Rozhodnutí poslanců neprodloužit stav nouze bylo právně zcela v pořádku. Proto, aby byly odvráceny hrozící politické problémy, byly ze strany vlády dosti hrubě porušeny ústava a zákony. Do hry vstoupilo něco, co vůbec není ústavní instituce, totiž Asociace krajů ČR. Ve skutečnosti je to, co hejtmani o víkendu provedli, v zásadě podraz: totiž podraz na demokracii.

Minulý čtvrtek odmítla Poslanecká sněmovna PČR vyslovit souhlas s prodloužením nouzového stavu. Důvody byly celkem pochopitelné: především arogantní přístup vlády a premiéra v této věci (a nejen v ní) k parlamentní opozici. Pan Babiš a jeho lidé zjevně v tuto chvíli již velmi přeceňují masovou hysterii, která v letech 2012–2013 živila výbuch Velké protikorupční revoluce. Dnes revoluční atmosféra úplně vyčpěla, poslední průzkumy veřejného mínění mluví samy za sebe.

To, co se odehrálo ve čtvrtek ve sněmovně, bylo právně docela v pořádku, rozhodnutí mělo jistě politické mouchy. Za prvé, opozice je velmi nesourodá, zahrnuje i tak suspektní politické útvary, jakými jsou SPD a KSČM – bez nich by se proti vládě neprosadila. A za druhé, nebylo úplně jasné, co zrušený nouzový stav tak narychlo nahradí. Politici z regionů mohli přitom mít dojem, že se „ústředí“ pokouší řešit své problémy i na jejich konto a že pak oni budou voláni k zodpovědnosti.

Rozhodnutí sněmovny mohlo ovlivnit i tvrdý postoj Německa ve věci uzavření vzájemných hranic. Babišově exekutivě se tak vrátilo to, co bujně spustila v březnu loňského roku. Situace s pandemií v SRN není dnes úplně ideální, je však i tak mnohem lepší než v ČR. Navíc, pokud tam mají dojem, že u jejich východního souseda panuje neskutečný politický bordel, není to vycucané z prstu. Na druhé straně problém covidu-19 je v tom, že sice jde o velmi vážnou věc (a zejména britská a další mutace vzbuzují všude v Evropě pochopitelný neklid); v každém okamžiku je však třeba zvažovat, jak daleko je přípustné jít v zásahu do občanských práv a svobod doma i v bezprostředním okolí, aniž by to způsobilo zcela nenapravitelné škody. Jde o jakousi vyváženost.

U nás si s takovými věcmi nikdo nedělá velké starosti. SRN je na rozdíl od České republiky, ač si to našinci neradi připouštějí, země s pevnými a úctyhodnými demokratickými tradicemi. Nelze však i tam v této souvislosti tu a tam ještě něco vylepšovat?

Přitom zdůrazňuji: naše hlavní starost není to, co mají dělat naši sousedé, ale co máme dělat my.

Rozhodnutí sněmovny hrozilo politickými problémy. Právně bylo zcela v pořádku. Proto, aby byly odvráceny hrozící politické problémy („nedozírné následky“: pamatujete se, vy starší?), byly ze strany vlády dosti hrubě porušeny ústava a zákony. Do hry vstoupilo něco, co vůbec není ústavní instituce, nýbrž podle své vlastní definice „otevřená zájmová nestranická a nevládní organizace, která byla založena na základě zákonů ČR“, totiž Asociace krajů ČR.

Při neformálním jednání vlády s hejtmany došla vláda ve chvíli, kdy dosud platil dosavadní stav nouze, k rozhodnutí, že okamžitě po jeho bezprostředním skončení vyhlásí nový s odvoláním na to, že byla splněna podmínka změny skutkové podstaty. Je mi líto: změnou skutkové podstaty by bylo např., kdyby na ČR spadl meteorit. A ne to, že vláda získala dodatečně pro faktické prodloužení nouzového stavu, které už poslanecká sněmovna v souladu se zákonem zamítla, politickou podporu zájmové nevládní organizace. Jistě velmi vlivné organizace, jejíž důvody mají svou vážnost, ale ne takovou, aby opravňovaly obcházení ústavy a zákonů.

Toto je podstata situace, která se nyní musí napravit: bylo zavedeno něco, co kdysi jeden český prezident trefně označoval idiotskou zvyklostí (on hovořil o „ústavní zvyklosti“). Ústavní instituce (Poslanecká sněmovna PČR, a vůbec Parlament ČR) byla vyřazena ze hry a vláda rozhoduje podpořena politickou autoritou Asociace krajů (respektive hejtmanů). Z této pozice politické síly bude nadále jednat rovnou s politickými stranami, zejména s politickou opozicí. Zdá se, že poté, co odezněla „Velká protikorupční revoluce“, bude nahrazena novou, dejme tomu „Velkou hygienicko-epidemiologickou revolucí“ – a zase pod taktovkou Andreje Babiše. K tomu se propůjčili hejtmani – někteří třeba nevědomky, jiní možná rádi.

To vše, skryté, ale faktické přepsání Ústavy České republiky, se má nyní uskutečnit formou precedentu, jako fait accompli. Pokud se tak stane, nebude to, co vznikne, mít mnoho společného ani s demokracií, ani s právním státem. Na pořadu dne bude mj. „předjednávání“ významných zákonů, upravujících současnou mimořádnou situaci. Pozdrav Pán Bůh!

Akci hejtmanů oslavují teď např. v Aktuálně.cz bombastickými titulky typu „Hejtmani zachránili Česko“. Ve skutečnosti je to, co provedli, ať už o tom vědí nebo ne, v zásadě podraz: totiž podraz na demokracii.

Z polistopadové demokracie, kterou jsme v posledních letech tak lehkomyslně pohřbili, toho nezbývá moc. Snad Ústavní soud. Snad senát. Snad něco z veřejnosti, totálně ochromené opatřeními proti covidu-19. Je však třeba vědět: to, o čem tu píšu, a ne snad „roušky“ nebo ochromené podnikání (nechci nijak bagatelizovat ani jedno, ani druhé), je hlavní problém České republiky těchto dnů.