Shromáždění America First Committee počátkem 40. let. FOTO: americanhistoryusa.com/Public Domain
FOTO: americanhistoryusa.com/Public Domain
NÁZOR / „To není naše válka. Amerika na prvním místě. Naši synové nesmí umírat ve válce.“ Byť to dělá dojem, že jde o hesla, jaká dnes svorně šíří někteří američtí republikáni, fundamentalistická křesťanská hnutí a část levice, jsou přes osm desetiletí stará. Patřilo k nim třeba také heslo: „Nás Hitler nenapadl, proč bychom my měli napadnout Hitlera?“
Co bylo v Americe předmětem debaty na přelomu 30. a 40. let, odehrává se i dnes. Místo Německa, Hitlera a Velké Británie je tam Rusko, Putin a Ukrajina. „Netýká se nás to, neposílejme tam zbraně a peníze a už vůbec ne vojáky. Máme se starat sami o sebe.“
Izolacionistické nálady té doby jsou ovšem do určité míry pochopitelné a bezprostřední příčinou byla první světová válka a zapojení Spojených států do ní.
„Během tohoto konfliktu byly zabity nebo zraněny statisíce Američanů a idealistický plán prezidenta Woodrowa Wilsona zajistit trvalý mír prostřednictvím mezinárodní spolupráce a amerického vedení se nestal skutečností. Mnozí Američané byli rozčarováni tím, jak málo jejich úsilí přineslo, a měli pocit, že tak hluboké angažmá na světové scéně v roce 1917 bylo chybou,“ píší stránky nationalww2museum.org.
Ani nástup nacismu, ani japonský expanzionismus ve 30. letech 20. století tento postoj mnoha Američanů nezměnily. Věřili, že zájmům národa nejlépe poslouží, když se nebude vměšovat do zahraničních konfliktů a soustředí se na problémy doma. Ty byly skutečně velké, protože Velká hospodářská krize zanechala rány, které se ještě nezhojily. Kongres přijal koncem 30. let řadu zákonů o neutralitě, jejichž cílem bylo zabránit budoucímu zapojení do zahraničních válek. Americkým občanům zakázal obchodovat s válčícími státy, půjčovat jim peníze nebo cestovat na jejich lodích.
Protiválečný pochod v New Yorku v roce 1941 s hesly "Hitler nás nenapadl, proč bychom měli napadnout Hitlera?" a "Evropa Evropanům a Amerika Američanům". FOTO: Everett Collection Historical/Public Domain
FOTO: Everett Collection Historical/Public Domain
V roce 1940 už ale světová scéna vypadala jinak. Nacistické Německo anektovalo Rakousko a Československo a dobylo Polsko, Belgii, Nizozemsko a Francii a Hitlerovi vzdorovala v Evropě už jen Velká Británie. Izolacionisté ale dál tvrdili, že válka (tehdy ještě evropská) je důsledkem sporu mezi cizími národy a že Spojené státy nemají dobrý důvod se do ní zapojovat. Nejlepší by podle nich bylo, aby si Amerika vybudovala vlastní obranu a vyhnula se znepřátelení obou stran. Neutralita v kombinaci se silou americké armády by Američanům zajistila bezpečí, zatímco Evropané by si vyřešili své vlastní problémy.
„Izolacionistické organizace jako America First Committee se snažily ovlivnit veřejné mínění prostřednictvím tisku, rozhlasu a masových shromáždění. Nejvlivnějšími mluvčími Výboru byli letec Charles Lindbergh a populární rozhlasový kněz otec Charles Coughlin. Lindbergh v roce 1941 hovořil o ‚nezávislém americkém osudu‘ a tvrdil, že Spojené státy by měly bojovat proti každému národu, který se pokusí vměšovat do záležitostí západní polokoule. Tvrdil však, že američtí vojáci by neměli ‚bojovat s každým na světě, kdo dává přednost jinému systému života před naším‘,“ píše se na nationalww2museum.org.
Problém byl v tom, že Čechoslováci, Poláci a Britové „nedávali přednost“ tomu, aby je někdo okupoval, nebo bombardoval, tak jako Ukrajinci nejsou šílenci, kteří by si užívali každodenní nálety na svá města. Agresor se neptal.
Je zajímavé sledovat, co nakonec vedlo k posunu ve veřejném mínění. Došlo k tomu, když bylo jasné, že Británie zřejmě nepadne. V lednu 1940 jeden z průzkumů ukázal, že 88 procent Američanů bylo proti myšlence vyhlásit válku mocnostem Osy v Evropě a v ještě v červnu se pouze 35 procent Američanů domnívalo, že by jejich vláda měla riskovat válku kvůli pomoci Britům. Jenže Luftwaffe přes masivní bombardování a urputné bitvy na nebi nedokázala zdeptat Británii natolik, aby se Německo mohlo pokusit o invazi. Jakmile vyšlo najevo, že Hitler není neporazitelný, už v září 1940 se 52 procent Američanů domnívalo, že USA by pomoc Britům mohly risknout. V dubnu 1941 průzkumy ukázaly, že 68 procent Američanů je pro válku proti mocnostem Osy, pokud by to byl jediný způsob, jak je porazit. Debatu nakonec ukončil japonský útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941.
Stejně jako dnes, i tehdy se na straně izolacionistů a „mírotvorců“ účastnily významné osobnosti, z nichž světově nejznámější byl již zmíněný pilot Charles Lindbergh. Jako první člověk sám v roce 1927 přeletěl Atlantik a stal se americkým hrdinou. Jeho politické názory ovšem byly – přinejmenším z dnešního pohledu – naprosto zoufalé.
Po šestiměsíčním pobytu ve Velké Británii odcestoval Lindbergh s manželkou Anne v roce 1936 do Německa, kde byli přijati jako čestní hosté Třetí říše. Charles si prohlédl letecký průmysl, pochválil konstrukce stíhaček a bombardérů Luftwaffe a tvrdil, že „Evropa a celý svět mají štěstí, že nacistické Německo leží v současné době mezi komunistickým Ruskem a demoralizovanou Francií“.
Do Německa se vrátil v říjnu 1938 a Hermann Göring ho vyznamenal Záslužným řádem Německého orla, což bylo vyznamenání nacistického Německa určené především zahraničním diplomatům a zavedl ho osobně Hitler v roce 1937. Lindberghovi se dokonce chystali koupit si dům na berlínském předměstí Wannsee, ovšem po pogromu „Křišťálové noci“ v listopadu 1938 si to přece jen rozmysleli.
Po návratu do Ameriky Lindbergh hlásal americkou neutralitu a tvrdil, že jen Německo může „přehradit asijské hordy“ a zabránit ovládnutí Evropy. V eseji pro časopis Reader’s Digest z listopadu 1939 Lindbergh varoval před „válkou uvnitř naší vlastní rodiny národů, válkou, která sníží sílu a zničí poklady bílé rasy“, a dále prosil: „Nepáchejme rasovou sebevraždu vnitřním konfliktem.“
Již zmíněný rozhlasový kazatel Charles Coughlin v té samé době naznačoval, že jedinou skupinou, která má největší zájem na zapojení Spojených států do války v Evropě, jsou Židé.
Lindberghova veřejná prohlášení posloužila jako hlavní podnět k vytvoření Výboru America First v roce 1940, který měl 800 tisíc členů a stavěl se proti americké pomoci Spojencům.
Dne 11. září 1941 na projevu America First v Des Moines ve státě Iowa označil Lindbergh „Brity, Židy a Rooseveltovu administrativu“ za „válečné agitátory“, kteří používali „dezinformace“ a „propagandu“ k oklamání a zastrašení americké veřejnosti.
Jakmile byla Amerika ve válce, Lindbergh zřejmě prozřel a pokoušel se zapojit do válečného úsilí, nicméně úřady už k němu neměly velkou důvěru. Nakonec se do války téměř „vnutil“ jako civilista, když se dostal do předních linií na Nové Guineji. Jako „technik“ a později jako „pozorovatel“ absolvoval 50 bojových misí a bombardoval nepřátelské pozemní a námořní cíle.
Tehdejší mírové hnutí a to, co se za něj prohlašuje dnes, vykazují ohromné podobnosti. Krátkozrakost, podlehnutí nepřátelské propagandě, alibismus, líbivá hesla, která v podstatě říkají „to je vaše věc, že vás někdo vraždí, beztak si za to nejspíš můžete sami“. Existovalo několik klíčových okamžiků, kdy šlo s malými náklady zastavit Hitlera i Putina, a všechny se povedlo promeškat, a to z obavy, aby se „neeskalovalo“, „nepřiléval olej do ohně“, se zdůvodněním, že „situace je složitá“. Jakmile už byla situace zcela jednoduchá, bylo dost složité ji řešit. Pokud někdo upozorňoval včas, co se chystá, byl označen za válečného štváče. Mírové holubice nakonec zjistily, že pokud se bleskově nepřeškolí na jestřáby, skončí na pekáči diktátorů.
Nebylo by úplně spravedlivé podezírat každého, kdo mluvil o míru, ze zbabělosti, nebo agentství. Charles Lindbergh rozhodně nebyl zbabělý člověk, prokázal ve svém životě nadprůměrnou odvahu. Ani to ale nezabránilo, aby se na nějakou dobu nestal „vlivovým agentem“ nacistického Německa. Vlivový agent ani nemusí tušit, jakou roli hraje, prostě se ho povedlo využít. V zemích jako Francie a Británie byla stále živá vzpomínka na první světovou válku a nikomu se nechtělo se jen dvacet let po jejím konci vrhnout do podobně hrůzného podniku. Nejméně se do toho chtělo tehdejším vítězům, protože nevěděli, proč by to měli dělat. Nálada v poraženém Německu byla samozřejmě jiná.
Dějiny se nikdy neopakují úplně stejně a není ani žádný neměnný zákon, že by se opakovat musely. Existují ale jisté děsivé vzorce chování jednotlivců i států, které ukazují na náš sklon nikdy se nepoučit. Místo Výboru America First máme Donalda Trumpa s tím samým heslem, místo Lindbergha a pacifistického antisemity Henryho Forda jsme dostali Elona Muska. V Rusku vládne režim s koncentračními tábory a vyhazují tam knihy z knihoven a občas někdo vypadne z okna nebo dostane „srdeční příhodu“. Údajný americký vlastenec v roli novináře se tam přijede podívat a na kameru žasne, jak to tam mají pěkné.
Repríza starého kusu už je na spadnutí.
