to byly střety či přestřelky. Přes Moravu a Čechy pak procházeli už jen jednotlivci, maximálně malé skupinky. Banderovci však posloužili tehdejší komunistické propagandě, bavíme se teď především o roce 1947. Na Slovensku tehdy došlo v několika vesnicích k vraždám, často s antisemitským zaměřením, ale dnes už i slovenští historici uznávají, že se mohlo jednat buď o banderovce, nebo o provokaci sovětských bezpečnostních orgánů, anebo o nějaké zločinecké tlupy, které neměly s ukrajinskou povstaleckou armádou vůbec nic společného. Nicméně všem padlým v těchto šarvátkám budiž vzdána čest.

O volbách v roce 1946 se říkalo, že byly posledními demokratickými volbami. Jak to vidí Kronika třetí republiky?

Tou demokratičností si nejsem jist. Ono se říká, že i třetí republika byla demokratická, ale to zkrátka není pravda. Volby nebyly svobodné, byť se tak tvářily, ale to se tak tváří řada voleb, které přitom svobodné nejsou. Po válce byla zakázána, zrušena, zlikvidována agrární strana, nevolili Němci, kteří byli tohoto občanského práva zbaveni, a nevolila ani řada lidí, kteří byli nikoliv obžalováni, ale nařčeni z kolaborace. Ta masivní propaganda komunistické strany, která možná souvisí i s výše zmiňovanou činností OBZ, samozřejmě nahrála komunistům hlasy. A to jak naháněním strachu, tak zmínkami o potřebě přimknout se k někomu silnějšímu, v tomto případě k Sovětskému svazu. Ale kdo by si dneska přečetl volební program KSČ z roku 1946, tak by možná tu stranu volil.

Přesně to, co říkáš, je vlastně ve filmu Obecná škola…

Ta scéna je velice výstižná, protože ve svém volebním programu komunisté jako obvykle lhali, až se jim od úst prášilo možná až do Moskvy, protože slibovali podporu malých živností, zaklínali se dokonce tím, že nikdy nepřipustí kolektivizaci sovětského typu, a slibovali zkrátka rozkvět. Jak ten rozkvět dopadl, vidíme na tom, co se dělo po únoru 1948.

Co je pro tebe z tohoto období tím skutečně nejhorším zážitkem?

Nejhorším zjištěním obecně bylo, že přes události protektorátu a holokaustu nezmizel antisemitismus. Nejvíc na mě v tomto smyslu zapůsobil projev Václava Kopeckého v Teplicích-Šanově v roce 1947, který byl tak ostře antisemitský, že se po něm jeden z Židů, Ejsik Weiss, účastník odboje a příslušník Svobodovy armády, který byl na Dukle těžce zraněn, oběsil. Tomuto nechutnému Kopeckého projevu jsem věnoval i jeden díl Temné doby.

A co bylo naopak nejpozitivnějším zjištěním?

Opravdový maják lidství, k němuž jsem se po celou dobu psaní knihy tak trochu upínal, je Přemysl Pitter a jeho akce Zámky, která je dnes neprávem zapomenutá, protože jde o zásadní důkaz humanity v období, o němž mluvíme. Přemysl Pitter se v několika nemovitostech, mimo jiné i zámku ve Štiříně, staral o bezprizorné děti. Ať už šlo o židovské děti z Terezína, nebo německé děti. A staral se o ně dohromady. To je v té době opravdu naprosto výjimečná událost.

Nenapadlo tě při psaní nějaké srovnání s dobou současnou? Máme svobodu, demokracii, ale také začíná vylézat všelijaká špína. Tehdy všechno cíleně rozšťourával Sovětský svaz, dnes se o něco podobného snaží Rusko. Je to jen náhoda?

Podobná historická srovnání sice jako každý používám, ale vlastně je nemám moc rád, protože ty procesy sice vypadají podobně, ale odehrávají se v naprosto odlišných kulisách. A byť ten výsledek je sice třeba stejný, vede k němu jiná motivace. To, co je děsivě stejné, je ochota lidí věřit propagandě. To se vlastně line celou třetí republikou a zasahuje to bohužel i do činnosti tehdejších mimořádných lidových soudů, které vynesly poměrně dost rozsudků smrti, z nichž některé jsou slušně řečeno sporné.

On to nemusel být rozsudek smrti. Stačí si vzpomenout na soud třeba s Vlastou Burianem.

Přesně tak. Nic mu nedokázali, ale přesto ho naprosto zničili. Ono zřejmě bylo nutné potrestat někoho velmi známého, aby si všichni ostatní dali pozor. Tak už to v podivných státních zřízeních, jakým bezpochyby třetí republika byla, prostě chodí.

Protože vím, že se nikdy nezastavíš, co chystáš do budoucna?

Chystám Kroniku komunistického teroru, to znamená období 1948 až 1953. Ta je, jak říkají stavaři, ve výstavbě, ale ještě to bude nějakou chvíli trvat. Příští rok, když to dobře dopadne, vyjde kniha, která se bude jmenovat Český bestiář. Budou to příběhy několika mužů, kteří v různých chvílích a různým způsobem zásadně selhali. A pak snad vyjde knížka, která se ještě nejmenuje, ale bude to sbírka povídek o protikomunistickém odboji.

Povídek ve smyslu tvých Ostnů a oprátek nebo Snů a seker?

Přesně tak. Zase bude povídka doplněná o krátké biografické heslo, o čem vlastně je, pro ty, kteří to z povídky samotné nepoznají. A pak chystám ještě drobný návrat k průvodcům. To bude průvodce po zaniklých vesnicích po roce 1945, jejichž zkáza začala odsunem německého obyvatelstva.