Vyhrocený spor o policejní reformu, jakkoli zdramatizoval situaci na politické scéně, byl paradoxně v mnohém užitečný. V tomto střetu není možné stát stranou a mnozí byli nuceni odkrýt karty, což odhalilo pozoruhodná spojenectví. Andrej Babiš tak mohl v pořadu DVTV pochválit týdeník Respekt, že „teď stojí na správné straně“. Míněno po jeho boku.

Babišův výrok není nijak nadsazený. Už předtím se šéf ANO při podezřele urputné obraně Roberta Šlachty při každé příležitosti na redaktory Respektu odkazoval. Vedle Lidových novin, které hysterickou kampaň za záchranu šéfa ÚOOZ rozpoutaly, to byl z médií zejména okruh Respektu a serveru Aktuálně.cz, kdo se jednoznačně postavil na „správnou stranu“. Která současně představuje Babišovy mocenské zájmy v pozadí.

[ctete]63291[/ctete]

My jsme prohráli

Pokud komentátor Aktuálně.cz Martin Fendrych výsledek sporu hodnotí tak, že „my jsme prohráli“, má ve skutečnosti na mysli skupinu spřízněnců z bezpečnostních složek, se kterými se stýká, a kteří zastávají zcela nekritický pohled na fungování protimafiánského útvaru. Nehledě na jeho skutečné výsledky a podpásovou argumentaci, že ÚOOZ je jediný schopný a bezproblémový policejní útvar.

Nebere přitom v úvahu, že právě Šlachtovi blízcí spolupracovníci Luděk Vokál z ÚOOZ a policejní informátor Albin Arifovič jsou podezřelí z vynášení informací ze živých spisů vyšetřovaným lobbistům, včetně Romana Janouška.

Fendrych se dokonce domnívá, že „tento střet byl šikovně změněn v zápas ČSSD proti ANO. Podstata věci byla zakryta“. Zamýšlel se nad tím, kdo tento spor vynesl na světlo a dramaticky jej zpolitizoval? Kdo první zaútočil ve svých médiích ve snaze změnám v policii zabránit? Jaké motivy ho k tomu asi vedly? Babišovy mocenské ambice, které tímto tahem utrpěly, jej v této souvislosti nezajímají.

Krotký Respekt

Do stejného okruhu patří redakce týdeníku Respekt. Jeho vývoj v nové éře je ještě pozoruhodnější. Zatímco v předchozích letech si zakládal na tom, že nastavuje společnosti a především politikům morální standardy, a otvíral jednu kauzu za druhou, dnes je velmi krotký.

Zatímco jsme svědky postupné oligarchizace společnosti a posilování vlivu silných ekonomických skupin v čele s Agrofertem, což se projevuje zhoršováním kvality demokracie, nevypadá to, že by Respekt tento vývoj dostatečně výrazně reflektoval.

A tak se v něm mohou objevovat názory, že „svobodněji (než Česká televize) působí i média vlastněná Andrejem Babišem, neboť jsou ke svému majiteli kritičtější než veřejnoprávní televize“. Nebo komentář šéfredaktora Erika Taberyho (16. 11. 2015, „Neporazitelný Andrej“), kde píše doslova: „Andrej Babiš je hvězda, jejíž žár nepolevuje. Někoho z něj pálí oči, jiný se rád přihřeje v teple, které vyzařuje.“

Současně platí, že Respekt za celou dobu působení Sobotkovy vlády nepřinesl jedinou významnou vlastní kauzu, spojenou s Agrofertem. Mnohem více práce v tomto směru odvádějí zejména nová investigativní internetová média, a nejen ona.

Respekt přitom v minulosti zveřejňoval desítky kvalitních článků, mapujících podnikatelskou minulost a přítomnost Andreje Babiše. Upozorňoval na jeho nebezpečné prorůstání do státní správy za vlád Miloše Zemana a Stanislava Grosse, které umožnilo jeho ekonomický rozmach. Psal o podezřelém původu Babišova majetku, o sporných privatizacích Unipetrolu, o ovládnutí Lovochemie, vyšetřovaném tehdy litoměřickou státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou…

Mocenské motivy

To dnes Respektu nebrání postavit se po Babišův bok a ani slovem nezmínit oligarchovy průhledné důvody v jeho agresivním boji proti policejní reorganizaci. Ani Respekt se neptá, proč Babiš a jeho tisk tuto válku vyvolal, přestože jsou motivy příliš okaté, a pro bývalého ředitele ÚOOZ příliš diskreditující.

Dnes píše Jaroslav Spurný, kvůli jehož článkům v minulosti vedl Babiš sedm soudních sporů, z nichž šest prohrál (zbývající se netýkal informací o jeho podnikání), že jestli padne vláda kvůli „obraně spravedlnosti“, je to dobře.

„Buďme rádi, že se ministr vnitra a ministr financí hádají, horší by bylo, kdyby se všichni dohodli, že policejním prezidentem navržená a pro celostátní kriminálku likvidační reorganizace je v pořádku,“ uvedl Spurný krátce před podpisem reformy. „Trochu zvláštní vizitka, ale nikoli totální průšvih.“ V podstatě tak vítá, že se oligarcha s temnou minulostí, kterému šel už před patnácti lety v patách, proti změnám v policii vymezil. Za hlavní problém, podobně jako Babiš, vidí policejního prezidenta Tuhého a ministra vnitra Chovance.

Problém s Babišem si připouští jen částečně, ale zároveň jej relativizuje: „Posílení moci tohoto muže nás docela děsí – říká s autorem i pan Patizon. Ale oba věříme, že také posílí spravedlnost, i když se to momentálně nezdá a oba vypadáme naivně. Opravdu, jestli kvůli sporu o uplatňování práva padne vláda, je to dobře.“

Jestli Spurný s Patizonem vypadají naivně, nechť si každý udělá obrázek sám. Vláda však vysoce pravděpodobně nepadne. Přestože se koaliční spolupráce nepochybně zadrhne, stále ji pojí řada společných zájmů. Především Babiš nemá nejmenší zájem ztratit moc a kontrolu nad kšefty Agrofertu se státem.

Na tenkém ledě s Babišem

Respekt se však octl s Babišem, který se nakonec dostal do izolace, na tenkém ledě. Jaký je zásadní rozdíl v jeho přístupu proti minulosti? Investigativci typu Jaroslava Kmenty, Janka Kroupy nebo Marka Wollnera vždy nastavovali kritické zrcadlo vládní garnituře. To sice vyvolávalo kontroverze, ale patřilo to k věci za vlád pravice či levice. Tak se chovají i dnes, a i proto se nechtějí postavit na Babišovu „správnou stranu“.

Část novinářů vydavatelství Economia to vidí jinak. Nereflektují hlavní hrozby, které z měnící se doby vyplývají. V boji za svoji „pravdu“ a „spravedlnost“ se v takto zlomových situacích vědomě stávají spoluhráči Andreje Babiše na jeho mocenské šachovnici. Prokazují stále stejné jakobínské myšlení, které ve svém důsledku otvírá cestu mnohem většímu zlu.

[ctete]64073[/ctete]