Lidi mě často litujou, jak se mi mezi těmi zlými Araby žije. Tak já vám něco napíšu, i když vás to asi naštve.
V létě jsem byl na pár dní doma v Česku. Bylo to úžasné jako vždy, voňavé lesy, zelené louky, buřty na ohni, studené pivo, všechno, co nám v Kataru chybí, pro mě nejhezčí týden v roce. Až na jeden okamžik.
Jeden den jsem vzal kolo a jel na polabskou cyklostezku. Takový ten klidný, rovinatý úsek z Poděbrad do Nymburka. V jednu chvíli jsem si chtěl oddechnout, tak jsem položil kolo do trávy, fotil jsem si na něco na druhém břehu, nějakou pěknou továrnu či co. Když jsem ji blejsknul, tak jsem zase zvedl tu svou ukrajinu a na kraji cyklostezky se připravoval na opětovné nasednutí, možná jsem i půlku předního kola strčil do stezky, přiznávám. V tu chvíli za mnou někdo zařval, že jsem až nadskočil leknutím: „Čum na cestu, čů*ku!“ Ohlédl jsem se a asi 10 metrů za mnou supěli dva chlapi v těsných dresech, věkově asi hodně podobní týpci jako já. Přejeli okolo mě ještě s nějakými dalšími poznámkami, já jsem jen zavolal „sorry“, hned byli pryč. Bylo mi samozřejmě trapné, že jsem kousek té (dost široké) cyklostezky nevědomky zabral. Ale hlavně mě zarazil ten „čů*k“. Asi vám teď přijdu jako přehnaná citlivka, ale říkal jsem si, co vede zjevně solidního chlapíka ve středním věku, v civilu mezi svými jistě fajn člověka, aby hned z fleku vyjel s takovou agresivitou.
No nic. Jen asi o 4 dny později jsem byl už zpátky v Kataru a byl jsem v té samé situaci. Jel jsem po své oblíbené cyklostezce v kraji Al Šahaníja. Ve vesnici Al Džumaljíla jsem nechal plíce, dál po cestě jsem vypliv i další orgány, takže jsem zastavil, opřel kolo o lampu a odpočívám. V tom za mnou dva Arabové na silničních kolech. A prej „Brother, are you OK?, bratře, jsi v pohodě?“ Říkám jasně, jsem v pohodě, jen mám pauzu. „Tady si vezmi vodu“ – vytáhli z batohu lahvičku vody, dali mi ji do ruky a jeli dál. Protože jsem měl v živé paměti tu českou historku, tak ten kontrast nemohl být větší.
Časem jsem na to zapomněl, ale včera se mi to opět vybavilo. Jel jsem zase po svém okruhu po venkovských silničkách, na jedné křižovatce jsem odpočíval, v tu chvíli u mě zastavil bílý land cruiser, v něm dvě smějící se místní dámy, otevřely okýnko, pozdravily mě, podaly mi pěkně vychlazenou vodu a zas odjely. Nevím, asi při tom odpočívání vedle kola vypadám extra zuboženě, takže se nade mnou místním svírá srdce, ale pro mě to bylo každopádně super. Viz fotka z Instagramu, vpravo ještě vidíte pár pixelů jejich odjíždějícího auta.
Nebojte, nechci tady na základě dvou tří incidentů mudrovat, že Češi jsou zlí a Katařani hodní. To by byl nesmysl. Ale myslím, že Češi jsou hodní a protivní trošku jiným způsobem – a zas to zkusím vysvětlit příběhem.
Kdysi jsem si v Praze musel vyběhat přípojku na plyn. Furt jsem chodil na plynárny, byl to docela opruz, sehnat ty správné papíry, domluvit se s technikem, klasický boj. Na těch plynárnách seděla nějaká paní, která mi regulérně dávala sodu, asi jako každému z nás. Tady vám chybí papír, to jste měl přijít dřív, technik teď nemá čas, přijďte příští týden, příjemná jak činže, prostě klasický peklo. A teď asi při třetí návštěvě nějak vyšlo najevo, že paní je z Týnce nad Sázavou, že máme společné známé, že já jsem do Týnce jezdil na diskotéky… Rázem bylo všechno úplně jinak. Paní se na mě usmívala, dobře jsme pokecali o starých časech, hned všechno šlo, odcházel jsem domů s vyřízenou žádostí.
V tu chvíli to bylo pro mě dobré – ale vlastně to bylo taky špatné, rozumíte mi. Takhle se my Češi chováme strašně často. Já tomu říkám, že Češi jsou ve skutečnosti kmenová společnost. Tribální národ, který je přátelský v rámci své rodiny, vesnice, v rámci blízkého kmene. Na cizí lidi jsme strašně protivní, ksichty máme standardně v otráveném módu, na silnici či cyklostezce si rovnou vynadáme do čů*ků. Je to jakási naše maska, kterou nám nasazuje naše frustrace, naštvanost, nedůvěra. Ale jak se ukáže, že ten druhý patří do našeho kmene, že oba známe tetu Máňu, tak jsme najednou úplně k nepřekonání. Nic není problém, je s námi legrace, najednou jsme mnohem přátelštější než kdy nějaký Zápaďan bude, paráda.
Blbý je, že příjemnou společností budeme až v okamžiku, kdy se k sobě budeme chovat hezky, i když nebudeme mít společnou známou Máňu. Já nechci mít na plynárnách „voko“, protože jsem jezdil na dýzy do Týnce nad Sázavou. Já chci, aby tam stejně skvěle obsloužili každého. Tohle nás myslím pořád ještě odlišuje od vyspělejších společností, jako je třeba dánská, holandská, ale i rakouská.
Sorry za trochu toho moralizování. Sám jsem samozřejmě taky byl vždycky takový, jak jsem to právě popsal. Jen se mi to teď na kole připomnělo. Co s tím? Každý může řešit maximálně sebe. Za sebe můžu říct, že už se nějakou dobu snažím být na cizí lidi milejší – vlastně i jim dělat nějaké náhodné laskavůstky, ze kterých nic nemám. Samozřejmě mi to nejde vždycky, ale snažím se. Podle mě bychom víc laskavosti na ulici, na silnici i v obchodě potřebovali všichni. No nic, díky za tu vodu včera, dámy, přišla vhod.
Jinak jestli máte takové malé historky rádi, sledujte ten Instagram, píšu tam mnohem častěji než sem… Dík.
PS Spousta lidí mi píše, že dělám závěry kvůli jedné historce a že jsem negativní. Tak za prvé, ty historky se ve mně sbírají 40 let, ta jedna je použita jen pro ilustraci. Vážně si myslím, že na první omak jsme zbytečně protivní (zas po prolomení ledů jsme skvělí). A jo, psal jsem i pozitivní články o české povaze a byly mnohem větší a měly mnohem větší dopad. Ale když mě něco štve, tak to taky napíšu a nebudu nikomu mazat med kolem huby. Zde starší článek o tom, co se mi na české povaze zase líbí: ZPOVĚĎ KRAJÁNKA
