„Svět přišel o muže, který byl pro mnohé hrdinou. Změnil směřování své země a jeho vliv dalece přesáhl její hranice. Jeho odkaz posoudí historie.“ (Jean-Claude Juncker)
„Fidel Castro byl muž plný odhodlání a historická osobnost. Zemřel v době velkých výzev a nejistot a také v době velkých změn ve své zemi.“ (Federica Mogherini)
Jsou to opravdu vyjádření předsedy a místopředsedkyně Evropské komise? Bohužel ano. Život nejméně deseti tisíc Kubánců, které Castrova diktatura zavraždila, a dalších desítek tisíc lidí, kteří se utopili při pokusu o útěk, jim nestojí ani za zmínku. Byli to snad méně lidé než imigranti umírající ve Středozemním moři, jejichž osudem se Juncker a Mogheriniová zaštiťují při prosazování uprchlických kvót? Byli to stejní lidé, muži, ženy i děti.
Nemluvě o tom, že Castrův režim uvrhl kdysi dobře prosperující zemi, za vlády Fulgencia Batisty jednu z nejbohatších zemí Latinské Ameriky, se vzdělanou a bohatou střední třídou, do „bídy pro všechny“, do vleklé hospodářské krize, v ulicích Havany se zastavil čas, horší životní úroveň je dnes v celé Jižní Americe už jen na přírodní katastrofou zdecimovaném Haiti.
Otázkou, jaká se v této souvislosti přímo nabízí, je, zda by Juncker a Mogheriniová projevovali podobnou afinitu vůči chilskému diktátorovi Augustovi Pinochetovi. Ten se podobně jako Castro dopouštěl zločinů proti lidským právům, jeho junta povraždila několik tisíc lidí (odhadem asi tři tisíce z šestnácti milionů obyvatel), další desetitisíce byly vězněny a několik tisíc vypovězeno ze země.
Ale tím podobnost končí. Pinochet převzal vládu ve zbídačené zemi, kterou marxistický prezident Salvador Allende dostal na pokraj ekonomického krachu a občanské války. Allende znárodňoval, kolektivizoval, vyplýtval státní měnovou rezervu; ekonomika kolabovala, v zemi byl akutní nedostatek zboží a potravin, musel být zaveden přídělový systém, inflace dosáhla 1000 %. Levicové guerilly útočily na občany a vyvlastňovaly i jejich majetky, Allende ignoroval rozhodnutí soudů o protiústavnosti svého konání.
Pinochet udělal ze zbídačené země ostrov ekonomické stability, kterému se přezdívalo „ekonomický zázrak Chile“, po několika letech jeho vlády se z Chile stala nejbohatší a nejrozvinutější jihoamerická země. K tomu, čemu se říká „kontroverzní osobnost“, na kterou jsou legitimní různé úhly pohledu a její odkaz posoudí až historie, se mnohem víc přibližuje Pinochet než Castro. Přesto je Pinochet evropskou levicí vnímán jako absolutní zlo, zatímco Castro div neoslavován jako progresivní vůdce revoluce.
Protiunijní nálady, které se šíří napříč Evropou, mají své opodstatnění. Je zjednodušením tvrdit, že se jedná jen o putinovský útok proti evropským hodnotám. Jde o mnohem složitější proces, který probíhá i v zemích, jimž je příklon k Rusku cizí, například v Polsku. S lidmi jako Juncker či Mogheriniová jsou totiž „evropské hodnoty“ v lepším případě naprosto prázdný pojem, v tom horším je jejich obsahem levicové blouznění. S lidmi jako oni Evropská unie nepřežije. Leda jim navzdory, nejlépe však bez nich.
