S Tomášem Hradílkem jsem byl po několika letech v posledních dnech v intenzivním kontaktu. Naposledy jsme spolu hovořili minulý pátek. To už byl zjevně velmi unavený a jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval. Měl jsem o něj velmi vážné obavy. Přál jsem si, aby svůj demonstrativní apel ukončil a uchoval si vlastní život. Věděl jsem, že to však sám o vlastní vůli neučiní. Naštěstí zasáhla rodina.

Tomáš je pevný, statečný, silný a zásadový chlap. Dokáže říkat odvážně a nahlas ne tehdy, když zmanipulované davy jásavě volají ano. Naše osudy se protnuly po listopadu 1989, kdy se Tomáš vypravil do Ostravy pomoci založit strukturu místního Občanského fóra. Já jsem žil na Ostravsku od svého dětství, poté co můj otec nesměl působit v Praze, a byl do rudého kraje vyhnán za prací. Důvodem byl pro mstivé a důsledné soudruhy můj strýc Josef Herl, tehdy mladý předúnorový demokratický politik, který jako jeden z prvních politických vězňů po komunistickém puči v roce 1948 dostal doživotí a byl propuštěn se silně podlomeným zdravím až na amnestii v roce 1960.

Se jménem Tomáše Hradílka jsem se poprvé setkal při pravidelném poslechu rádia Hlas Ameriky. Věděl jsem, že patřil mezi první signatáře Charty 77, že byli spolu s manželkou v roce 1976 jedinými obyvateli malého Lipníka nad Bečvou, kteří nepřišli volit jednotnou kandidátku Národní fronty. Začátkem osmdesátých let se Tomáš stal členem týmu mluvčích Charty 77. Byl spoluzakladatelem Hnutí za občanskou svobodu i Společnosti přátel USA. Věděl jsem, že v roce 1987 spoluformuloval významný dokument k desátému výročí Charty 77 – Slovo ke spoluobčanům. Otevřeným dopisem vyzval Gustáva Husáka k abdikaci a podal trestní oznámení pro velezradu na Vasila Bilaka. Během oslav prvního máje vystoupil tehdy v Olomouci s transparentem „Charta 77 vybízí k občanské kuráži“. Byl opakovaně vězněn, vždy v prodloužené vazbě. Na počátku roku 1989 byl jmenován mluvčím Charty 77, což bylo pro rudou severní Moravu s málo početnou opozicí mimořádně důležité.

Pro sever Moravy byla přítomnost Tomáše Hradílka naprosto klíčová. Nejprve byl u založení OF v Praze a při zpáteční cestě zakládá OF v Olomouci. Když přijíždí 22. listopadu 89 do Ostravy, aby se zde pokusil o totéž, je po vystoupení z vlaku na nádraží okamžitě zatčen. Celých 48 hodin ho pak policie vozí po různých služebnách v kraji. A tak se až 24. listopadu pod tlakem událostí v Praze dostává ze spárů Státní bezpečnosti a stává se jednoznačnou vůdčí osobností převratových dnů a týdnů v Ostravě.

Tomáš Hradílek byl a je inspirativním člověkem, který se vám zaryje do paměti. Je to osobnost s pevným morálním zázemím, lidský a odpovědný ve veškerém svém konání. Byl mezi prvními kooptovanými poslanci federálního shromáždění v prosinci 1989, a proto i on volil Václava Havla prezidentem tehdejšího Československa. Vzpomínám si, jak jsme objížděli ostatní poslance FS, tehdy samozřejmě letité kované soudruhy, a přesvědčovali jsme je, že je nutné volit Havla. Byly to občas docela komické situace. Jedny z mála, protože Ostrava byla těžkým bojištěm a bylo to znát. Soudruzi byli přesvědčeni, že se to všechno zase zvrtne a vše se vrátí do starých kolejí.

Málo početná skupina, která řídila Krajské koordinační centrum OF v Ostravě, se skládala z lidí, kteří se vesměs znali z minulých let a vzájemně za sebe ručili. Přesto se estébákům, jejichž struktura byla v Ostravě stále činná až do jara 1990, podařilo do sestavy OF nainstalovat své práskače. Jedním z nich byl právník, krycí jméno Marcel, neuvěřitelně ohebný, zákeřný kádr, který když neuspěl u nás, pak zakládal Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko, které se pak dostalo po volbách i s dalšími konfidenty do FS.

Samostatným příběhem bylo odhalení klíčového agenta Jaromíra Glace. Patřil mezi lídry Charty 77 v ocelovém srdci republiky. A zároveň práskal na své přátele svým řídícím orgánům. Byl v Chartě jakoby specialista na ekologická témata. Díky jeho informacím donutila StB Ivana Binara k emigraci. Díky němu skončili mnozí chartisté ve vězení, jako třeba právě Tomáš Hradílek nebo Jaromír Šavrda, který pak na následky věznění zemřel. Jeho pravá identita byl šokující, a zvláště pro Tomáše hluboce traumatizující zážitek. Když se to dozvěděl, tak si sedl na schody v budově centrály OF v Zahradní ulici. Dlouho seděl a němě koukal před sebe. Těžko se hledala slova.

V lednu 1990 mě Tomáš přesvědčoval, abych začal pracovat v OF na plný úvazek a ujal se organizačního řízení Krajského koordinačního centra. Po několika dnech jsem to přijal a zároveň jsem se ujal velení příprav na volební kampaň OF pro první svobodné volby v červnu 1990. Ten půl rok intenzivní spolupráce nás velmi sblížil. Hektické období prvních několika měsíců po zhroucení komunistického režimu bylo opravdovou školou života. Tomáš byl lídr, přítel i učitel. Moc dobrý vzor. Vzbuzoval přirozený respekt i u matadorů druhé strany barikády.

Potkali jsme se pak mimo jiné po letech v roce 2009, kdy jsme byli pozváni na vzpomínkové akce ke dvacátému výročí listopadu 89. Bylo to spojeno s premiérou filmu České televize o sametové revoluci v Ostravě pod názvem Opožděná revoluce. Vzpomínali tam různí přímí aktéři tehdejších událostí, včetně mne a Tomáše. Pak jsme šli na společnou večeři a dlouze jsme si vyprávěli. Už tehdy byl Tomáš plný obav. Měl pocit, že se společnost opět stává netečnou, bál se orientace české levice na Rusko a Čínu. Tušil přítomnost zejména ruských agentů na našem území. Mluvil podobně jako kdysi Karel Kryl. Byl opět vášnivý ve své argumentaci, a jako by cítil, že přijdou horší časy. Těžce nesl tu podivnou nabubřelou pozici KSČM a prázdnotu mnohých údržbářů moci. Viděl to úplně jinak než mnozí jiní z oken kavárny Louvre. Nechtěl rezignovat, ale nevěděl, co s tím. Až přišel podzim 2017 a jeho protestní hladovka. To nebyl žádný náhlý nápad, v něm to bublalo a zrálo několik let. Věřím, že mnohým nastavil Tomáš zrcadlo, a donutil je přemýšlet a snad i klást si zásadní otázky. Kéž by!

Paradoxem doby je, že metály na hradě dostávají Glacové a další „hrdinové“ normalizace (a dokonce sestavují vládu), a Tomáš Hradílek je pro část věrchušky opět nechtěným disidentem (či dokonce psancem) ve své vlastní zemi. Typická ukázka veletočů nekonečného českého příběhu.