V diskuzích na internetu se rozšířila falešná zpráva o tom, že expremiér Mirek Topolánek rozkradl důchodový fond, resp. že si z něj vypůjčil peníze a už je nevrátil.

Tato dezinformace je mezi mnohými lidmi (a pochopitelně zvláště mezi důchodci, protože těch se přímo dotýká) zřejmě široce rozšířená a hluboce zakořeněná. Objevovala se totiž na internetu sporadicky již v minulosti a minulý týden se vynořila v souvislosti s Topolánkovými rozhovory na DVTV a ČT24, tedy v době, kdy ještě nebylo známo, že bude kandidovat na prezidenta. Lze tedy předpokládat, že teď, po oficiálním oznámení kandidatury se s podobnými fámami roztrhne pytel.

Jaká je pravda? Šiřitelé informací o rozkrádání důchodového fondu si neuvědomují, že žádný takový fond neexistuje a ani před revolucí neexistoval. Z jeho rozkradení byl přitom ještě dříve viněn i Václav Klaus.

Topolánkova vláda (a speciálně tehdejší ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas) naopak na důchodce myslela. Pokusila se o razantní důchodovou reformu, aby se důchodový „účet“ (ve smyslu souhrnný záznam v účetnictví státu, nikoli konto v bance) nepropadal vlivem stárnutí české společnosti z dlouhodobého hlediska do stále větších dluhů.

Mělo to jen jeden háček. Topolánek nechtěl takovou změnu prosadit s pomocí pouhé těsné sněmovní většiny 101 poslance, kterou tehdy měla jeho vládní koalice k dispozici. Vzhledem k tomu, že navíc odmítal spolupracovat s komunisty, nezbývalo než se dohodnout se sociálními demokraty. V tom byl právě ten háček. Tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek se úzkostlivě řídil průzkumy veřejného mínění, a zřejmě proto odmítal, zdaleka nejen v otázce důchodové reformy, spolupracovat, z čehož byl dokonce usvědčen na záznamu z jednoho povolebního setkání.

Topolánkova vláda se rozhodla alespoň (de facto) o zřízení speciálního účtu (řekněme fondu), na nějž by šly v případě důchodového přebytku z vybraného pojistného za daný rok peníze. Ty by později posloužily k rozjezdu důchodové reformy. Reforma by totiž znamenala vyšší rizika čili z krátkodobého hlediska vyšší pravděpodobné ztráty, a navíc by možná bylo vhodné nejprve finančně pomoci těm daňovým poplatníkům, kteří se posléze budou schopni ve spoření (investování) na důchod více osamostatnit.

Topolánek tedy žádný fond nevykradl, naopak jej se svou vládou vytvořil (resp. rozšířil jeho využití i na financování budoucí reformy). Důchodový systém pak byl sice od roku 2009 v deficitu, jenže to byl důsledek světové hospodářské krize. Za tu však premiér Topolánek nemohl. Naopak se ještě krátce před krizí pokusil ekonomiku rozhýbat prostřednictvím „Topolánkova batohu“ daňových změn.

Topolánkova vláda (premiér Topolánek i ministr Nečas) navíc na důchodce myslela i z krátkodobého pohledu. V roce 2007 vzrostly podle údajů z Českého statistického úřadu reálné důchody meziročně o 4 % a v roce 2009 dokonce o 6,1 %. V letech 2014 až 2016, za vlády Bohuslava Sobotky (ČSSD, ANO, KDU‑ČSL) a ministryně Michaely Marksové, se přitom nejvíce zvýšily o 2,1 % v roce 2015.