Tomáš Petráček je český katolický teolog, kněz a církevní historik. Pro FORUM 24 jsme se ho ptali na to, co znamená dnešní „koronavirová krize“, co může udělat se společností a jaké může být v budoucnosti postavení církví. Protože jako takzvaný postulátor má na starosti proces blahořečení kněze Josefa Toufara, umučeného komunisty, zajímalo nás, jak věci pokračují.

Co je vlastně tahle koronakrize. Je to samozřejmě přírodní jev, skutečnost sama o sobě. Ale říká něco o podílu člověka na této pohromě?

Epidemie patří k dějinám lidstva. V souvislosti s tou současnou se mluví o vlivu globalizace, rychlost rozšíření a zásah velké části světa se to zdá potvrzovat. Na druhou stranu epidemie španělské chřipky před sto lety, ale koneckonců i morová rána v polovině 14. století, prokazují, že propojenost už tehdejšího světa byla poměrně masivní, že žádný návrat do nějaké idylické doby, kde by se tomu dalo zabránit, není možný.

V důsledku nárůstu počtu obyvatel, složitosti a tím i křehkosti naší civilizace závislé na elektřině, dopravě potravin, s velkým podílem lidí pracujících ve službách a žijících ve městech (ještě okolo roku 1900 pracovala a žila i ve vyspělých průmyslových zemích, jako byly české země, polovina populace na venkově a pracovala v zemědělství) je ohrožení z hlediska šíření nemoci i případného kolapsu sociálních struktur a institucí výrazně větší. Na druhou stranu navzdory tomu, co se říká, mnohem lépe zafungovaly a krizi zvládly demokratické země jako Tchaj-wan či Jižní Korea, zatímco některými politiky oslavovaná Čína celé měsíce umlčovala odvážné jedince, kteří na příchod epidemie upozorňovali a burcovali veřejnost, a právě totalitní charakter režimu zásadně přispěl k rozšíření epidemie.

Někdo v tom vidí naději na změnu myšlení. Jiný riziko, že se ke slovu přihlásí extremisté, sekulární spasitelé i náboženští blouznivci. Nebo to může být mix toho všeho. Jak vidíte ambice věštit možné scénáře?

V tuto chvíli nikdo nevíme, jak se situace vyvine, jaká budou opatření vlády, co všechno se může stát i z lékařského a biologického hlediska. Může to uvrhnout společnost do chaosu a zmatku, kde převládnou pseudo-darwinistické impulsy přežití nejsilnějšího na úkor těch slabších. Nebo se podaří situaci rychle překonat, postupně se oklepat a pokračovat dále jako předtím, jen třeba s určitými vynucenými změnami. Nebo se k ní postavíme jako k výzvě, vezmeme ji jako kairos, čas příhodný k promýšlení a realizování změn, které nazrávaly už dlouho, a pak nám může posloužit k dobrému, podobně jako se západoevropské země poučily z šílenství první a druhé světové války a zahájily budování Evropské unie a 75 let míru a prosperity.

Vidíme v české společnosti obrovský potenciál, který se projevil spontánní iniciativou, jak překonat selhání vlády při zajištění testů, ale hlavně ochranných prostředků, roušek a respirátorů pro lékaře zdravotníky i celou populaci. Jenom v Hradci Králové lidé okolo spolku „Mluvme spolu“ rychle zorganizovali výrobu tisíce roušek denně, lidé darovali peníze, šili, věnovali látky, rozváželi materiál. Na chaotické a sebeprezentační vystupování Andreje Babiše, který z populistických důvodů dva týdny odmítal svolat krizový štáb, nereagují agresivitou či rezignací, ale humorem a právě dobrovolnickou aktivitou. Lidé jsou převážně disciplinovaní, lékaři a sestry a další nasazené profese obětaví, rodiče snášejí hrdinně své dvojité směny, kdy se musí učit se svými dětmi. Ale situace je otevřená, nejistá, pokud by u nás začalo umírat více lidí jako v Itálii, může se rychle dostavit zoufalství, strach, bezradnost.

Co to udělá s církví/církvemi? Najednou jsou věřící bez běžného „servisu“. Co když přijdou na chuť samostatnosti?

Rozhodnutí vedení většiny českých církvi přerušit veřejný bohoslužebný provoz pokládám za odpovědné. Ano, někteří se toho obávají, že pokud se věřící naučí slavit neděli sami, samostatně a bude to pro ně duchovně a lidsky přínosnější, nebudou mít potřebu znovu plnit svoji „nedělní povinnost“ v kostele. Ale rozměr prožívání své víry ve společenství patří k podstatě křesťanství. Pro katolickou církev je to obrovská příležitost promyslet některé zásadní věci. Vlastně celý její současný chod je určen k tomu, aby udržel, případně rozšířil stávající počet, reálně ale spíše jen zpomalil úbytek věřících, kteří se účastní nedělních bohoslužeb. Vynucená přestávka je možnost zamyslet se nad podstatou a smyslem existence církve, která tu není pro sebe a pro setrvačné udržování provozu, ale pro druhé, má sloužit k hlásání radostné zvěsti a urychlování příchodu Božího království, prolamování jeho hodnoty spravedlnosti, pokoje a radosti do našeho světa. Právě reálné žití, naplňování těchto hodnot je smyslem křesťanské víry mnohem více než deklarativní ryze formální vyznání, které se nepromítá do životních postojů.

Jak církev reagovala v minulosti na všechny ty morové rány, co Evropu potkaly?

Současná společnost i církev má velkou výhodu oproti například morové epidemii 14. století a dalším, které pustošily evropské společnosti s různou intenzitou až do 18. století. Tenkrát nebyli schopni zjistit příčiny nemoci a už vůbec nedokázali najít účinnou obranu, lék. Přesto dokázali v rámci možnosti najít způsoby, jak šíření nemoci omezit, zavedli opatření jako karanténa, naučili se s (v nepravidelných intervalech se vracející) nemocí žít, projevili obdivuhodnou statečnost jako jedinci a stabilitu jako společnost. Ve 14. století přitom Evropa přišla o velkou část populace a především elit, některé univerzity byly zavřeny na desetiletí, některé kláštery kompletně vymřely. Přesto je to nezlomilo.

Chovali se podobně jako my dnes?

Už tehdy najdeme celé spektrum jednání: od hedonismu, užijme dne, zítra budeme mrtví, přes průchod chamtivosti s rabováním domů nakažených a snahu prostě přežít až po obětavou pomoc nakaženým. Není pravda, že by nepřerušeně běžel bohoslužebný provoz, naopak. Veřejné bohoslužby se nekonaly, kostely byly otevřeny pro individuální zbožnost a přijímání svátostí, a znovu připomínám, že neznali přesně původ nemoci a způsoby šíření, přesto zakazovali například procesí flagelantů. Společné bohoslužby a procesí se konala předtím, za odvrácení, a pak po vyhasnutí epidemie, na poděkování, pouze v případě už beznadějného trvání také v době řádící epidemie. Známý případ kutnohorských jezuitů při morové ráně roku 1680 dodnes fascinuje. Jezuité investují do formace svých členů v porovnání s jinými řády enormní čas a energii, přesto představený dovolil, aby tito elitní klerici nastoupili k ošetřování nakažených, a skoro celá komunita tam skutečně a předvídatelně zemřela, včetně básníka Bedřicha Bridela. Příklady podobného hrdinství ale nejsou zbytečné, a to dokonce i bez křesťanského kontextu velikonočního mystéria. Dávají sílu a odvahu celému společenství čelit nákaze a překonat ji, a překonat ji s prohloubeným a zintenzivnělým, ne zmrzačeným a ochrnulým lidstvím. I zcela sekulární psychologové a lékaři mluví o naději a smyslu jako o klíčovém faktoru překonání podobných krizí nejen zdravotního charakteru.

Obecnější otázka, co se dnes v církvi děje?

Asi máte na mysli především katolickou církev, ale všechny institucionalizované, historické formy křesťanství prožívají krizi, které trvá nejméně od 18. století, ačkoliv se ve formě sekularizace projevila naplno až v posledních dvou stoletích. Jedná se o jeden z radikálních přerodů podoby křesťanské víry, podobný tomu, když se hned na počátku rušila platnost mojžíšovských zákonů, jeden z mnoha zápasů o obraz Boha a budoucí podobu víry a církve. Sice existuje základní poselství vetkané do svědectví Nového zákona, celé Bible a pokladu tradice, zároveň ale neexistuje žádné nad historii položené křesťanství o sobě, nýbrž jen jeho jednotlivé konkrétní dějinné podoby, které se v minulosti často zásadně lišily. Žádná nepředstavuje završenou a dokonalou tvář křesťanské víry a života. Každá doba si musí ze své podstaty vytvořit – a silné epochy si skutečně vytvářejí – svou vlastní variantu vyjádření a prožívání křesťanské víry. Dělají to nakonec i lidé, kteří sobě i druhým předstírají, že tomu tak není, že žijí nějaké ahistorické, neměnné a proměnu nepotřebující křesťanství.

Takže ta další podoba křesťanství bude také konkrétní a historicky podmíněná. Jak by mohla vypadat?

Budoucnost má podoba křesťanství, která je schopná účinně předat životodárnou zvěst Ježíše Krista. Sebedokonalejší formulace a vzory víry z minulosti nám nepomohou, pokud nebudeme mít autentickou formu života z víry, která bude vyrůstat z nás samých, našich zkušeností, která bude v pravém slova smyslu naše. Posláním církve je být obrazem Boha a víra je na prvním místě radostná zvěst o něm: o Bohu, jenž jde za člověkem do krajnosti, do nejhlubších propastí jeho bytí, včetně tajemství utrpení a smrti. Na takové pojetí odkazuje příměr papeže Františka o církvi jako polní nemocnici, o tom, že je mu milejší křesťanství zraněné, ztroskotané, těch, kteří hledají, zkoušejí, tvoří, kteří hledají Boha a pravdu a v těchto zápasech nacházejí jejich životy své naplnění. Je třeba znovu vnímat svěžest základní zvěsti, vrátit se k evangelijní jednoduchosti, znovu vnímat víru jako radostnou a přetvářející událost. Křesťanství, které bude mít opět svou identitu založenou na vnímání a prožívání absolutní Boží lásky, přijetí ze strany Boha a vnitřním pokoji opřeném o porozumění dramatu lidských dějin.

Podle reakcí některých lidí se zdá, že tím nejsou nadšeni a spíše by se jim líbilo restaurování toho, co bylo…

Část církve toto odmítá a sází na identitární podobu své víry, což lze psychologicky vzhledem k dynamismu proměn naší doby pochopit. Jenže naše kostely nemohou být azylem pro uprchlíky ze své doby, protože pak církev nemůže plnit své podstatné poslání. A koronakrize problematizuje i naši samozřejmou fixaci na kostely, ptá se, zda obstojí naše víra bez nich, mimo ně? Nebezpečná je neschopnost zvládat tato rozdělení bez agrese a nenávisti. Když vsadíte na vytváření nepřátel a vedení kulturních válek, musíte marginalizovat, ideálně umlčet, ty ve vlastních řadách, kteří poukazují na jalovost, dokonce kontraproduktivnosti a hlavně neevangelijnost těchto strategií a kteří se navíc snaží prostředkovat a kriticky, ale konstruktivně komunikovat s těmi druhými, třebas i s těmi rituálně proklínanými neomarxisty a genderisty. Sektářská, do sebe uzavřená, negativně se vymezující podoba katolické víry přitahuje jen málo… ale vidím okolo sebe, že radikální obrat ke kořenům evangelijní víry, obnovení její svěžesti a stálé novosti papeže Františka přináší hojné plody i u nás.

Je to nějaký mezistav, jako byla perestrojka, k něčemu novému?

Jsem přesvědčený, že ano a že navzdory vnějšímu zdání žijeme ve velmi vzrušující a nadějeplné epoše západních dějin, ačkoliv bych to asi nepojmenoval jako perestrojka.

To byla moje mediální zkratka, abyste se od ní mohl odrazit k vlastnímu a lepšímu vyjádření…

Myslím, že je to přechodná fáze dějin křesťanství a Západu, kdy se teprve učíme zacházet s tou mírou svobody a autonomie, jakou lidstvo nikdy předtím nezažilo. Že jsme svědky naplňování smyslu evangelijní zvěsti, postupného vlamování se Božího království, ačkoliv to tak nyní na první pohled nevypadá. Ale co všechno už bylo dosaženo. Naše společnost je v mnoha parametrech mnohem lidštější a spravedlivější, v pravém slova smyslu křesťanštější, než v dobách, kdy formálně všichni byli křesťané. A na konci této fáze mohou být lidé, kteří umí žít odpovědnou svobodu, dělající správné a dobré věci, ne proto, že jim to nařídila vrchnost nebo ze strachu, ale proto, že se k tomu sami svobodně rozhodli. Erasmus říká, chcete-li vychovat někoho ke svobodě, v jednom momentě mu prostě reálnou svobodu musíte dát. Jinak se s tím nenaučí zacházet.

Máme zatím asi nejvíc svobody v naší historii. To ale zřejmě není samozřejmé…

Zatím samozřejmě a nenasytně užíváme bezprecedentní prostor svobody, ale jen pomalu se učíme nést odpovědnost. Žijeme v otevřených dějinách a může to skončit kolapsem a návratem k autoritářství. Hodně sil na tom pracuje, i velká část katolíků po tom skrytě či otevřeně touží, vytvořit absolutistický nebo stavovský katolický stát, který lidi donutí věřit a žít správně, ale dle mého soudu je to nepochopení samého smyslu křesťanství. Kristus nás vykoupil ke svobodě Božích dětí. Za dlouhá staletí, kdy jsme s pomocí státu nutili všechny chovat se vnějškově jako křesťané, platíme nyní cenu v podobě masivní sekularizace a nízké kredibility tradičních, původně státních církví.

Otázka konkrétní, vy jste postulátor blahořečení P. Josefa Toufara. Co to vlastně znamená a v jakém stadiu se věc nachází?

Od vydání knihy Miloše Doležala Jako bychom zítra zemřít měli v roce 2012 je celé dění okolo číhošťského kněze, utýraného k smrti symbolicky 25. února 1950, sledem podivuhodných událostí, malých i velkých divů: nalezení jeho tělesných ostatků na ďáblickém hřbitově, nová a nová umělecká vyjádření jeho příběhu, stále narůstající zájem církevní i zcela necírkevní veřejnosti. Všichni, kdo se na tom podílejí, vnímají, že slouží něčemu unikátnímu, cennému, většímu. Vzhledem k tomu, kolik lidí vnímá P. Josefa Toufara jako světeckou postavu, mučedníka, rozhodla církev, že zahájí proces blahořečení. Na konci roku 2018 se podařilo obsadit potřebné pozice a ustanovit příslušné komise a proces se mohl formálně rozeběhnout.

Čím je kněz Toufar důležitý dnes, v nové době?

Pro nás je ještě důležitější, že postava číhošťského faráře je orientačním majákem pro naši dobu. Josefa Toufara můžeme označit za prorocký hlas současné nevyhnutelné proměny životního stylu, onoho hlubinného obrácení, jehož mluvčím je právě papež František znovuobjevující a zdůrazňující hodnoty, které Josef Toufar intuitivně žil. Žil především vztahy. Kamkoliv přišel, velkoryse a trpělivě budoval společenství a zároveň projevoval celý život konkrétní lásku ke konkrétním lidem, zvláště k těm, kteří ji nejvíce potřebovali. Vydává svědectví, že právě ve vztazích a ve vnitřním životě, v úsilí o hluboký duchovní život, je pravé bohatství, pravé lidství, pravý poklad člověka, přitom jeho radost ze života byla nakažlivá. Kdy jindy než v této době jsou více aktuální jeho slova: „Žijme tak, jako bychom měli již dnes zemřít. Žijme pečlivě jako moudří a vykupujme si časem vezdejším život věčný.“