Tomáš Březina je zakladatelem společnost BEST, a. s., a držitelem titulu Podnikatel roku 2007. S moderátorkou deníku FORUM 24 Martinou Bacíkovou hovořil nejen o tom, jaké to je vybudovat úspěšnou firmu, ale také o české ekonomice nebo o tom, jak se vlastně v posledních letech v České republice podniká.

Pane Březino, podnikatelé v Česku jsou často vnímáni jako zloději, mají relativně špatnou pověst, obzvláště v poslední době, viz např. zavedení EET. Vy jste začínal v devadesátých letech se svou firmou BEST na zelené louce. Jak se díváte na podnikatele, kteří zbohatli právě při privatizaci a občas i trochu podivnými cestami, když jste svou firmu vybudoval sám od nuly?

Abych byl upřímný, přes to všechno, co se říká, si myslím, že se situace neustále zlepšuje, to za prvé. Za druhé máte naprostou pravdu, když pominu to, že se mi nikdy nelíbilo slovo „podnikatel“, protože je to zvláštní slovo a asociuji si s ním „levně koupím, draho prodám“, přičemž já se vždy cítil jako člověk, který něco tvoří, nakoupí suroviny a vyrobí. Se slovem podnikatel nesouhlasím.

A co tedy jste, když ne podnikatel?

Jsem již dlouhou dobu statutárním ředitelem své firmy, která vyrábí stavební hmoty a je ve svém oboru velmi úspěšná, pravděpodobně nejúspěšnější v České republice, a neustále se rozvíjíme. Ve slově podnikatel tedy nic nevidím, i když se používá. Pokud se toto ošklivé slovo používá pro všechny, tak vnitřně a někdy i hlasitě protestuji právě proti tomu, že jsou do tohoto ošklivě pojmenovaného balíku konkrétních lidí zahrnováni doslova všichni. Já osobně už 27 let, když mám šanci někde přednášet mladým lidem, říkám, že nezahrnuji právě ty lidi, o kterých jste mluvila.

Na začátku devadesátých let (v roce 1989) jsme při velké změně režimu zažili zejména obrovský přesun majetku, ať už byl úspěšný, nebo neúspěšný, ať už byl pro někoho skvělý, pro někoho méně skvělý. Říká se, že od doby Bílé hory k takovým přesunům nedošlo. Se zpožděním několika let si dolních 10 milionů občanů České republiky uvědomilo, že těch vítězů je 20, 30, 100 – pánů, kteří se při privatizaci dostali k těm reálným majetkům a které bychom tu mohli jmenovat. V Rusku, na Slovensku, na Ukrajině jsou mravy přímočařejší (když nechci říkat korupčnější), tam to ti pánové jako Jelcin, Putin a Mečiar rozdávali rovnou. U nás to šlo přes fondy, pánové typu Kellner a spol. dostali skvělé funkční firmy jako Česká pojišťovna nebo pan Babiš různé chemičky apod. a ty začali okamžitě generovat. Tohle podle mě není podnikatel. Je to jistým způsobem investor, je to „obdarovaný“. Já jim říkám P. O. D., plíživě obdarovaný domorodec.

Lidé jako já, kteří začínali na zelené louce, jsou podle mého subjektivního názoru ti skuteční podnikatelé. Těm mladým lidem pak říkám, že dnes v roce 2017 nemůžou čekat, že budou mít takovou startovní pozici, jakou měl ten z nuly začínající pan Březina. My začínali v roce 1989, v té době nebylo v České republice nic. Stačilo do země zarazit násadu od koštěte, ta se něčím obalila, obrostla a přes všechny potíže to šlo do jisté míry samo. Nebyly peníze ani banky, byly šíleně vysoké 23% úvěry, což si při dnešních nulových sazbách nikdo neumí představit. Přesto byl trh úplně volný. Říkám jim tedy, zapomeňte na jména Kellner, Bakala, Babiš, Tykač, Komárek atd.

Zapomeňte i na jména typu Březina, Jančura, Vladimír Kovář, protože na rozdíl od vás my měli to štěstí, že trh byl volný. Vy tady máte plně saturovaný trh a musíte být chytřejší a rychlejší než někdo na tom trhu, to my nemuseli. To byl jeden ze znaků té doby. Spousta lidí, kteří se dostali, dokonce i korektně, k podnikání a majetkům a vlastní velké stamilionové a miliardové firmy, se velmi často dostávají do potíží, protože na to často objektivně neměli a nemají.

Na druhou stranu hodně lidí po boomu po revoluci krátkodobě firmu vedlo a zbohatlo. Nicméně potom, když se to začalo utužovat, jejich firmy začaly krachovat, protože na to neměli motivaci nebo schopnosti. Vy svoji firmu vedete už 27 let, tedy přes čtvrt století, a očividně se vám pořád daří. V čem je ten klíč, proč vám to jde?

Se vší skromností, které jsem schopen: protože jsem dobrý. Teď jsem o tom mluvil. Na začátku devadesátých let, když k tomu boomu došlo, se skutečně mohl uchytit každý. Každý si mohl založit stavební firmu, autobazar nebo benzinovou pumpu, těch máme v České republice nejrozšířenější síť. Každý „jouda“ si vzal palouček po strejdovi a postavil tam malou benzinovou pumpu, která postupně zráním trhu přešla mezi velké řetězce. Je to definiční proces, když se trh zahušťuje, tvrdne a blíží se standardu, který je běžný v transatlantické civilizaci, a ukazuje se, kdo na to doopravdy má a kdo ne. Čím je trh tvrdší, tím je to samozřejmě horší. To jsou fáze popsané v ekonomických učebnicích, lidé jsou na začátku schopni pracovat 25 hodin denně, nejíst, nespat a po dvou letech najednou zjišťují, že by se zničili a musí to profesionalizovat. A tak se to začne lámat, mezitím vzniká konkurence. Je to definiční proces, při kterém se odděluje zrno od plev.

Jak se vám v Česku podniká? Případně změnilo se to za tu dobu, co podnikáte, k lepšímu, nebo k horšímu?

Mění se to obrovsky, minimálně z těch důvodů, o kterých hovořím. Mění se to samozřejmě také prostředím…

Ptám se konkrétně na stát, jak vám stát ztěžuje, případně usnadňuje podnikání?

Prostředí určují mimo jiné národní vlastnosti, které jsou definiční. Každý ví, že Němec je pořádkumilovný a usilovně pracující, že Čech je trochu improvizátor a bordelář a na Balkáně raději nepodnikat. To jsou taková klišé, která jsou obvykle pravdivá, a to všechno si prošlo nějakými fázemi. BEST vyrábí stavební hmoty ve fabrikách a těch fabrik máme dnes 25. Když jsme stavěli tu první na zelené louce 20 km na sever od Plzně, trval schvalovací proces šest týdnů. Došel jsem na schvalovací úřad a za šest týdnů jsme začali stavět.

Tu poslední jsme naopak nedokázali povolit ani po třech letech, mezitím jsme koupili konkurenta a fabriku už jsme nepotřebovali, takže jsme toho povolování nechali. To je ten zásadní rozdíl, všechno se nesmírně zkomplikovalo, všechno se přebyrokratizovalo a dnes nás ta byrokracie doslova požírá.

Těm mladým říkám, aby si představili před 150 lety kolonu v čele s Karlem Mayem, která dobývá Divoký západ. Z 200 lidí cestou sto pomře a sto dojde na vytoužené místo, vykolíkuje si své nové živobytí a začne pracovat. Ze 100 pracuje 99, aby vydrželi útrapy, potřebují totiž kněze. Když těch 99 lidí dře pět let, dorostou jim první děti, a tak potřebují učitelku. Potom přišla řada na šerifa a soudce a tito čtyři lidé byli po desetiletí živeni 96 lidmi. Dnes to máme naopak, dnes reálně pracují dva lidé na poli, deset lidí k tomu brousí motyky a zbylých 88 je buzeruje, nějakým způsobem je obtěžuje a drtivá většina ani netuší, že žije z práce těch dvanácti.

Jak byste to zlepšil? Kdybyste nad tím měl moc, co byste změnil ve fungování státní správy?

Tisíc banálních kroků, ale nad tím vším je to, co jsem právě řekl. Podle mě si 88 % lidí neuvědomuje, že existuje ekonomický princip. Pár lidí, kteří ve fabrice ani nebyli, vyhrožuje, že nastává průmyslová digitální revoluce 4.0. Přesto v době této revoluce, i když nikdo neví, co to je, stále ještě lidé chodí do fabrik, vydělávají a prodávají své produkty. Těchto dvanáct lidí ze sta, tedy 12–14 %, živí ten zbytek. Dokud si toto společnost neuvědomí a nebude akceptovat, že pokud se to nezmění, nemůže se nic změnit k lepšímu.

Máte ve své firmě odbory, když už jste zmínil pana Středulu?

V naší firmě máme odbory, které nejsou klasifikované, máme firmu velmi sociálně vybudovanou, a tak jsem tam já ten hlavní odborář (smích). Odbory jsou podle mého názoru jeden obrovský nesmysl a nedorozumění. Jinými slovy je ve firmě nemáme, ale to vůbec neznamená, že bychom se ošklivě chovali k našim zaměstnancům.

Kolik máte ve firmě zaměstnanců?

Zaměstnanců máme tisíc, z toho 500 je kmenových. V prudké sezoně k nám denně přijede 400–500 kamionů, tak už jen to je 500 lidí, k tomu máme různé ostrahy, různé na smlouvu působící firmy, takže zhruba těch tisíclidí.

Odbory jsou již zprofanované…

Já si myslím, že odbory měly nepochybný význam v okamžiku, kdy v této části světa před 100–150 lety „zuřil“ dickensovský kapitalismus, kdy v dolech pracovaly šestileté děti 14 hodin denně bez jídla a bez vody, což popisuje Charles Dickens ve svých románech. V tu chvíli měla smysl instituce, která řekla: „Dost, tohle musí skončit.“ V okamžiku, kdy se práce odborářů zvrhla tak, že se ve Francii dnes a denně stávkuje, jestli pracovní týden má mít 35 nebo 36 nebo 28 hodin. To je absurdní, je to pak doslova vydírání nebohých zaměstnavatelů, manažerů a vlastníků, kteří se snaží svým lidem dopřát obživu. Je to obrovský problém, který je spojen s hlubokou neznalostí průběhu ekonomik.

Odboráři mají totiž představu, že prosperita se dá vystávkovat nebo odhlasovat, a to prostě není pravda. Jestli pak pan Středula přijde s cedulí „zvyšte platy“, ale hladina cen zvýšení neumožní (firmy by měly vyšší náklady než výnosy), tak to prostě nefunguje. Je to problém nastavení znalostí a nastavení ekonomiky jako celku.

V Česku jsou odbory oproti Francii mnohem menší. Nicméně tisíc zaměstnanců je pro komunikaci mezi vedením firmy a zaměstnanci docela hodně lidí. Máte ve firmě nějaké lidi, kteří plní funkci takových „neformálních odborářů“? Tím myslím lidi, se kterými jako ředitel firmy komunikujete o zlepšení podmínek pro zaměstnance. S rozdílem, že ty podmínky nejsou vynutitelné, což je rozdíl oproti formálním odborům.

To máte samozřejmě v každém společenství lidí, ať už jde o pionýry, junáky nebo vojáky v aktivních zálohách, chtě nechtě se vykrystalizuje jakýsi lídr té skupiny a moudrý šéf tyto lidi zoufale vyhledává, protože jich je málo, a pokud má k tomu ještě primární a sociální IQ, tak z nich velmi rád dělá lídry jednotlivých oborů, skupin, závodů apod. Jsou z nich ředitelé závodů, vedoucí výroby, vedoucí expedic, kteří v rámci svých funkcí musejí pečovat o blaho lidí. Velmi rád přirovnávám fungování firmy k fotbalovému mužstvu, protože tam je naprosto běžné, že trenér prohraje šestý zápas za sebou a vyletí, protože je neúspěšný. Když se vrátím k odborům, tak každý trenér je štěstím bez sebe, když se jeho 18- až 23letý chlapec obklopí dívkou, protože ho v tu chvíli ta dívka hlídá a vytváří pro něj sociální zázemí a to je úlohou každého šéfa ve firmě, nejsou na to potřeba systematizované odbory. Úkolem číslo jedna každého šéfa je vědět o lidech pod ním, to je základ.

Jak vidíte současnou českou politickou scénu? Jste spíše optimistický, nebo pesimistický? Zajímá mě zejména váš pohled podnikatele.

Tak to jsem zoufale pesimistický. Prostředí, které tu máme, zcela klesá v porovnání s tím, co tu vzniklo počátkem devadesátých let a posléze pokračovalo přes různé vlády, protože od té parlamentní demokracie, od toho systému skutečně konkurenčního padáme na Východ. Mám tady noviny pana Babiše, Lidové noviny, kde pan Tomáš Petráček říká: „Dnešek mi připomíná léta 45–48.“ Je to univerzitní kaplan a církevní historik. Pana Babiše tady definuje jako „nenasytného oligarchu“. V systému, který vede, pan Babiš nastavuje zcela nová pravidla, která se neslučují s volnou konkurencí a s volnou soutěží politických stran ani podnikatelského stavu, o tom jsem bytostně přesvědčen. Neuvěřitelně mě zarmucuje, že řada lidí, o kterých jsem si myslel, že jsou chytří, to stále ještě neprohlédla, a dokonce kandidují za ANO, i když vidí, jak to funguje, co se děje s EET apod., a pomáhá k úpadku svobody podnikání a svobody mezi politickými stranami. Jsem tedy velmi nespokojen a varuji všechny, aby tomu dávali svůj souhlas. Je to z mého pohledu strašná situace.

Jak hodnotíte českou ekonomiku?

Úplně jinak než mluvící hlavy každý večer v televizních zprávách. Na rozdíl od všech ostatních, které slýchávám, jsem přesvědčen, že česká ekonomika není zdaleka v takové kondici, o jaké se neustále mluví. Zcela se z mého pohledu pomíjí fundamentální ukazatel, tj. skutečná výkonnost ekonomiky. Růst HDP, i přesto že je srovnávací základnou pro celou Evropu, není ideální ukazatel. Vezmeme-li ovšem HDP na hlavu, ČR podle přesných údajů z roku 2015 stažených ze stránek Mezinárodního měnového fondu má nominálně výkonnost $ 17 570 na hlavu, Německo $ 41 000, Rakousko $ 43 000, Švýcarsko $ 80 000, Lucembursko $ 100 000. Jinými slovy je to z mého pohledu základní parametr, který se neuvádí, který dává na stůl černé na bílém, jak se česká ekonomika skutečně má. Jsme pětkrát méně výkonní než Bavorsko, které má podobnou rozlohu jako Česká republika.

Je otázka, jak si někdo může dovolit říct, že musíme mít platy jako v Německu, nebo dokonce stejnou úroveň životního standardu jako Bavorsko. Růst HDP, který je už druhý rok glorifikován po pádu tzv. krize, roste ročně o 2 %. To znamená, že z těch $ 17 570 se na úroveň Německa, které by ale nesmělo zvyšovat svůj růst, dostaneme za 98 let. Je to v podstatě poplašná zpráva. Ptala jste se mě na recepty. Recept spočívá v tom si nelhat, říct si pravdu a pak už jsou ty banální kroky a banální zásahy do politického systému. Česká republika, která má velikost předměstí Pekingu, má patnáctvlád: centrální vládu a čtrnáct vlád vyšších územněsprávních celků. To je absurdní. Tam hledejte rezervy, proč máme nejnižší nezaměstnanost. My tady máme umělou zaměstnanost. Máme na hlavu sedmkrát více úředníků než Velká Británie, kdyby ti úředníci byli v normálním sektoru, tak tady pracují a nemáme 3% nezaměstnanost.

Vy jste byl také v politice za ODS, podařilo se vám něco změnit?

V politice jsem byl v roce 1996, takže před více než dvaceti lety, a podařilo se mi tehdy změnit obrovsky moc.