Tomáš Klvaňa FOTO: archiv TK / se souhlasem
FOTO: archiv TK / se souhlasem
ROZHOVOR / Novinář Tomáš Klvaňa vydal svou čtvrtou knihu. Jmenuje se Kuba: Stručné dějiny konce. Dle jeho slov se jedná o cestopis, nikoli o politickou knihu, jak by od něj čtenáři čekali. „Politika se stala ještě víc než předtím divadlem a filmem, do jehož hlavních rolí se obsadili sami režiséři: Fidel Castro, Fulgencio Batista, Ernesto Che Guevara, Camilo Cienfuegos, Huber Matos, John F. Kennedy, jeho bratr Robert a další politici se vzhledem a charakterem filmových hvězd. Kuba dala vzniknout mýtům. Některé přežívají,“ říká.
Minulý týden vyšla vaše kniha Kuba: Stručné dějiny konce. Proč je podle vás důležité o Kubě v dnešní době číst?
Považuji Kubu za jakýsi nedokončený projekt a zároveň za fascinující téma, které hodně vypovídá o naší kultuře. Tím mám na mysli západní, demokratickou kulturu obecně. Bývaly doby, kdy byla Kuba geopolitickým středem světa. Kvůli ní jsme v roce 1962 nebyli daleko od jaderné apokalypsy. Ostatně Fidel Castro tehdy na Chruščova naléhal, aby zaútočil na Spojené státy jadernými střelami. Ještě v devadesátých letech byla Kuba živým politickým tématem. V roce 2000 téma spojené s Kubou – navrácení malého Eliana Gonzáleze z Floridy do Havany – rozhodlo americké prezidentské volby. Al Gore na Floridě prohrál jen o nějakých 500 hlasů. Kdyby prezident Bill Clinton Eliana nevrátil Castrovi, Gore by se podle mého názoru zcela jistě stal prezidentem. I v prvním desetiletí nového století byla Kuba tématem, hlavně jako spojenec chávezovské diktatury, jež byla na vzestupu a měla značnou podporu světové levice.
Ale to se změnilo…
Ano, zdá se, že dnes naopak po Kubě neštěkne pes, jen občas zavrčí, když američtí prezidentští kandidáti potřebují hlasy floridských Kubánců. Na levici je ticho po pěšině, protož totální krach castrismu je dnes zřejmý všem, tedy kromě těch nejzaslepenějších levicových ideologů a progresivistů. Oni se moc o Kubě nechtějí bavit. Připomíná jim jejich omyly.
Čím vlastně byla Kuba v minulosti tak sexy?
Byla jevištěm pro dramatický a značně fotogenický souboj supervelmocí. Obrazová přitažlivost vyplynula z neobvyklé směsi politiky na život a na smrt, velkých historických postav, jež ji praktikovaly v lákavých kulisách historických měst a přírody, která je jednou z nejúchvatnějších, jež na naší planetě najdete. I samy postavy byly obdařeny fotogeničností a potkaly se s historickou chvílí, ovlivněnou vznikem televizních zpráv. Politika se stala ještě víc než předtím divadlem a filmem, do jehož hlavních rolí se obsadili sami režiséři: Fidel Castro, Fulgencio Batista, Ernesto Che Guevara, Camilo Cienfuegos, Huber Matos, John F. Kennedy, jeho bratr Robert a další politici se vzhledem a charakterem filmových hvězd. Kuba dala vzniknout mýtům. Některé přežívají. V knize se jim věnuju.
Je to tedy politická kniha?
V žádném případě. Je to literární cestopis a politika slouží jako jakýsi background k životům lidí, se kterými jsem tam spolupracoval a setkal se s nimi. V posledních deseti letech jsem na Kubu jezdil přednášet a dělat workshopy pro antikomunistické disidenty, nezávislé novináře, blogery, aktivisty za práva sexuálních menšin, feministky a další odvážné lidi, kteří se nebojí stát za vlastním názorem a leckdy za to platí bitím, ostrakizací, vězněním a dalšími formami útlaku. Projel jsem všechny regiony ostrova několikrát tam a zpátky, najel víc než dvanáct tisíc kilometrů po těch jejich strašných cestách a nasbíral spoustu příběhů. Některé ve mně zůstanou už navždy.
Například?
Je jich hodně. Příběhy lékařů s třicetiletou praxí, kteří berou 28 dolarů měsíčně. Příjmově jsou tedy pod mezinárodně uznanou hranicí extrémní chudoby. Příběhy nezávislých novinářů, kteří drželi v přeplněných, infikovaných, zavšivených celách hladovku, která se natrvalo podepsala na jejich zdravotním stavu. Jednomu z nich bachaři odepřeli tekutiny. Vyprávěl mi, jak si namáčel hadřík do vlastní moči a pak si jím otíral horečkou popraskané rty… Příběh transsexuální ženy, aktivistky, která se v osmi letech pokusila o sebevraždu. Turisté, kteří se jedou na čtrnáct dní koupat do letoviska Varadero, o této Kubě nemají sebemenší potuchy.
Jak moc byla taková práce na Kubě nebezpečná?
Nebudu si hrát na hrdinu. Zažil jsem tam pár dramatických chvilek, ale měl jsem nakonec vždy štěstí, nikdo mě nezavřel, nic se mi nestalo. Někteří moji čeští, španělští a američtí přátelé měli menší štěstí a dostali se s tamním režimem do značných problémů. Dnes na Kubu nesmí. I jejich příběhům se v knize věnuji. Ostatně můj vydavatel, Ivan Pilip, by mohl vyprávět…
Všichni si kladou stejnou základní otázku: Kdy tedy na Kubě skončí komunismus?
Může skončit zítra a může trvat dalších patnáct let. Může se transformovat v nějakou podivnou formu latinskoamerického autoritářství bez ideologického obsahu. Situace je, jak se říká, značně tekutá. Na Kubě je zoufalá hospodářská situace. Havana je polorozpadlé město. Inflace likviduje lidem úspory. Není sice hlad jako v devadesátých letech, ale potraviny jsou neskutečně drahé. Je nedostatek benzínu – musíte přejíždět od pumpy k pumpě, abyste našel tu, která má benzín a která vám dovolí natankovat polovinu nádrže. Pro místní představuje plná nádrž třetinu měsíčního příjmu, pokud ovšem mají dobrý plat. Lidé houfně opouštějí ostrov a odcházejí do emigrace. Připomíná to Východní Německo v roce 1989, kde se také vyprávěl vtip: „Kdo odejde poslední, prosím nezapomeňte zhasnout…“ Jen za rok 2022 emigrovalo asi 300 tisíc Kubánců, a to ze země s 11 miliony obyvatel.
Nacházíte také paralely mezi československými a kubánskými dějinami…
V knize jsou historické a esejistické pasáže, v nichž vzpomínám na československou normalizaci, na návštěvy Che Guevary v Praze, na světový význam Fidela Castra. Je v ní rozhovor s Petrem Pithartem, který několik hodin s Castrem jednal a má úžasné postřehy, a vzpomínám také na kubánskou stopu v české normalizaci v podobě seriálu Třicet případů majora Zemana nebo na odbojovou skupinu bratří Mašínů, kterou se tento ideologický paskvil pokusil vykreslit jako partu zahořklých psychopatů a vrahů.
Přes to všechno, o čem tu mluvíte, se zdá, že Che Guevara je stále pro spoustu mladých lidí přitažlivý, doslova sexy postava, kterou nosí na tričku…
Mám za to, že některé ideologické mýty na levici se vracejí, i když v trochu jiné konfiguraci. Dnešní mládež v tom má, abych tak řekl, guláš. Pro některé je stále hrdinou Che Guevara, tenhle cool cat čili bezva kocour. Někteří ho pořád nosí na tričku. Jiní mladí o něm však třeba nevědí vůbec nic. Minulý týden jsem během své přednášky na elitní americké škole zjistil, že žádný z mých amerických, ale ani ukrajinských (!) studentů nevěděl, kdo byli Che Guevara a Castro. Musel jsem tedy udělat historickou odbočku a poskytnout kontext. Zdánlivě je možná potěšitelné, že je už neznali. Když se však nad tím zamyslíme, dojdeme k závěru, že tento způsob dějinného zapomnění je nebezpečný. Tito lidé jsou snáz manipulovatelní novými ideology.
