Je mi nesmírně líto, kolik nesmyslné nenávisti v sobě kumuluje naše společnost. Na jednu stranu to není až takové překvapení, když zvolené morální autority loví slova z žumpy a předhánějí se v tom, kdo urazí více lidi jednou větou a kde, koho, jak a proti komu poštvou..
My, co stojíme před zrcadlem, mu ale krom mandátů dáváme i možnost překračovat hranice hrubosti takřka neomezeně, neboť sami hrubneme a sílí v nás slabosti, čímž bují strach. A to je mocná komodita..
Jsou mezi námi opravdu lidi, kteří jsou schopni mít a ventilovat myšlenku, že by bylo vhodné vyhodit do vzduchu třídu plnou prvňáčků?
To jsme schopni mlátit lidi proto, že vypadají jinak, že nosí oblečení, na které nejsme zvyklí, že věří v jiný božstva, nebo já nevím co…? Mlátit, zabíjet, mučit, zavírat, deportovat, nesnášet. To už tu bylo. A pomohlo to někomu?
Tohle už totiž není strach z terorismu rozsévaný mezi nás dennodenním označováním viníků nespokojenosti vycucaným z paty, tohle už totiž není touha po bezpečné vlasti. Tohle smýšlení už je jen krok před prachsprostým terorismem a vlast jím nechraníme, nýbrž separujeme, vcucáváme do sebe.
Uživí-li se u nás tyto myšlenky, dříve nebo později se nějaký prvNácek najde (poslední dobou se ty sebevražedné útoky ani tak netýkají Alláha, ani Šivy; spíš se od kompu zvedl zakřiknutý troll) a zrealizuje to, čím hrozil na sítích. Než zas budem křičet a kdoví na koho svou zlobu směřovat, položme si otázku: Jak je to možné?
Podle mě je to tím, že nežijeme na základě vlastní zkušenosti. Televize, tisíce webů s touhou informovat a tisíce s touhou dezinformovat. Reklamy, sliby, rodové křivdy…
Většinu našich názorů tvoří názory jiných. Jiných – do doby, než jsme je poznali – cizích. Paradox? Neřeším, koho si kdo vybírá za přátele, co vám přátelé říkají a čemu z toho věříte a přijímáte za své. Jen zde lobbuji za větší otevřenost vůči našim „nepřátelům“, neboť to jsou ve skutečnosti jen „ti, které jsme nestihli poznat“.
Samozřejmě ne každý může být v přátelství s každým, jen je fajn si to dopředu nekazit tím, že po jedné špatné zkušenosti někoho, kdo zná někoho, kdo chodil s někým, kdo ji měl, hned odsoudím dotyčného, celou jeho rodinu, celé jeho město, celý jeho stát, národnost, rasu…
Napříč všemi vyznáními jest červená nit pravdy – nedělejte druhým to, co nechcete, aby dělali oni vám.
Funguje to!
Kéž s rostoucí mírou implantované xenofobie nebudeme rozšiřovat svůj nenávistný arsenál do doby, než ve svém světě zbudeme „bezpeční“ jen my, protože; matka je ženská; otec je tlustej; kámoš je zrzek a ségra si vzala kámošku.
MíryVálkám!
