KOMENTÁŘ / V České republice se rozvírají nůžky nejen stran ekonomické pozice ve společnosti či vzdělání. Stále více se nůžky rozevírají i mezi občany s aktivním a pasivním přístupem k životu, k vlastnímu bytí, k realitě. Tyto nůžky v podstatě znemožňují dohodu obou vzdalujících se skupin občanů, protože jejich vidění světa je naprosto odlišné, protikladné. Co s tím?
Po revoluci ještě nebylo zvykem nepaušalizovat, a při diskusích o problematice sociálního vyloučení se běžně říkalo, že Romové mají receptivní mentalitu. Že jejich základní psychické nastavení jim říká, že mají nějaký nárok něco dostávat. Pak dorazila politická korektnost a paušální soudy začaly být po právu považovány za slabomyslné. Po několika letech přísné korektnosti jsme se ale opět dostali do stavu, kdy je ve veřejném prostoru přijatelný pravdivý výrok, že NĚKTEŘÍ Romové tu receptivní mentalitu skutečně mají, a že z toho pramení problémy při socializaci lidí z vyloučených lokalit. A stejně tak je přípustný výrok, že NĚKTEŘÍ příslušníci majority si tu receptivní mentalitu již osvojili také, a to mistrně.
Hovoří dva důchodci
Zásadně se nepouštím do fejzbůčkových handrkovaček, považuji to za ještě pokleslejší způsob trávení volného času než sledování televizích přenosů fotbalu. Sleduji však velmi pozorně řadu z nich jako novinář, jako člověk, který z toho handrkování odkoukává panující standardy myšlení jejich účastníků. Zde jeden z mnoha příkladů receptivní mentality příslušníků české minority z debaty k jednomu mému článku. Příjmení diskutérů jsem vynechal, nejde o hašteření těch dvou konkrétních jedinců. Jejich výroky jsou jen pomůckou z praxe pro názornou výuku (bez jazykových úprav).
Tomáš: „Kdo je dezolát??? Ten, komu se nelíbí, co tady předvádí současná vláda? Ten, komu se nelíbí, že se z českého státního rozpočtu vykrmují přivandrovalí Ukrajinci a Čechům se berou peníze nejrůznějšími formami, ať už zdražování, zvedání DPH, obírání důchodců aj? Ten, kdo upřednostňuje české občany před cizími? Podle vysmaženýho Doležala bysme se měli klanět Ukrajincům a denně si utrhovat od huby a držet jí, protože na vládu se nesahá.“
Miroslav: „Jste se zbláznil? Jak stát obírá důchodce? Sám jsem důchodce a nevím, že by mě někdo obíral, líp jsem se nikdy neměl! To jenom Vy dezoláti si nás berete do huby a znám dost Ukrajinců kteří tady mají a odvádějí na rozdíl od Vás daně…“
Tomáš: „Jsem v invalidním důchodu, již dvakrát jsem v rámci valorizace dostal méně peněz, než jsem dostat měl. Vy jistě taky. To Vám nevadí?“
Pan Tomáš, který předvádí učebnicovou ukázku receptivní mentality, je v důchodu invalidním (podobně jako já). Takže mu může být třeba čtyřicet let. Nemusí být senior. Přesto je jeho receptivní mentalita až učebnicová.
Všichni budou podnikatelé!
Dnes, kdy se na Václaváku pořádají demonstrace, aby vláda více „dávala lidem“, to působí až neuvěřitelně. Ale my pamětníci převratu v roce 1989 víme, jaká tehdy panovala ve společnosti nálada. Po čtyřiceti letech režimu, který nepřipouštěl a dokonce trestal jakoukoliv iniciativu, byli lidé nadšení, že se konečně svobodně nadechnou. A že budou moci realizovat svoje nápady, pracovat sami na sebe, zbohatnout svou prací a podnikáním, a že se konečně zbaví infantilizujícího direktivního systému, který je stavěl do pozice mužiků, a Stranu a Vládu do pozice cara.
Celou společností zněl jeden hlas, že se teď konečně všichni budou snažit, když dostanou nápad něco vytvořit, zlepšit či vymyslet, nebude jim v tom v socialistickém podniku nikdo bránit, ale oni sami si ve svém kapitalistickém podniku na tom nápadu založí podnikání, do kterého jim nebude jako v podniku soutěžícím o titul Brigáda socialistické práce nikdo kecat a protestovat, že kvůli tomu nápadu bude muset víc pracovat. Lidé byli natěšení na vlastní projekty a na možnost je realizovat. A především byli natěšení, že za vyšší výkony budou mít vyšší příjmy. Já jsem chtěl být už od gymnázia novinář, tak mne toto nadšení minulo, u mě se projevovalo okouzlením z možnosti svobodně psát. V mém okolí jsem však pozoroval desítky lidí, kteří se do toho podnikání pustili, byli nadšení z toho, že „na sebe“ dělají třeba čtrnáct hodin denně, a dnes už jsou zcela po zásluze léta „za vodou“.
Závislost je zpět
Čas oponou trhnul, a ono nadšení, že už nás socialistický režim neinfantilizuje, nehraje si na (nefunkčního) tatínka a my se smíme chovat jako dospělí, vymizelo. I když sociálně vyloučené lokality existují i nadále, a skupina Romů, kteří mají receptivní mentalitu, je stále velmi početná, roste romská střední třída. Stále více Romů se té receptivní mentality zbavuje, přestávají se chápat jako děti závislé na tatíčkovi státu, který se o ně má starat, a začleňují se do společnosti. Tato redukce počtu receptivně uvažujících Romů je však bohatě vyvážena raketovým nárůstem počtu receptivně myslících příslušníků majority, většinové společnosti.
Když se podíváme na požadavky dezolátů, kteří se (naštěstí ve stále nižším počtu) scházejí na Václaváku pod taktovkou Jindřicha Rajchla, jde o defilé receptivity. Jejich hlavní stesky jsou, že se o ně „vláda málo stará,“ že by se vláda „neměla starat o Ukrajince, ale o naše občany“, a že „peníze, za které kupujeme zbraně pro Ukrajinu, by se měly dát našim lidem“.
Dezoláti vyčítají vládě, že v demokratické společnosti je člověk zodpovědný sám za sebe. Vyčítají vládě, že je nebere jako malé nesvéprávné děti, o které je potřeba se starat, že je neživí, nešatí, a nenapájí pivem, na což dle svého přesvědčení mají „nárok“. A stesky důchodců na téma snížení valorizace penzí, stesky, že jim vláda „ukradla peníze, na které měli nárok“, jsou extraktem receptivní mentality.
Vláda může (nejen důchodcům) rozdělovat peníze, které má. Když je nemá, tak žádné „nároky“ nahrají roli. Tedy pokud samozřejmě ti důchodci nechtějí, aby si vláda na ty jejich „nároky“ půjčilas tím, že to splatí jejich vnuci. Nevím, čím to je – ale za třicet tři let svobody se receptivní mentalita rozlezla majoritní společností jak mor. A kde se ztratilo něco, čemu se kdysi říkalo „hrdost na vlastní nezávislost“, bohužel vůbec netuším.