Tomáš Halík dostal v sobotu večer v Polsku vyznamenání Medaile svatého Jiří. Je to  prestižní cena, kterou každoročně od roku 1993 uděluje Tygodnik Powszechny „za boj se zlem a vytrvalé konání dobra ve veřejném životě“. Halík při té příležitosti pronesl řeč, kterou vám přinášíme.

V minulosti tuto cenu obdrželi např. Václav Havel, Adam Michnik, polský premiér Tadeusz Mazowiecki, filozof Leszek Kolakowski, astronom a jediný polský nositel Templetonovy ceny Michal Heller. V loňském roce obdržel tuto cenu polský primas arcibiskup Wojciech Polak.

Text projevu Tomáše Halíka: 

Milí přátelé, velmi si vážím toho, že jste mne zařadili mezi laureáty Medaile svatého Jiří. Tímto způsobem jste v minulých letech projevili úctu řadě osobností, především těch, kteří statečně vzdorovali zlu v době komunistického režimu.

Dějiny zla ovšem neskončily pádem komunismu před 30 lety. Ostatně nejhorší zlo není to, které na nás doléhá zvnějšku, skutečné zlo je to, které sami konáme, se kterým spolupracujeme, kterému ustupujeme, ke kterému mlčíme. „Člověka neposkvrňuje to, co do něj vchází zvnějšku, nýbrž to, co z něj vychází,“ učí Ježíš. Křesťanská spiritualita kříže nás učí vyrovnat se s tím, co na nás dopadá zvnějšku, proměnit utrpení. Daleko těžší je však rozpoznat a překonat zlo, které sídlí v nás samých. Český křesťanský básník a dlouholetý vězeň komunismu Jan Zahradníček  napsal tyto verše: můj příteli můj bratře, /…/ ten kdo půjde a natře svět ošklivou barvou nenávisti, namáčí stejně v srdci našem jak svém.

Slyšeli jsme, že namísto teroru komunismu přichází diktatura homosexuálů, která je morem naší doby. Obávám se, že takové tvrzení srovnává nesrovnatelné. Nebezpečné zlo, které vstupuje do uvolněného prostoru po komunistické ideologii, je daleko spíše populismus, nacionalismus a xenofobie.  To je opravdu zhoubný  mor nejen postkomunistického světa, to je skutečná hrozba pro svobodu a demokracii, to je vážné ohrožení velkého projektu sjednocené Evropy, Evropy od Atlantiku až po Ural.

My křesťané se musíme vážně ptát, zda proti tomuto draku zla bojujeme s dostatečnou statečností a moudrostí. V  našem katolickém dědictví je totiž něco, co právě tomuto nebezpečnému zlu dodává živiny, sílu a energii. Něco, co populistům a nacionalistům umožňuje zneužívat křesťanské symboly a rétoriku. Něco, co i pastýře církve oslepuje natolik, že místo prorocké odvahy oponovat demagogům se nechají zlákat ke kolaboraci s nimi, i když tím riskují ztrátu morální autority církve a zejména mladou generaci tím vyhánějí z církve či od církve odpuzují.

Když jsem viděl na varšavských ulicích zástupy provolávající antisemitská hesla a zároveň skandující: My chceme Boha, musel jsem se  ptát, jakého boha tito lidé chtějí. Bůh, kterého Ježíš Nazaretský nazýval svým Otcem, to nepochybně není.

To, co dodává energii populismu a nacionalismu, je to, co vychází zevnitř, z dějin církve – nazval bych to katolicismus bez křesťanství. Takový katolicismus je systém autoritativního, strnulého myšlení a jednání, v němž není žádný prostor pro svobodu evangelia,  pro Ježíšovu  milosrdnou lásku a solidaritu s lidmi na okraji. Tento katolicismus je pravým opakem pravé katolicity, velkorysé, vpravdě ekumenické otevřenosti a pohostinnosti. Pokud se uvnitř našich řad a uvnitř našich srdcí skutečně nevyrovnáme s pokušením tohoto zla, varujme se démonizovat ty druhé. Ježíš nazýval duchovní pýchu majitelů pravdy „kvas farizejský“ a papež František ho nazývá klerikalismus.

Dnešní situace katolické církve nápadně připomíná stav těsně před velkým západním schizmatem. V naší době věrohodností církve otřásla vlna odhalení sexuálního zneužívání a rovněž psychologické, spirituální manipulace ze strany kleriků; zlo, o jehož rozsahu patrně nikdo z nás neměl dostatečnou představu. Zdá se mi, že kauza zneužívání začíná hrát stejnou roli, jako měl skandál obchodu s odpustky ve středověku. Také tehdy si mnozí uvědomili hlubší kořeny onoho skandálu, totiž propojení církve se světem moci a bohatství a odcizení od Kristova Evangelia. Protože církevní autority tehdejší doby včas nerozpoznaly nutnost reformy, došlo ke schizmatu, které tragicky poškodilo věrohodnost obou větví křesťanství a stalo se jednou z příčin sekularizace Evropy.

Dnes je církev rozdělena na ty, kteří spolu s papežem Františkem vidí klíč k řešení v úsilí o překonání klerikalismu, a na ty, kteří vážnost situace bagatelizují, v kauzách zneužívání chtějí vidět pouze selhání jednotlivců, bojí se strukturálních změn. Domnívají se, že současná bouře pomine a navrátíme se k stavu, který byl před ní. To je velká a nebezpečná iluze. Nečinnost a odvádění pozornosti k vnějším jevům (jak jsme toho svědky např. v hysterické kampani proti genderové teorii) může vést nejen ke schizmatu uvnitř církve, nýbrž ke ztrátě věrohodnosti křesťanství jako takového.

Avšak i tábor těch, kteří volají po reformě, si musí uvědomit určité nebezpečí, které spočívá v pokušení očekávat řešení pouze od reformy církevních struktur. Tyto reformy jsou nezbytné, avšak – jak často zdůrazňuje papež František – mohou přinést dobré plody pouze tehdy, budou-li ovocem hluboké spirituální reformy, vážného úsilí o duchovní rozlišování, kontemplativní čtení znamení doby a kreativní, nové  a hlubší pochopení Ježíšova a Pavlova evangelia svobody tváří v tvář výzvám naší doby.

V době nebezpečné infekční nemoci populismu a nacionalismu, který je falešnou odpovědí na strach z komplikovaného a nepřehledného světa dneška, má být církev – abych znovu citoval papeže Františka – „polní nemocnicí“.  Kvalitní nemocnice má nabízet služby diagnostiky, prevence, terapie a rehabilitace. Do tohoto úsilí bychom měli společně zapojit všechna charismata, která nám Pán dal. Doba je opravdu vážná.

Děkuji všem spolupracovníkům Tygodniku – těm dnešním, v čele s otcem Adamem, i těm, kteří nás předešli – za dlouhá desetiletí vynikající služby církvi a společnosti, a to nejen v Polsku. Z četby Tygodniku čerpám trvale cennou inspiraci.

Chápu uznání, kterého se mi dnes dostalo, jako další povzbuzení a závazek pokračovat dál na této cestě.