Přední odborník na současné Rusko, rusista a překladatel Tomáš Glanc hovoří pro Forum 24 o tom, proč dnešní autoritářský režim v Kremlu nezakazuje všechno a jak je trochu záhadou vyznamenání pro Nohavicu. Také o tom, proč Aeroflot pojmenoval jedno letadlo po Solženicynovi.

Kdysi se stal populární pojem Homo sovieticus. Co vlastně znamenal a dá se vztáhnout i na dnešní Rusko a na české obyvatelstvo?

Homo sovieticus se objevuje poprvé v roce 1958 v bestselleru německého novináře Klause Mehnerta, který v knize nazvané “Sovětský člověk” shrnuje zkušenosti ze svých dvanácti cest do SSSR. Nevím, jestli věděl o tom, že duchovní myslitel Sergij Bulgakov předtím, než navždy z Ruska emigroval, už v roce 1918 psal v souvislosti s revolučními vojáky a námořníky o “homo socialisticus”. Mehnert sledoval vývoj sovětského systému na vlastní oči od konce 20. let, znal zároveň z vlastní zkušenosti  i tehdejší Čínu, Japonsko, USA.  Žil pak v SSSR jako novinář v polovině třicátých let,  následně přednášel na univerzitách v Berkeley a Honolulu, byl to kosmopolitní znalec, který uměl dokonale rusky. Účastnil se  v polovině 50. let jednání kancléře Adenauera se sovětským vedením a potom i legendárního 20. sjezdu sovětské komunistické strany, kde Chruščov poprvé kritizoval stalinismus.

A ta sovětizace občana se povedla?

Zajímavé právě je, že jeho “homo sovieticus” nepopisuje čtyřicet let po revoluci občana zmasírovaného ideologií, nýbrž naopak tvrdí,  že Rusové se navzdory všem kampaním nenechají sovětizovat, nýbrž jsou v naprosté většině apolitiční a  komunismus je jim celkem jedno. To je pohled, který politickým dějinám soustředěným na dění v ideologických elitách samozřejmě uniká.

Mě taky překvapilo, když mi na ruské vesnici vyprávěli, jak ještě ve třicátých letech předseda kolchozu vypravoval každou neděli povoz tažený koňmi pro pravoslavného kněze, který z nedalekého městečka jezdil sloužit mše a vykonávat svátosti, i třeba Boris Jelcin byl pravoslavně pokřtěn a vypráví o tom ve svém životopise. A to už bylo po kolektivizaci, kdy zdánlivě moc měla všechno dávno pod kontrolou za cenu miliónů lidských životů. Obzvlášť mimo velká města se jen jedno nevolnictví zaměnilo za druhé, ale ideologie byla zřejmě často čímsi vnějším a zároveň odvěkým.

Termín “homo sovieticus” se postupně stal rozšířenou metaforou člověka poznamenaného životem v určitém typu politického systému, psali o něm různí autoři, slavná byla kniha emigranta Alexandra Zinovjeva z počátku 80. let , která se tak přímo jmenovala. Zinovjev byl matematik, sociolog a jízlivý kritik systému, který popisoval prostředky ironické satiry s rysy černého humoru.  V zemích, kde vládl sovětský typ režimu, lze podle mě vysledovat podobné rysy jako v sovětském svazu, i když to v Čechách mnozí neradi slyší a rádi se chvástají tím, jak na “bolševika” uměli “vyzrát“ a “nedali se”.

Stalo se zvykem zmínky o ruské hybridní válce odbývat ironickou poznámkou, že „za všechno může Putin“. To si snad nikdo nemyslí, ale nakolik je svět našich médií, politiky a sociálních sítí ovlivněn ruskými ambicemi v zahraničí?

Řekl bych, že nejnebezpečnějším vlivem, který šíří kremelské mediální holdingy, ať je to Russia Today, Sputnik nebo Pervyj – první kanál ruské televize, je cynismus při zacházení s fakty a obrazy. Ten emocionálně vyhovuje frustrovaným, nejistým, znechuceným konzumentům zpráv, kteří zároveň chtějí mít jasno bez zbytečných komplikací. Obsluhuje lidi nejrůznějších názorových orientací a s nejrůznějšími předsudky, kteří věří teoriím  spiknutí a vyprávění o tom, že za každou verzí skutečnosti stojí něčí zájmy. Každé líčení jakékoliv události má podle tohoto přesvědčení určitý cíl, nic není pravda a nikdo není nevinný. Ten, kdo šíří takový nihilismus, získává paradoxně pro spoustu lidí jakousi superdůvěryhodnost. Řekl bych, že i český mediální prostor je k tomuto pojetí zpráv a zjednodušenému chápání složitých jevů náchylný a otevřený. Dobře je to vidět třeba v lidových internetových diskusích, kde si lidé neberou servítky a “vykládají karty na stůl”.  Přinejmenším sami sebe navzájem berou potom natolik vážně, že si vášnivě nadávají a polemizují spolu, jako by jejich zoufalé výkřiky měly nějakou doložitelnou půdu pod nohama.

Tento přístup je rozhodně předmětem ruského exportu i do zahraničí. Ale neměli bychom se na to vymlouvat. Zdravé myšlení a vyspělé mediální prostředí by se s takovým tlakem měly vyrovnat.

Je idea slovanství součástí ruských ideových snah, nebo je to spíš mrtvá záležitost pro obskurní spolky? Někteří myšlenkoví inspirátoři Vladimira Putina na slovanství zřejmě velmi lpí, ale Rusko není konec konců jen slovanské a ne všechny země, na které se Kreml zaměřuje, mají se slovanstvím něco společného.

Ideologie slovanství se v postsovětském období posunula hodně doprava směrem k etnickému nacionalismu, rasismu, antisemitismu, xenofobii. V dokumentech a projevech představitelů oficiální ideologie lze možná nalézt myšlenkové stopy panslavistů, hlavně snad Nikolaje Danilevského. Nejde ale o jeho představy o slovanském superstátu a supernárodu, spíš o kritiku “Evropy” a zdůrazňování ruské odlišnosti a jinakosti. To je trend, který se od 90. let hodně rozvinul a tím se ospravedlňuje, že Rusku nemá kdo co předhazovat a nemá právo je kritizovat, protože jde o samostatnou civilzaci s vlastními pravidly, způsoby, hodnotami a vlastním “obrazem světa”. Notoricky populární jsou myšlenky Ivana Iljina, antibolševického politického myslitele první poloviny 20. století,  který snil o režimu, v jehož čele stojí silný vůdce a jenž na násilí odpovídá násilím.

Alexandr Solženicyn je stále legenda, ale některé jeho myšlenky budily ke konci jeho života na Západě rozpaky. Jaký měl vlastně vztah k současnému režimu?

Solženicyn se stal v 60. a 70. letech prominentním vypravěčem poutavých příběhů z politických dějin i současnosti Ruska a jeho Souostroví Gulag bylo mezinárodně nejvlivnějším svědectvím o sovětských koncentračních táborech, které opravdu masívně změnilo postoj k sovětskému budování socialismu nebo komunismu. Málokomu se podaří napsat tak vlivnou knihu.

Ideály západních demokracií byly ale Solženicynovi vždycky podezřelé, ne-li odporné a rozhodně je nepovažoval za vzor pro Rusko. Na počátku současného režimu mu bylo přes osmdesát let. Nějak ucelený pohled už nezformuloval, ale sklonem ke konfrontaci pořád disponoval: vyznamenání od Jelcina třeba nepřijal s odůvodněním, že přivedl zemi k úpadku. Gorbačovova popularita na Západě mu byla protivná. Na Putinovi se mu líbilo, že chce obnovu a stabilitu. Hájil ho s odkazem na fakt, že Bushovi taky nikdo nevyčítal jeho působení v čele CIA. Solženicyn  se určitě nechal etablishmentem Putina a Medvěděva v jistém smyslu ochočit nebo zneužít, přičemž vědomě, dobře znal cenu svých gest. Nikdo ho nenutil pít s nimi u sebe v kuchyni čaj a přijímat za přítomnosti fotografů gratulace k narozeninám. Za odměnu se teď jeho jménem nazývá třeba  jedno z letadel Aeroflotu.

Puškinova medaile pro Jaromíra Nohavicu z Putinových rukou  byla u nás vnímána dosti rozpačitě, mírně řečeno. Dostal ji kdysi i Václav Klaus. Jsou nějaké osobnosti, které by si takovou medaili zasloužily, když si (velmi těžko) odmyslíme ten politický aspekt?

Bylo by zajímavé vystopovat, odkud se nápad na Putinovu-Puškinovu medaili pro Nohavicu vzal, koho to napadlo. Drtivá většina posluchačů Nohavicových koncertů v Rusku sestávala, pokud vím, ze zaměstnanců českých a česko-ruských firem a z rodin diplomatů, což má svoji logiku, Rusové by textům jeho písní ani nerozuměli a bez textů ta tvorba v zahraničí sotva může uspět, snad kromě Slovenska a Polska (kde ostatně Nohavica zpívá hodně písní polsky). Rozhodně to tedy nebyl výraz Nohavicovy popularity v Rusku, v tomto ohledu by si ocenění zasloužili spíš třeba Karel Gott nebo Zdeněk Troška, nešlo ani o odměnu za podporu Puinova režimu a zpochybňování jeho kritiků, kterou lze vysledovat třeba u Klause nebo Zemana, ale ne u písničkáře Nohavici.

Sama idea ocenění Nohavicovy  české recepce ruských písničkářů je pro mě srozumitelná, myslím, že jeho zájem o některé ruské básníky je autentický a určitě v něm nebyla žádná konjunktura — Okudžavu a Vysockého nabízel koneckonců lidem, z nichž mnozí z primitivního, nevzdělaného “přesvědčení” odmítali všechno, co souvisí s Ruskem.

Problém je samozřejmě v tom, že přijetím takového vyznamenání laureát dává nepřímo najevo, že tomu režimu zobe z ruky, je si určitě vědom, že kdyby kritizoval třeba zacházení s lidmi, vystavenými za svoji občanskou statečnost v různých oblastech života fyzickému násilí a nespravedlivému věznění, a to bez naděje na spravedlivý soud, nikdy by tu medaili nedostal. Nohavica jistě nemlčí k politickým otázkám kvůli nějakým  medailím, nýbrž proto, že se k politice nechce vyjadřovat z důvodů, které v podrobnostech neznáme a je to jeho svaté právo. Nicméně jeho vděk k tomuto typu politicky definované pozornosti je deklarací, která mnohé jeho ctitelky a ctitele zklamala nebo rozhořčila, tomu se nelze divit.

Nakolik je možné dnes v Rusku svobodně publikovat kriticky názor? Zdá se, že státní média a vůbec velká média jsou zcela pod kontrolou Kremlu, ale pořád mohou vycházet knihy a existují malá média a kulturní instituce, které působit mohou. Proč to režimu nevadí?

Zpětný pohled na komunistickou cenzuru ukazuje, že byla nesmírně primitivní. Snažila se skoro všechno uvést do souladu se státní ideologií. Jen úplně okrajově připouštěla nějaká víceméně nezávislá divadla, koncerty s relativně protestním potenciálem, občas nějakou ideologicky spornou knihu či “konstruktivní kritiku” v publicistice nebo z pozic “vědeckých”.

Dnešní autokracie jsou nesrovnatelně rafinovanější. Nechávají volný průběh prakticky všemu, co je přímo neohrožuje. Je to ohromně efektivní: vždy lze poukázat na případy beztrestné kritiky a mnozí lidé, kteří by jinak emigrovali nebo byli frustrovaní, obsluhují zóny, které koneckonců ten režim posilují vnitropoliticky i v zahraničí.

Každý přitom ze své zkušenosti a ze svého okolí zároveň ví, že kdokoliv může kdykoliv pod sebemalichernější záminkou přijít o místo, do vězení, nebo mít velké potíže. Toto vědomí vede k vůbec nejefektivnějšímu omezení svobod: totiž k autocenzuře.

Kdy nastal odklon Ruska od demokracie směrem k autoritářskému režimu? Bylo to zřejmé od počátku Putinova působení?

V 90. letech sice existovaly svobody, které jsou dnes nemyslitelné a na které mnozí vzpomínají s pochopitelnou nostalgií. Ale ta demokracie nebyla schopná bránit lidi a jejich svobody před živelnou kriminalitou, kterou byla prorostlá celá společnost. Ta slabost státního aparátu a nejistota jako zážitek každodenní společenské reality měly velké plusy, ale i strašné nevýhody. Byla to demokracie kombinovaná se zvůlí a brutálním banditismem. Tento stav jistě mohl mít  po Jelcinově odchodu nejrůznější pokračování, ale o těch možnostech, které se neuskutečnily, se už nikdy nic nedozvíme.

Z Ruska mnoho lidí odchází. Dá se čekat, že na dlouho dobu převládne rezignace, popřípadě strach? Dá se vůbec v dohledné době očekávat nějaké zlepšení, pokud jde o svobodu, ale také o běžný život normálních lidí?

Běžný život části společnosti se po materiální stránce neustále zlepšuje už od začátku 21. století. Ačkoliv je provázen fenomenálním rozsahem korupce, likvidací politických svobod a svobodných médií. A ačkoliv se rostoucí blahobyt netýká miliónů lidí, kteří žijí v naprosté chudobě vpodstatě mimo ekonomiku: téměř nic nevydělávají a téměř nic neutrácejí.

Rezignace a strach už převládly, sociologové z renomovaného Levadova centra nedávno zveřejnili výmluvné údaje o tom, že se skoro nikdo v Rusku nechce nijak podílet na veřejném životě, o nic se zasazovat ani se nikoho zastávat. Režimu to tak vyhovuje a ti lidé se chovají racionálně. Jakákoliv společenská nebo politická aktivita  je v Rusku nebezpečná. Tím spíš je obdivuhodné a nadějné, že pořád ještě navzdory vnější i vnitřní emigraci existují lidé, kteří nejen nerezignovali, ale dokonce jsou ochotní v nejrůznějších oblastech riskovat, chovat se svobodně a nenechat se ponižovat. Tento potenciál lidské důstojnosti je velkým vkladem do budoucnosti Ruska, ať už bude jakákoliv.

Revue Forum Banner
Jan Jandourek
Jan Jandourek
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora