Z rétoriky ministra financí, ale i dalších politiků z vládních i opozičních lavic se skoro zdá, že největším problém české politiky a společnosti posledních let je efektivní výběr daní, potažmo dokonalost získávání státních příjmů.

Těžko mi nějak hodnotit funkčnost či nefunkčnost navrhovaných novinek, nicméně problém to není tak nový, aby se nedalo sáhnout do dějin. Přesněji, snaha co nejefektivněji získat co nejvíc peněz do rozpočtu, stojí u počátku vzniku moderních států.

Elektronickou evidenci tržeb sice klasické absolutistické monarchie 17. století neznaly, nicméně i tehdejší správci státní kasy se pokoušely o různé „zaručené“ recepty, jak zlepšit bilanci – a uvidíme, nakolik v nich lze najít inspiraci k dnešku:

– Vymáhání kontribucí: přitáhne se s armádou před nějaké bohatší město, ideálně v rámci slabšího státu – ale klidně i ve vlastním – a požádá se, aby se vyplacením uchránilo od obléhání (a nadcházejícího plenění). To obvykle fungovalo. Do doby, než integrační procesy odstranily městské státy v Itálii i Říši a blokáda Berlína ukázala na neúčinnost hrozby obléhání.

– Nucené půjčky: protože v 17. století už (a ještě) nemůžete tak snadno znárodňovat (pokud nechcete povstání), stát občas nařídí největším společnostem bezúročné předání hotovosti. Dneska se tak sice děje do jisté míry třeba v případě ČEZ, ale sídlí tu pár dalších společností. Ministr financí vlastní jednu z těch největších, takže by jistě nemusel mít problém s jednorázovým odvedením zisku státu v zájmu zlepšení hospodaření. Občas by mohlo stačit, kdyby tyto podniky platily řádné daně.

– Prodej titulů: dříve se jednalo hlavně o ty šlechtické – řekl bych, že ať už by stát dnes nabízel šlechtické či akademické, kupce by našel. Ostatně, říká se, že na nejmenované právnické fakultě zřejmě podobný pokus vylepšit cash-flow probíhal (akorát, že ne do rozpočtu státního, ale osobního). O tom, jak by takový prodej vyřešil problém s odmítáním jednoho politika jmenovat profesory, ani nemluvě.

– Povinné odběry: státy vždy držely na určité zboží monopol (zejména sůl, lihoviny, později loterie) a protože byly časy, kdy to nevynášelo tolik, nařídila se specifická „daň“: stát předepsal, kolik musí domácnost odebrat ročně soli nebo ginu. A aby se neztrácely peníze někde při přeprodejích, každoročně vybral od domácnosti daň vyměřenou z hodnoty nařízeného odběru – je to jako kdyby dneska stát nařídil odebrat každému 1 000 kWh od ČEZ, X kg palivového dříví z Lesů ČR, 5 poštovních známek a sud Budvaru. A pro jistotu by se z toho zaplatila daň na začátek roku. Trochu problém je, že to narušuje zákaz dvojího zdanění, ale tuhle neoliberální novotu přeci lze obětovat ve prospěch efektivního výběru daní, ne? Navíc, když se – podle ministra financí – na DPH stejně tak „krade“, není jednodušší vybírat rovnou fixní částku od všech dopředu, místo nějakého nepřímého zdanění? To pak není potřeba evidovat online.

– Prodej monopolů: potřebujete extra příjem? Obvykle se objeví nějaké konsorcium obchodníků, kteří státu rádi zaplatí za záruku monopolu na dovoz a prodej. Kdysi šlo hlavně o luxusní zboží jako tabák, víno či kožešiny. I dneska by výrobci třeba cigaret, lihovin, aut, televizorů, mobilů, piva nebo třeba párků jistě něco vysolili za garantovaný trh. Komplikací může být snad jen fakt, že ministr financí za své stávající téměř monopoly platí málo.

– Prodej poručnictví, milostí, dispenzací atd..: stát vlastní jeden monopol z podstaty – na výkon státní moci. V 17. století bylo možné, že porušování zákona nemuselo znamenat nutný trest, podle situace a kontaktů jste se mohli u panovníka zaplatit určitou milost, případně si koupit alespoň rozsudek. A pravým zlatým dolem byl prodej poručnictví, protože lidé umírali občas mladí a někdy zanechali sirotka s velkým majetkem, takže třeba v Anglii se poručnictví bohatých dívek bez otce rovnou dražilo – poručník, co vyhrál, totiž mohl nejenom volně nakládat s jejím majetkem, ale ještě si nechat zaplatit od rodiny, do níž ji prodá.. I dnes bychom jistě našli pár lidí, kteří by si rádi zaplatili za ukončení trestního stíhání (dosaďtě libovolnou kauzu), výjimky třeba ze stavebního zákona (developerské projekty v Praze), silničních předpisů nebo zákona o veřejných zakázkách. Popravdě s tím někteří úředníci a politici již průkopnicky experimentují, akorát orgány činné v trestním řízení s tím mívají trochu problém.

– Prodej úřadů: kde jinde vzít důstojné státní úředníky než mezi lidmi, kteří jsou schopni si post zaplatit a tím prokáží, že se jim nemusí dávat plat? Ve Francii šli ještě o krok dál: bylo možné si úřady prodávat navzájem a zaplatit si ho i dědičně (taky tam bylo jedno povstání vzniklé tím, že kardinál Mazarin zavedl dědickou daň i na prodané úřady). Tady se nabízí nejen ohromné pole působnosti v prodejích (no řekněte, nekoupili byste si třeba post primátora? A co policejní prezident?), ale navíc i úspor na platech. Nevýhodou samozřejmě je, že se musíme vzdát všech úvah o zeštíhlení státní správy. Andrej Babiš by mohl být premiérem i bez té otravy jménem volby a příznivci Karla Schwarzenberga by tentokrát měli při dražbě prezidentského úřadu naopak o něco lepší šance.

– Povinné příspěvky: stát měl svou hlavu, která měla povinnost jej reprezentovat a zároveň očekávat od podaných (tedy všech) nějaké ty dary. A aby to dávali lidé nahodile, to je diskriminace. Takže se vybíraly povinné příspěvky na panovníkovy narozeniny, křtiny jeho dětí, věna dcer, oslavy zázračného uzdravení či velkého vítězství… Je pravda, že u naší současné hlavy státu už asi noví potomci nepřijdou, ale speciální výpalné na věno bychom stihli.

– Prodej území: kupodivu nebylo až tak vzácné, že s prázdnou pokladnou prodáte sousedům nějaké to město či kolonii. Jen v letech 1660-65 takhle Angličané prodali Dunkirk a Tanger, zato koupili Bombaj (taky jednali o prodeji Jamajky a koupi Gravellines). Možná, že nová polská vláda by odkoupila zbytek Těšína, Němci třeba Chebsko a Číňanům by se dal vnutit i Bruntál, jeden nikdy neví…

Shrnutí budiž to, že bychom asi měli být rádi za 20. století, kdy stát otravuje pravidelnými daněmi. Protože vymyslí máloco smysluplnějšího. I když si někteří politici pořád myslí, že to půjde.

 

Zdroj: Pravý břeh