V těchto dnech si připomínáme 80. výročí mnichovské dohody, podle které Československo muselo odstoupit své pohraničí hitlerovskému Německu. V bavorské metropoli o tom rozhodly čtyři mocnosti: Velká Británie, Francie, Německo a Itálie. Naše země nesměla být na jednání přítomna a byla tak de facto jen donucena přijmout závěry. Je to jedna z nejsmutnějších událostí našich dějin.

Tvrdit, že za všechno může zrada Velké Británie a Francie vůči Československu je zjednodušující. Osobně se domnívám, že především chyběla společná evropská myšlenka, na které by se země shodly. Jenomže tenkrát mezi světovými válkami si každý stát sobecky hleděl pouze svého.

Po otřesných zkušenostech s hrůzami II. světové války s desítkami milionů mrtvých pochopili přední evropští politici, mezi které patřili západoněmecký kancléř Konrad Adenauer, italský premiér Alcide De Gasperi, francouzský ministr zahraničí Robert Schuman, a také Winston Churchill, že Evropa potřebuje integraci, jež by měla zajistit mír a bezpečnost. Britský předseda vlády Churchill proto již v září 1946 v projevu na Univerzitě v Curychu mluvil o sjednocené Evropě v podobě federativních Spojených států evropských.

Velmi ostře byl tehdy kritizován kromě politického také evropský ekonomický nacionalismus, který výrazně přispěl k válečnému konfliktu. Důsledkem hospodářského zahledění evropských zemí do sebe byla vysoká dovozní cla a další tarifní i netarifní opatření. To vedlo k ekonomické stagnaci, kterou zvlášť silně pocítilo Československo v třicátých letech za velké hospodářské krize.

Evropští státníci se proto dokázali shodnout na společném trhu bez celních omezení, svobodném pohybu lidí a kapitálu. To mělo zabezpečit dlouhodobý hospodářský růst a stabilitu. Nejdříve tak bylo založeno Evropské společenství uhlí a oceli změněné později na Evropské hospodářské společenství, a nakonec v roce 1992 na základě Maastrichtské smlouvy vznikla Evropská unie.

EU není dokonalá, výhody ale pořád převažují

Rozumím většině současné kritiky a sám také už několik let volám po reformě EU, pořád ale vnímám více výhod než nevýhod, a společný evropský projekt proto dále podporuji. Jako vnitrozemský stát s jednou z nejvíce otevřených ekonomik na světě jsme na možnosti volně obchodovat se sousedními státy, neomezeně cestovat a pracovat v zahraničí až existenčně závislí.

Pokud si přejeme alespoň udržet naši současnou životní úroveň, musíme se státy EU spolupracovat. Někdy je hodně těžké najít společnou řeč, ale pořád máme možnost u všech jednání být, aktivně připomínkovat a snažit se ostatní přesvědčit o správnosti našeho postoje. Není to zkrátka „o nás bez nás“, jako to rozhodly čtyž jiné státy před zmíněnými 80 lety v Mnichově. A to je třeba mít na paměti.

Autor je europoslanec za KDU-ČSL.