Je skoro až zbytečné znovu a znovu vypočítávat všechny potvrzené a již zveřejněné hříchy a fauly Andreje Babiše. Je to seriál bez konce. Babišovy kauzy se dělí na ty, o nichž to již víme, a na ty, o nichž se to teprve dozvíme. Ten, kdo chce slyšet, slyší. Ten, kdo chce vidět, vidí. Slyší a vidí představy bosse, které připomínají uvažování kmenového náčelníka v rovníkové Africe.

Teď se z úst bezpáteřního oligarchy dozvídáme jeho expresivní mluvou, že si umí kleknout na ty, kteří mu stojí v cestě, a umí k tomu použít doslova vše, včetně represe státních složek. Důvod tohoto počínání je prostý a byl zároveň hlavním motivem jeho vstupu do politiky, ač politikou pohrdá. On nejen chce, on i musí posilovat mocenskou pozici svého impéria, aby si tím zároveň udržoval co nejdéle statut beztrestnosti. Proto potřebuje stát vlastnit. To je nejvyšší level všech lumpů – ovládnout právo. Právní stát? Liberální demokracie? Víte, kam by vás s tím Babiš poslal? To slovo se v jeho nahrávkách opakuje s nebývalou frekvencí.

Kvůli průchodnosti a akceptaci svých zvrácených představ nakoupil média a najal si drahý marketingový tým. Jeho sekta tak dostává pravidelnou potravu, s těmi správně volenými přísadami, a to několikrát denně. Sní se svým guru o surfování na jejich společné vítězné vlně.

Na koho si Babiš klekne po vítězných volbách? Na koho bude chtít. Na nás na všechny. Vzpomínáte si ještě na složku na poslance Šincla? To je způsob jeho uvažování. Na každého má svou složku, tak jako ji měl jeho skutečný Julius Šuman ve strukturách Státní bezpečnosti. To je jeho grunt. Jeho genetický kód.

Babiš není jen lokální lhář a podvodník, který se vyšplhal až na vrchol. On je predátor, který nectí žádná pravidla, žádné hranice, žádná hanebnost pro něj není dost hanebná. Je to ještě horší než často zmiňovaná mafie. I v mafii existují nepřekročitelné hranice, i v „rodině“ platí hierarchie vztahů. To u Babiše neplatí. On zná jen jeden model – one man show. A to vždy a v každé fázi každého příběhu. Jeho ego mu to jinak nedovolí. Ale znáte to – každá tětiva se může někdy přetrhnout.

Jeho hra je postavena na relativizaci minulosti (včetně té jeho vlastní), na kultu konzumu, na marketingových šarádách a na neustálém napadání, dehonestaci a likvidaci oponentů a konkurentů. Jak je možné, že to funguje zrovna u nás?

Podle mého je to dáno také jistou deformací české společnosti – na jedné straně tendence k rovnostářství a zároveň fascinace úspěchem, i kdyby byl mravně vratký. Všudypřítomná závist, a především neochota si tzv. pálit prsty. Z neinformovaného a lehce manipulovatelného občana se snadno stává jen konzument účelové nabídky, jistý druh spotřebního zboží, i když třeba jen s omezenou trvanlivostí (třeba zrovna do nejbližších voleb).

V jakémsi podivném retru se nám vrací normalizační mentalita v „moderním“ hávu 21. století.

Komunismus nespočívá jen v pochybné ideologii. Tkví především v schématech a vzorcích jednání a chování. Záleží i na toleranci excesů, na celospolečenské schizofrenii soukromého a veřejného postoje, na pragmatismu bez zábran tzv. praktiků života.

Na tyto strunky brnká Babiš, ale nejen on. Máme tady ještě živoucí relikt minulosti – komunisty v parlamentu a pak neohroženého ochránce národních zájmů Okamuru. Bizarní sestava. Bylo by to až k smíchu, kdyby to ovšem nebylo tak osudově vážné.

Dnešní situace není jen epizodou, jak se někteří mylně domnívají, není to jen jedno z čísel v televizní estrádě, na které zítra zapomeneme. Kdepak. Důsledky dnešní netečnosti mohou být bez nadsázky fatální.

Přestaňme prosím glorifikovat údajně úžasný marketing favorita voleb. Vždyť jde jen o bezskrupulózní propagandu, jako vystřiženou z nejtemnějších dob naší minulosti. Přestaňme kňučet, že není koho volit. Je, i když to třeba nebude náš vysněný ideál, ale nepřekročí mantinely liberální demokracie a právního státu. A přestaňme jen v zákrytu defétisticky nadávat na poměry a zároveň veřejně mlčet a rezignovat na svůj hlas. To je ta nevědomá služba zlu, na kterou zlo spoléhá a sází.

Nenechme vyhrát ten normalizační strach a normalizační lež. Řekněme společně Babišovi: A dost!

To už by mohlo stačit, pane Babiši. Škoda že nás svými zkušenostmi již nemohou obohatit pánové Mrázek, Ducký či Kejla. Bylo by to jistě zajímavé.

Účelovky? Zadání? Manipulace? Ano, to by vám šlo, pane Babiši, to ovládáte. To už víme. Co taky jiného čekat od člověka s vaší genezí, od člověka, který si tak rád hraje na mocenské monstrum. Ale každá hra má jednou i svůj konec.