ROZHOVOR / Odstřelovač na linii často přemýšlí o tom, jestli má vystřelit, ale většinou to za to vůbec nestojí, říká bělorusko-český sniper Kyril, zvaný Praga. V Česku žije už od roku 2008 a hovoří plynně naším jazykem. Na Ukrajině bojuje proti ruské agresi už rok a půl, ale tento rozhovor jsme věnovali především jeho zkušenostem se životem v totalitě. Hovořili jsme o jeho motivaci opustit svou vlast, o tom, proč si vybral právě naši zemi, o roli běloruské opozice a také o tom, jaké to bylo sloužit zamlada v Bělorusku na vojně.

Kyrile, ty jsi stejně jako já prožil mnoho let v totalitě. Nejprve v té komunistické a posléze v té Lukašenkově. Jak bys ten život popsal někomu, kdo nic podobného nezažil?

Já jsem ročník 1981. Takže když jsem začínal nějak vnímat, naučil jsem se číst a trochu přemýšlet, tak to už bylo na přelomu pádu Sovětského svazu. Když jsem byl malý, tak jsem to moc nevnímal. Četl jsem komunistické knížky, koukal jsem se na ty filmy a v podstatě jsem vyrůstal v tom, co mi tlačili do hlavy. V naší rodině nikdy ty komunistické věci nikoho nezajímaly. Byli jsme úplně normální rodina. Rodiče jsou inženýři. Trávili jsme spoustu času v přírodě. Otec dělal orientační běh, hodně jsme s ním jezdili ven.

Ale potom přišel rok 1990, 1991 a najednou nám začali vysvětlovat naši národnost. Rodiče a celá naše rodina mluvili rusky, ale ve třetí třídě mě poslali do běloruské třídy, kde probíhala výuka v běloruštině. Takže to pro mě byl také docela velký krok. Začal jsem se pohybovat v běloruském prostředí, ať už šlo o kulturu, nebo o sport. Mělo to na mě velký vliv.

Z Běloruska se stal samostatný stát. V té době ale nikdo neměl peníze, protože byla krize. Ale všichni, i já ve svých deseti, jedenácti letech, jsme měli pocit, že se děje něco dobrého. Přišla naděje, ze Západu přicházely nové informace a nové zboží. Otevřely se také hranice.

Bělorusko se tedy otevřelo a lidé se cítili svobodnější…

Začali jsme jezdit do zahraničí. Můj otec tam jezdil již dříve, rok 1987 strávil v Československu, ale po pádu Sovětského svazu jsme začali jezdit do Polska. Nebylo to daleko. Jejich život v té době nám připadal ještě těžší než ten náš. Prováděli tenkrát šokové ekonomické reformy. Otec tam jezdil obchodovat. Vozil tam naše zboží a nakupoval západní věci. Pro mě jako mladého kluka bylo zajímavé to sledovat.

Ale pak nastal rok 1994. Bělorusko se rozhodlo zvolit si svého prvního prezidenta a lidé naneštěstí zvolili Lukašenka. Nabízelo se jim několik různých variant, ale nastala ta nejhorší. Vybrali jsme si populistu, který dostatečně dlouho jako populista operoval a teoreticky mohl populistou i zůstat, jenomže Lukašenko nesnášel konkurenci a vydal se na cestu budování diktatury.

Dělo se to velice pomalu. Rok za rokem jsme ale mohli vidět, jak potlačuje oponenty, jak potlačuje demokratické instituce, které už byly v Bělorusku vybudovány, omezoval roli parlamentu, soudů a tak podobně.

Jak si poradil s opozičními stranami?

Někteří oponenti byli zabiti. Jako příklad si můžeme vzít ministra vnitra Zacharenka, který mu začal oponovat a pak někam zmizel. Prostě člověk, generál, zmizel. Prostě bil zabit. Teprve později to potvrdili svědci, kteří uprchli do emigrace do Německa. (Bývalý Lukašenkův ministr vnitra a opoziční předák Jurij Zacharenko byl v roce 1999 unesen a zmizel beze stopy. Jeho tělo se nikdy nenašlo, podle dostupných informací měl být zastřelen, deník Forum 24 o tom informoval, pozn. red.)

Jeho tlak postupně vedl k tomu, že většinová společnost se o politiku úplně přestala zajímat, protože lidé cítili, že se nic nezmění. Když Lukašenko uspořádá nějaké volby nebo referendum, zvolí sám sebe, lidé vyjdou na náměstí, ale za pár dní ten protest končí.

My jsme ale byli přednedávnem svědky skutečně masových běloruských protestů…

Ano, to bylo v roce 2020. Já ale mluvím například o roce 2006, kdy jsem se jich také účastnil.

Ty jsi Bělorusko opustil v roce 2008, že?

Ano, odešel jsem v roce 2008, ale rozhodl jsem se k tomu už v roce 2006, rok poté, co proběhly prezidentské volby. Pokud jde o předcházející volby, tak v roce 2000 jsem byl na vojně, takže jsem se politického života účastnit nemohl. Další se konaly v roce 2005. Bylo to v zimě a tehdy jsme se snažili s tím něco udělat.

Na hlavním náměstí postavili stany a udělali takový tábor, ale po týdnu byl pryč a víc než pět tisíc lidí rozvezli po vesnicích. Poměry ale nebyly ještě tak tvrdé jako dnes, kdy za bílo-červené ponožky dostaneš pět let vězení. Lidé dostali deset, patnáct dní, byli odváženi, byla to spíš zábava. Já osobně jsem se tomu vyhnul, ale navštěvoval jsem zadržené kamarády anebo jsem s nimi mluvil později, a ti z toho taky měli spíš legraci. Věci, které jsme jim nosili, jako sladkosti, normálně dostali, víceméně v klidu si odseděli těch patnáct dní. Nebyli mučeni ani nic podobného, jako se to děje dnes.

Proč ses rozhodl z Běloruska odejít?

Já jsem pracoval jako grafik. Měl jsem dobrý plat, v porovnání s ostatními Bělorusy určitě nadprůměrný. Měl jsem i možnost růst dál, ale strašně mi vadila ta nesvoboda. Kolegové říkali: „Proč chceš nějakou svobodu? Proč musíš stále o něčem mluvit? Stačí prostě v některých případech mlčet a budeš si bohatě užívat svůj život.“

A budeš si v klidu žít…

Jo. Ale mně to nestačilo a stejně tak ani mému bratrovi, který v té době už měl děti. V Bělorusku se samozřejmě začala měnit výuka ve školách, které zaplavila propaganda. Bratr se tehdy rozhodoval i s ohledem na to, jak budou vychovávány jeho děti. Já jsem spíš přemýšlel o tom, že chci být volný, že chci cestovat, a hodnotil jsem to z pohledu své vlastní svobody. On už přemýšlel dopředu, ohledně budoucnosti svých dětí. Škola se vrátila do časů komunismu a pionýrů.

Většina lidí se stáhla do vnitřní emigrace a byli potlačeni. Protesty, které se konaly v roce 2020 ale jasně ukázaly i něco jiného. Většinu těch mladých lidí, kteří byli na náměstích, tvořila generace, která vyrostla za Lukašenka. Ukázalo se, že nebyl schopen předělat lidi. Teď asi tu svou chybu pochopil a jeho přístup je desetinásobně tvrdší.

Má koneckonců dobré příklady, zejména ten ruský. Začal více využívat vojenskou výchovu, a to v tom nejhorším ruském stylu, tedy „zemřít za vlast“ a „nepustit německé tanky do Moskvy“. Tento strašlivý styl, který z člověka dělá spotřební materiál.

Toho ale ty už jsi byl ušetřen.

My jsme se rozhodli, že odejdeme v roce 2006. Chvíli to ale ještě trvalo. Více než rok jsme se učili jazyk. Lektorka sídlila na opačném konci města a my jsme za ní jezdili tři. Bratrova manželka se toho nemohla účastnit, protože měla malé děti. Jezdil jsem tam já, moje tehdejší manželka a bratr.

Cesta do Česka ale nebyla snadná ani pak. Celkem to trvalo. Česko nejdřív naši první žádost odmítlo, i když formální podmínky jsme splnili. Tehdy byla jedinou cestou tzv. „byznys imigrace“, to znamenalo založit si firmu, prokázat nějakou práci té firmy a tyhle podmínky se nám podařilo splnit.

Proč jste si vybrali právě Česko? Je to země, o které se tvrdí, že je někdy vůči cizincům úředně nepřátelská.

Já bych neřekl. Dobře jsem znal Polsko. Navštěvoval jsem ho každé léto kvůli historickým festivalům a kvůli svým koníčkům. Česko, jak se nám zdálo, a také se to v tomto smyslu potvrdilo, má dobrý balanc mezi Německem a východními slovanskými zeměmi. Je tu pořádek, ale ne až tak striktní jako v Německu.

Na úřadech nepotřebuješ úplatky a s místními úředníky se dá lidsky domluvit. My jsme byli mladí, začínající podnikatelé v Čechách a zpočátku jsme dělali spoustu chyb, třeba ve vztahu k finančnímu úřadu. Většinou jsme ale nedostali pokutu, protože nám jako cizincům něco tolerovali, třeba posílali opakovaně upomínky nebo nám vše vysvětlovali. Prostě normální chování. Nemusíš tam nosit úplatky, ale když tam člověk přišel a omluvil se za svoji horší češtinu, tak to brali a opravdu nám pomáhali. Nelitovali jsme, že jsme si vybrali Česko.

Já jsem potom například jezdil pracovat i do Itálie, ale nevěřím, že je tam byrokracie lepší než v Česku. Párkrát jsem musel jednat s tamními úřady, s tamní policií, řešil jsem rozbité sklo v autě a byla to prostě ztráta času.

Jaká byla zkušenost z běloruské armády? Jak bys popsal ten rok a půl povinné vojenské služby?

Dalo by se říct, že to byl víceméně rok a půl ztraceného času. Já jsem byl operátor a později velitel jedné protiletadlové jednotky, malé pozemní radiolokační stanice. Z toho už neumím nic a vůbec nic si ani nepamatuji.

Pamatuji si ale, že jsme byli na nějakém cvičení. Měl se vypustit nějaký vzdušný objekt a my jsme ho měli detekovat. Detekovali jsme dvě letadla a cvičně je „sestřelili“. Pak ale vyšlo najevo, že armáda žádná letadla nevyslala a použila pro nás vrtulník, ale ten jsme my vůbec nenašli. Být to doopravdy, tak bychom možná sestřelili nějaká dvě civilní letadla. Celá ta naše brigáda byla úplně nanic. Bylo to vidět i na chování, na důstojnících. Pro ně je to taková špatně placená práce, do které zkrátka chodí.

Jak jsi to vnímal osobně?

Osobně jsem považoval za strašný neúspěch, že jsem se tam dostal, protože většina se tomu vyhnula. Po letech ale můžu říct, že mi to dalo určité zkušenosti. Já jsem chlap z velkoměsta, pocházím z Minsku. Na vojně jsem se potkával s lidmi z vesnic, depresivních regionů, takže tam byli chlapi i z hůře postavených rodin, než mám já, a bylo mezi námi takové komunikační tabu. Ale my jsme se museli domluvit, rozhodně jsme se nemohli porvat. Naše kasárna měla hned za plotem vojenskou věznici (smích). U nás platí, že za rvačku v armádě jsou tři roky vězení.

Faktem je, že u nás šikana nebujela. Nikdy jsme se nepotkávali s tím, že by docházelo k násilí. Fungovala taková podivná pravidla, třeba že když máš 100 dnů do konce služby, tak nesmíš jíst máslo a musíš ho odevzdat mladým. Nakonec jsem měl poddůstojnickou hodnost, víc jsem chodil na hlídky. Bylo tam více možností seznámit se se zbraněmi, a navíc hlídky měly povinné volno. Když připadlo na víkend, tak nás pouštěli domů. A já jsem z té své hlídky koukal na vlastní školu.

U vás nefungovala taková praxe, že se vojáci základní služby posílají co nejdál od domova?

U nás to bylo podobné. Já jsem na vojnu vůbec nechtěl, snažil jsem se jí vyhnout. Když se pak určovalo, kam mě pošlou na vojnu, tak jsem se začal hádat s tím plukovníkem, který mě chtěl poslat k železničnímu praporu někam daleko. Pak jsem se omluvil, že jsem byl tak drzý, a řekl jsem mu, jestli bych mohl požádat o zařazení blíž, kde už mám kamarády, a on mi kupodivu vyhověl.

Zmiňoval ses v předchozích rozhovorech o tom, že jsi už před začátkem plnohodnotné války, než ses začal angažovat na Ukrajině, rád střílel. To je dědictví téhle vojenské zkušenosti?

Já si nemyslím, že pro úspěšnost odstřelovače je střelecké umění na prvním místě. Určitě ne. Pokud mám mluvit za sebe, tak umím střílet, někteří říkají, že jsem přirozený střelec. Záleží hodně na zbrani. S dobrou zbraní se může na kilometr trefit prakticky každý.

Jak bys popsal kombinaci zkušeností, které jsi dříve získal, ne nutně vojenských, které ti usnadnily pozdější bojové uplatnění?

Samozřejmě že mi pomohly ty zmiňované hlídky. Před každou hlídkou se povinně chodilo na střelnici. Dostali jsme od tří do deseti nábojů. To se muselo splnit a podepsat. Ale já jsem měl vztah ke zbraním. Zacházel jsem s nimi dobře, i když tehdy šlo spíš o operování se zbraněmi než o nějakou přesnou střelbu. Trefíš terč a to stačilo. Přesná střelba se s tím „kalachem“ prakticky nedala udělat… Střílení mě ale zajímalo dál. Všude v Čechách jsou střelnice, chodil jsem tam. I na takové ty akce, kde zaplatíš pár stokorun a můžeš si vyzkoušet různé zbraně.

Ty jsi již dříve řekl, že jsi nejradši, když vůbec nemusíš vystřelit. Když najdeš pozici nepřítele a navedeš na ni například dělostřelectvo a pak můžeš jít domů. Můžeš to rozvést?

Špatné je, pokud dobře nepochopíš, jak to funguje v noci a jak funguje tvoje zbraň v tom konkrétním terénu. Každý voják asi mnohokrát zažije ten pocit, když tě někdo vidí. A když nepřátelé vědí, že tam jsi, tak tam hned letí strašně moc různých věcí (smích). Takže před každým výstřelem zvažuješ, jestli vůbec chceš střílet, jestli to stojí za to, a většinou to za to nestojí. Nechci vyměnit svůj život za pár ran. Ty situace jsou vždycky komplexní. Většinou proto střílíme na jistotu, jindy stačí prostě nasypat dávku nějakým směrem a tím to končí.

Učíte se za pochodu?

Přesně. Dlouhou dobu trvalo, než jsme například sehnali vhodné sekundární zbraně. Já jsem dlouho neměl pistoli. Takže máš jednu řekněme desetikilovou zbraň někde rozloženou v kufru, ale chodíš na pozice, kde se můžeš střetnout s nepřítelem a prostě potřebuješ záložní zbraň. Dost jsme experimentovali. Dneska už máme solidní výzbroj. Ale hodně se nám osvědčily lehké kulomety RPK. Byl jsem i v situaci, kdy jsme s kolegou kryli naše chlapy každý odjinud.

Samozřejmě platí pravidlo, že nikdy nikam nechodíš sám. Máš s sebou někoho dalšího pro všechny případy… Pak jsme se ale přezbrojili na německé zbraně a to je už něco jiného. Za mě ty kulomety už není potřeba v malých skupinách tahat, protože ty dvacetiranné pušky „marksman rifles“ výborně plní obě role. S nimi jsem schopný nasypat to někam jako kulomet, pokud je to potřeba, a ta střelba je i obstojně přesná.

Ty bojuješ s Rusy v rámci jednotky Bělorusů působících v rámci pravidelné ukrajinské armády. Jakou roli podle tebe sehrává v dnešní době běloruský exil vedený Svjatlanou Cichanouskou? Je tato reprezentace srovnatelná například s českou exilovou vládou během druhé světové války? Kde podle tebe dnes hledat „legitimní Bělorusko“? Je v bojovnících na Ukrajině, nebo v exilové politické reprezentaci? Je to situace srovnatelná s ruskou exilovou opozicí?

Myslím, že Rusové jsou na tom o poznání hůře, protože Cichanouská byla přece jen jistým způsobem zvolena. Mnoho Rusů v exilu je proti Putinovi, proti válce na Ukrajině, ale když s nimi začneš mluvit, zjistíš, že jejich imperialistické představy nezmizely. Oni se domnívají, že Putin Rusko předělal k obrazu svému, ale podle mě je Putinův režim prostě důsledek toho, jak se Rusové dlouhodobě chovají ke svým sousedům. Jejich představa, že Putin ten národ nějak zpracoval, je podle mě evidentní nepravda.

Ale když se vrátíme k běloruským reáliím, tak ukrajinská skepse pramení patrně z pocitu, že běloruští opoziční vůdci nejsou schopni vést za sebou lidi. Když se dívám na poslední čtyři roky, které následovaly po roce 2020 (kdy v Bělorusku proběhly poslední prezidentské volby, pozn. red.), myslím, že jim do jisté míry rozumím v tom smyslu, že bylo přijato značné množství různých deklarací, ale nejsou schopni organizovat reálnou práci.

Já se znám s Cichanouskou. Řešili jsme například svého času projekt na pomoc běloruským veteránům, kteří se vracejí z války. Šlo o to zajistit prostředky pro lékaře, kteří by těmto lidem pomohli s adaptací po návratu z bojiště, například sepsat nějaký projekt, získat pro ně nějaký grant, pro jejich léčbu, rehabilitaci atp. Ale nebylo to v jejich silách. Vím, že tohle není ojedinělý případ. Momentálně je pro ně asi snazší vytvářet různé deklarace ve smyslu: „Jsme za všechno dobré proti všemu zlému“, ale schopnost podniknout reálné kroky jim zatím chybí.

Je to podle tebe promarněná příležitost?

Potenciál běloruského exilu je velký. Zemi opustily statisíce lidí a mezi nimi jsou profesionálové ve značném množství oborů, jsou to schopní podnikatelé, spisovatelé, inženýři, programátoři atd. Vím, kolik práce dokážou odvést středně velké ukrajinské neziskovky, které jsou schopny zajistit dronové systémy třeba i pro deset brigád.

Tito lidé spojili dohromady veškeré své schopnosti a možnosti a takových neziskovek na Ukrajině fungují desítky, velkých i malých. S některými z nich spolupracujeme a je vidět, jak jsou systematické. Kdyby si vzaly za úkol převzít vládu v nějaké řekněme rozvojové zemi, tak by v klidu dokázaly zajistit její chod (smích).

Ukrajinský neziskový sektor je neuvěřitelně silný. Ten národ je zvyklý se o všechno starat sám a nespoléhat na stát. Mluvil jsem o tom s mnoha Ukrajinci a všichni se na tom shodují.

Přesně to jim pak pomohlo přežít prvotní útok Putina, protože kdyby někdo takhle napadl Rusko a možná i Bělorusko, tak ti lidé by se prostě vzdali. Všichni by spoléhali na armádu, policii, volené zástupce. Ukrajinci jsou zvyklí na to, že jim nikdo shora nepomůže. Umějí se o sebe postarat. To je vidět. A na Bělorusy se dívají stejně. Proč to neděláte jako my? Říkají, vás začali mlátit na náměstích, proč jste nezačali mlátit policii? Ale my tohle neumíme. Byli jsme pyšní na to, že oni nás střílejí, a my jim nosíme květiny.

Myslím, že se shodneme na tom, že ukrajinská společnost je ve své různorodosti neobyčejně silná…

Je to tak. Důkaz se dá najít i v této válce. Ruská diktatura je schopná zareagovat velkou silou, vynaložit obrovské sumy peněz, ale to neznamená, že je efektivní. Vezmi si například drony. Oni jsou schopni zasypat ten problém penězi, ale nejsou schopni vytvořit desítky různých typů dronů, jako to dělají Ukrajinci. Rozvoj fungování takových procesů v demokracii je možná pomalejší, ale v konečném důsledku funguje mnohem líp.

Rusové možná narychlo vyrobili deset tisíc šáhidů, ale Ukrajinci se rychle naučili proti těm šáhidům bojovat a na oplátku posílají řekněme deset různorodých typů bezpilotních systémů na Rusko.

Jaký vztah má podle tebe běloruský režim s Kyjevem?

V případě Běloruska se už naštěstí Ukrajinci nestrachují, že by se pokusilo zaútočit na Ukrajinu. Naopak to spíš já bych se mohl zeptat, proč oni nepošlou na Lukašenka několik dronů (smích). Je to samozřejmě politika a myslím, si, že Ukrajinci vidí potenciál své vlády a armády. Totéž chápe i Lukašenko.

Na začátku války si asi (Lukašenko, pozn. red.) myslel, že se Ukrajina vzdá rychle a on bude jedním z těch „vítězů“, že do války investuje, protože z toho bude mít nějaké benefity. Teď ale vidí, že nic z toho nevyšlo a on je spoluúčastníkem této války, takže se zřejmě snaží vybudovat si nějaké vztahy s Ukrajinou a v tomto smyslu získat nějaké záruky. Možná se s Ukrajinci i nějak domluvit.

Lukašenko rozhodně dokázal dovedně balancovat na hraně ruského imperialismu a agrese. Dlouho sliboval Rusku podporu a za to dostával levnou ropu, ale nakonec se mu podařilo ustát většinu tlaků, i když jeho pozice dnes již zdaleka není tak silná. Nenazval bych to zatím okupací ze strany Ruska, ale ruský vliv v Bělorusku ohromně vzrostl.

Dá se tomu nějak vzdorovat?

Některým Bělorusům se zamlouvá myšlenka, že vezmeme tanky a pojedeme do Běloruska. Já bych to ale nikdy nechtěl. Protože vidím, jak válka ovlivňuje zemi a že má následky na další desítky a desítky let. Takže i kdyby Rusové tvrdili, že se posadíme na tanky a pojedeme do Minsku, já tomu nevěřím. Nechci, aby se Bělorusové navzájem zabíjeli. Nechci, aby se v Bělorusku bojovalo. Je pro mě tedy celkem snadno pochopitelné, že pokud se v Rusku nic nezmění, nezmění se nic ani v Bělorusku.

Kdyby například paní Cichanouská měla několik brigád a poslala je na Minsk a třeba i bez boje s běloruskou armádou by došlo k tomu, že by demokratické síly v Bělorusku převzaly vládu, okamžitě by do země vstoupili ruští vojáci. Nevěřím, že by to fungovalo, a to možná ani v roce 2020.

Kdybychom začali bojovat na náměstích, možná by ti běloruští policisté na nás nestačili, ale pak by přiletěli ruští výsadkáři a začali by střílet. Koneckonců s tím mají velké zkušenosti i v Československu, kde udělali totéž, a já si myslím, že tentokrát by to bylo ještě horší.

Děkuji za rozhovor.

Bělorus Kyril pochází z Minsku, ale již od roku 2008 žije v Praze a také hovoří plynně česky. Po vypuknutí plnohodnotné invaze se nejprve angažoval v pomoci běloruským krajanům, kteří se rozhodli bojovat proti ruským okupantům na Ukrajině, a posléze se sám stal odstřelovačem v řadách běloruské jednotky působící v rámci ukrajinské 79. samostatné výsadkové brigády. Pro své spolubojovníky dlouhodobě shromažďuje podporu, kterou jim můžete poskytnout na stránkách jeho sbírky.