Leonid Iljič Brežněv a Alexander Dubček, 29. července 1968 v Čierné nad Tisou. FOTO: profimedia.cz
FOTO: profimedia.cz
KOMENTÁŘ / Film Jiřího Mádla Vlny je nepochybně přínosným počinem. Protože je filmařsky velmi kvalitní, mohou si u něj zejména mladší generace Čechů uvědomit, co se před 56 lety přihodilo. V kontextu aktuálního dění na Ukrajině napadené ruskou armádou je opravdu důležité vidět, že i naše tehdejší země byla přepadena a znásilněna vůdci moskevského Kremlu. Jistě, přijely k nám i polské či maďarské tanky. A hodně vojáků pocházelo z Ukrajiny (jak rádi připomínají naši putinovci) nebo z Běloruska. Ale tím hnacím motorem sovětské invaze v srpnu 68 byl i tehdy ruský imperialismus, který se maskoval komunistickým internacionalismem.
Český rozhlas, který zjevně chápe Mádlův film jako příležitost ukázat své světlé momenty, však vyvolal atmosféru každodenní intenzívní adorace Pražského jara a dojetí nad tím, jací jsme my, humanisticky orientovaní Češi, mučedníci za lidskost.
Na toto neblahé dojetí je třeba reagovat pravdivým pohledem na to, co to bylo Pražské jaro, co znamenal srpen 1968 a co se tu pak stalo na podzim, v zimě a nakonec v následujícím roce 1969. Není to ani trochu hezké povídání. Mádlův film to koneckonců ve svém závěru také ukazuje.
Kde to zapáchá kýčem
To, co zapáchá kýčem, je celé vykreslování Pražského jara jako nějakého světoborného výkonu, který byl překažen sovětskou armádou, přičemž my jsme navzdory přesile dokázali trvat na své ušlechtilosti a na hodnotách socialismu s lidskou tváří. Novináři z roku 1968 pak vypadají jako věrozvěstové demokracie a hrdinové. Podrobnější seznámení s reáliemi let 1967–69 nám ale poskytuje poněkud složitější a méně idylický obraz.
Trapným kýčem této doby je právě socialismus s lidskou tváří, pro který měla horovat prakticky celá společnost. Je to hrozný nesmysl. Byli tu lidé, kteří chtěli lidskou tvář bez socialismu. Jen nevíme, kolik jich bylo. Ale dokladem je kulturní revue Tvář, kde se sešli nejzajímavější publicisté té doby včetně Václava Havla, ačkoli ten zde nebyl tím nejvýraznějším autorem. Jména jako Emanuel Mandler, Bohumil Doležal, Ladislav Hejdánek či Jan Sokol mluví sama za sebe. Zatímco prakticky ve všech médiích probíhalo zaklínání se socialismem, tak ve Tváři nic takového nenajdeme. Proto ji komunisté dvakrát po sobě zakázali.
Nejhorší kýč Pražského jara je ale samotná pozice komunistické strany jako motoru liberalizace poměrů. Akční program KSČ, který z velké části stvořil Zdeněk Mlynář, vůbec nepočítal se zrušením vedoucí úlohy strany. Přitom právě tento institut byl otevřeným projevem autokracie a zvrácenosti. Adorace KSČ byla stále všudypřítomná jako před tím i potom jen s tou výjimkou, že ji v době Pražského jara část novinářů, kteří byli vesměs také komunisty, myslela chvilku upřímně. Marxismus byl po celou dobu této uvolněné a jakoby osvícené diktatury považován za zdroj pravdy a návod na pochopení světa.
Slabý aparátčík Dubček
Když se v médiích rozebíraly zločiny 50. let, tak šlo mnohem více o rehabilitaci obětí teroru mezi komunisty než nekomunisty. Potlačení práv nekomunistů a jejich perzekuce se zdaleka nejevily tak hrozné jako utlačování komunistů. To proto, že se zejména komunisté osvobozovali od svého vlastního teroru, ale k osvobozování společnosti od komunistů zdaleka nedošlo. To by se dalo čekat, až kdyby uvolnění plynoucí z tzv. obrodného procesu se dál prohlubovalo. Vládci Kremlu to dobře věděli, své naivní soudruhy v Praze na to důrazně upozorňovali, a když shledali, že Dubčekovo vedení není schopno reformy a svobodnější projevy zastavit, poslali do své provincie armádu, jak by to z jejich pohledu udělala každá jiná autokratická říše.
Záměrně jsme nenapsali, že Dubčekovo vedení nebylo ochotno reformy zastavit, nýbrž jen a pouze „nebylo schopno“. Toto vedení bylo rozdělené na kované stalinisty a liberálnější komunisty. Tím ani náhodou není řečeno, že ti liberálnější komunisté byli liberály. Nikoli. Byli to komunisté. Mezi nimi byl navíc jakýsi středový druh, k němuž můžeme připočíst právě Dubčeka.
Zdeněk Mlynář píše, že Dubček pravděpodobně vůbec nevěděl, jakému procesu formálně stojí v čele. Byl to aparátčík, který se vyšplhal ve stranické hierarchii v těch nejhnusnějších letech, a byl také loajálním poddaným sovětské říše. Nechtěl zemi osvobodit od Moskvy. Chtěl jenom svoji pozici Moskvě vysvětlit a obhájit se. Neměl žádnou představu o demokracii a demokracie, jak jsme ji poznali po roce 1989, nebyla jeho cílem. Slavný obrodný proces neměl proto jasného vůdce, stejně jako následný odpor vůči okupaci neměl žádné vedení. A ti, co je veřejnost považovala za své vůdce, tak kapitulovali a veřejnost nejprve trochu skrytě a pak docela otevřeně zradili. Jenže ona ale svobodná země a svobodná společnost ani nebyla jejich cílem. Chtěli mít pro sebe jen o něco svobodnější výběh v rámci komunistické králíkárny. Proto tyhle československé králíky taky jejich hospodáři v Kremlu chytili za uši a zacvičili s nimi tak, aby je na svobodnější králíkárnu přešla chuť.
Byla to hnusná doba
Pražské jaro bylo zmatenou iluzí, kdy se část společnosti pokusila o důstojnější fungování. Když posloucháme tehdejší rozhlasové komentáře, tak v nich jde třeba o volbu lepších funkcionářů KSČ. Jde v nich o to, aby funkcionáři KSČ šli lidem příkladem a nehromadili bohatství. Je to strašné, když slyšíme od těch oslavovaných novinářských osobností, jak je nutné udělat tu jejich stranu, která byly založená na Leninově zvrácenosti, lepší. To nebylo vysílání pro celou českou společnost. Působí to spíše jako neustálá vnitrostranická debata. Jako vysílání komunistů pro komunisty. To je bohužel třeba dodat k té trapné oslavě rozhlasových vln z roku 1968. Byla to hnusná doba. Jenom byla méně hnusná než doba před ní a doba po ní.
Zásadní společenské zlo nebylo pojmenováno. Nikdo nezpochybňoval znárodňování, to zuřivé kradení majetku, které rozšlapalo společnost na jednolité bláto. Naopak se řada intelektuálů i novinářů zaklínala socialismem a kradení považovali za správné. Proto je absurdní mluvit o lidské tváři. Likvidace soukromého vlastnictví měla jasný dehumanizační efekt. Stejně jako likvidace svobodné politiky. Žádný podstatný rys civilizované lidské společnosti nehodlali reformní komunisté obnovit. Šlo jen o „humánnější“ provádění jejich vlády. A to nás nemůže naplňovat žádným dojetím a žádnou hrdostí. Samozřejmě, že šlo přitom o snesitelnější lidský druh, než byla smečka kolaborantů v čele s Vasilem Biľakem, kteří napsali svůj slavný zvací dopis a prodali svoji zemi okupantům.
Našim rodičům a prarodičům se na nějaký čas dýchalo lépe. Ale pak to skončilo. A skončit to muselo, protože jsme nebyli svobodnou zemí. Byli jsme jenom tragickou provincií nesmírně hnusného ruského impéria s komunistickým nátěrem. Zločinné říše se zločinnou ideologií, kterou v podstatě všichni naši tehdejší politikové akceptovali. Nelze se tedy divit, že to dopadlo tak strašně. Nebyl to slavný příběh. Byl to tragický propadák.
