Plzeňský biskup Tomáš Holub má vizi, jaké služby by mohla církev konkrétně nabízet a chtěl by, aby veřejnosti nabízela pozitivní zprávy atraktivním způsobem. Církevní restituce považuje za úspěšně zvládnuté.

Plzeňská diecéze letos slaví 25. výročí svého založení, jak byste toto výročí zhodnotil?

Mám pocit, jako bychom nyní nastoupili do první třídy základní školy. Tu předchozí dobu prvních pětadvaceti let doprovodil můj předchůdce otec biskup František velkou laskavou péčí a starostí. V tuto chvíli ale dítě, které už má určité sebevědomí, začíná vstupovat do světa výrazněji. Není to pak jen otázka restituční zodpovědnosti, která je s dnešní dobou významně spojována, ale hlavně jakým způsobem hlásat evangelium v dlouhodobém horizontu, v podmínkách, ve kterých se nacházíme. Já jsem k pětadvacátému výročí promyslel svoji vizi o misi naší diecéze, která je spojena s představou, že budeme dělat věci natolik, nakolik povedou lidi k osobnímu setkání s Bohem. Tuto misi jsem pak rozdělil do čtyř částí: nejprve vytváření skutečných živých farností, tam, kde to jde, tak, aby měly misijní, pastorační i charitní rozměr. To je spojeno s hledáním pravdivé a nadějné formy, která obstojí v dnešní době a v konkrétní oblasti. Dále musíme podporovat a formovat kněze, aby byli lidmi zralými a odborně i duchovně kvalifikovanými. Potřebujeme také centrálu, na kterou se budou moci spolehnout ve smyslu solidarity a profesionality. U některých současných farností je také čas si přiznat, že jde spíše o misijní stanice, nežli žijící farní společenství. To nás může ve výsledku posunout dál.

A jaký je takový Váš hlavní úkol do budoucna? 

Hlavní výzvou je zůstat upřímný a pravdivý v tom, jak v naší diecézi s minimem věřících žijeme a co děláme pro ně a pro své okolí.

Jak chcete oslovit většinovou společnost?

V naší diecézi máme oblasti s různou úrovní víry. Jsou zde prostředí, kde je křesťanství poměrně živé a bohaté, například Chodsko. Tam je forma oslovení významně spjata s tamními křesťanskými kořeny. Na ně chceme navazovat s něčím moderním. Druhou rovinu tvoří města, jako jsou Plzeň, Klatovy, Karlovy Vary a další. V nich je důležité ukazovat, že nám nejde jen o nás samotné, ale také o nějakou službu danému městu a lidem v něm. To se dá například pomocí sociálních projektů Charity ČR. A ta třetí rovina jsou lokality vesnického typu nebo malých městeček, kde je církev přítomná jen v malých prvcích stopového typu. Ale i v tomto prostředí může církev nabídnout jednotlivcům kontakty a vytvářet nějaký atraktivní program. Lidé mohou třeba v rámci místního patriotismu opravovat kostely a kapličky, tím vytvářet prostor pro setkání a sdílení něčeho dobrého.

Zvládla se nakonec otázka církevních restitucí?

Já je hodnotím jako úspěšně zvládnuté, i přes veškerou kontroverzi s tím spojenou. V tomto případě totiž neexistuje dokonalá varianta, která by byla plně uspokojivá, jak pro církev, tak i pro zainteresované jednotlivce, obce či pro celý stát. Ale jsem přesvědčen, že církevní restituce v podobě, v jaké se realizují, jsou nejmenším možným zlem pro všechny strany.

Jak je na tom s restitucemi konkrétně plzeňská diecéze?

Naše plzeňské biskupství ještě v roce 1948 neexistovalo, takže my žádný majetek nedostaneme. Ale pro jednotlivé farnosti je to možnost, jak získat zázemí pro pastoraci nebo jak získat peníze na záchranu cenného kulturního dědictví. A to se děje.

Jste bývalý tiskový mluvčí ČBK. Jak hodnotíte mediální působení katolické církve u nás?

Církev by se měla zaměřit především na vydávání pozitivních zpráv a bránit se dezinformacím, kterým dnes musíme bohužel čelit velmi často. Myslím si, že správnou cestou je nabídka pozitivních zpráv atraktivním způsobem. V tom máme ještě velký kus cesty před sebou. Velké možnosti jsou také v propagaci úspěšných charitních projektů nebo akcí, jako je například Noc kostelů či převoz ostatků kardinála Berana. To jsou věci, které se povedly, ale rezervy v této oblasti stále jsou.