Alexandr Lukašenko a Vladimir Putin. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Roman Protasevič, šéfredaktor vlivného běloruského opozičního serveru Nexta, byl na své cestě v Řecku, kde doprovázel vůdkyni opozice Sviatlanu Tichanovskou, sledován. Agenti s ním nasedli do letadla na lince Athény–Vilnius. Při přeletu nad Běloruskem jeden „pasažér“ vyvolal střet se členem posádky (údajně šlo i o falešnou hrozbu bombového útoku na palubě), čímž zavdal příčinu k nouzovému přistání, ze země dokonce vyslali stíhačku MIG. Za nezávislou novinařinu a skandální odhalení praktik režimu ze samých jeho útrob označili již dříve Protaseviče v Bělorusku za kriminálníka a teroristu. Hrozí mu za to trest smrti (ano, v Bělorusku je skutečně stále vykonáván).
Důležitý je lidskoprávní aspekt celé kauzy. Lukašenko efektivně stíhá svoje oponenty i za hranicemi země, a to kombinací mezinárodně platných metod (zařazování uprchlých zločinců na seznam Interpol) a nyní i metod (kvazi)teroristických (přinucení letadla k nouzovému přistání). A Západ není bohužel schopen odpůrcům brutálního Lukašenkova režimu zajistit ochranu, ať už na sebe tento závazek přijal formálně udělením azylu či jen neformálně udělením víza na základě politického rozhodnutí. Protasevič nyní žije v Litvě, členské zemi EU i NATO. Režim tak vysílá vzkaz všem svým oponentům: Nejste v bezpečí nikde.
Vysílá ho Lukašenko a vysílá ho i Putin, neboť Lukašenko už nejpozději od loňských prohraných prezidentských voleb není samostatným hráčem. Tím se dostáváme i k druhému zásadnímu aspektu: Operace zahrnující de facto únos letadla irské společnosti Ryanair je dalším kolem testování Západu. Proč Západ testují? Charakteristikou ruských zpravodajských operací je to, že mají zajistit zachování vlivu držitelů moci a eliminovat vliv jejich oponentů – vnitřních i vnějších. Je tomu tak už posledních sto let, od Čeky, přes NKVD, KGB až po FSB, SVR či GRU. Tyto operace jsou tedy operacemi „vlivovými“ a jsou dlouhodobě neoddělitelnou součástí ruské politické strategie. A na strategii se odpovídá strategicky.
Jenomže v posledních 7 letech se Rusku ani v jediném případě nedostalo žádné strategické odpovědi. Nedošlo k ní ani v případě sestřelení MH17, ani po útoku na Sergeje Skripala a jeho dceru, ani po otravě Alexeje Navalného, ani po cíleném bombardování civilistů v Sýrii, ani po fyzické likvidaci Gruzínce Changošviliho, ani po Vrběticích, ani v reakci na rozmístění sta tisíc vojáků na hranice s Ukrajinou. Bylo hezké si namlouvat, že koordinované vyhnání desítek operativců po kauze Skripal takovou odpovědí bylo. Nebylo. Rusové tehdy sice přišli o jejich početnou skupinu, ale na druhé straně získali cenné poznatky o fungování západních kontrarozvědných mechanismů, přičemž jejich síť v Evropě zdaleka nebyla zlikvidována.
Jedinou výjimkou tak zůstává zpřísnění sankcí USA za ruské vměšování se do voleb a kyberútoky. K dřívějším sektorovým, personálním a technologickým sankcím, přijatým na obou stranách Atlantiku po anexi Krymu, přidaly USA nově i sankce na obchodování s ruskými dluhopisy.
Jenomže dnes už se objevují signály o drolení americké, doposud tvrdé pozice. Hlasy významných stratégů blízkých Bidenově administrativě diskutují o tom, že „donucovací politika“ po roce 2014 nepřinesla výsledky v podobě změny chování Ruska. Uvidíme, jaké z toho vyvodí závěry. Přes silnou deklaraci o pokračování sankční politiky vůči Nord Streamu II přišla minulý týden studená sprcha v podobě Bidenova výrazného váhání o dalších sankcích.
Evropa ale neudělala téměř nic. A strategické čelení ruské destrukci nemohou řešit jen Američané. Pokud Evropská unie, hlavní obchodní partner Ruska, nepřijme rozsáhlé sektorové sankce a nepřinutí Německo zastavit Nord Stream II, ruské testování Západu bude vesele pokračovat dál. Příběh Protaseviče je zcela určitě jeho součástí. Co přijde dál?
