Kdo se někdy pohyboval po hřebenech Krkonoše, nemohl na Zlatém návrší přehlédnout masivní mohylu, která připomíná smutný osud dvou přátel a sokolů, Bohumila Hanče a Václava Vrbaty. Od jejich smrti, ke které došlo v místech od mohyly vzdálených jen několik stovek metrů, uplynulo 24. března právě 110 let.
Bohumil Hanč se přitom svého posledního závodu již nechtěl účastnit. Ovšem jako předního českého šampiona jej jeho přátelé přemluvili, protože se onoho velikonočního závodu účastnili i němečtí závodníci, kteří, až na čestné výjimky, na většinu závodů pořádaných Čechy v Krkonoších z nacionalistické rivality nejezdili.
8. ročník padesátikilometrového mistrovského závodu v běhu na lyžích tak měl být především soubojem mezi nejlepšími tuzemskými lyžaři tehdejší doby bez ohledu na jejich národnost. Závod, jenž se konal na Velikonoční pondělí, tak svedl na start skutečné špičky běžeckého lyžování v českých horách. Kromě Bohumila Hanče byli ke startu přihlášeni Josef Feistauer z Českého krkonošského spolku Ski Jilemnice, Josef Scheiner z Českého ski Klubu Praha, Karel Jarolímek z Českého spolku pro zimní sporty ve Dvoře Králové, pražský Němec Emerich Rath, který startoval pod pseudonymem Frank Walter za Berliner Sportclub, a německý šampion Oswald Barthel, jenž pocházel z Jizerských hor, kde pracoval jako sklář.
Spolu s mistrovským závodem na 50 kilometrů se jel i závod turistický, který byl o dvacet kilometrů kratší.
„Ráno po lékařské prohlídce všech závodníků přesně o půl 8. hod. zahájeny byly závody z Labské boudy. Trať závodů na prostou rychlost vyměřena byla na 50 km a trať závodů turistických na 30 km,“ popisoval tragický závod Věstník krkonošský v tzv. Hančově číslu vydaném v Jilemnici 12. dubna 1913.
Pro znalce Krkonoš se sluší dodat, že trať závodu vedla po hřebenových cestách označených tyčemi s látkovými pruhy červené barvy. Hanč a jeho soupeři měli projet celkem tři okruhy. První dva byly totožné a vedly z Labské boudy do sedla nad Martinovkou, následně po jižním úbočí Vysokého kola ke Sněžným jámám a na Violík a odtud přes Novoslezskou boudu (dnes Horský hotel Schronisko na Hali Szrenickiej v Polsku) a Voseckou boudu zpět na Tvarožník a přes Labskou louku k Harrachovým kamenům na Zlaté návrší a k Labské boudě. Třetí, zkrácené kolo se jelo jen ke Sněžným jámám a na Violík a poté přes Labskou louku a Zlaté návrší dolů na Mísečky, kde byl cíl závodu.
Ve dnech před závodem panovaly dny s teplotami nad nulou, a ani ono osudné pondělí ráno nebylo jiné, a tak se pořadatelé báli, aby neslezl sníh. Ráno dokonce bylo již 8 stupňů a začínalo svítit slunce. Start tak byl posunut o hodinu na půl osmou a závodníci vyrazili jen v košilích, bez rukavic, čepic či dalšího teplého oblečení. Počasí se však brzy začalo výrazně horšit.
Nechme opět promluvit Věstník krkonošský: „Do 15 km jízdy se ujal vedení Hanč, avšak pro nepříznivost počasí se někteří účastníci závodů vzdali. Když pak kolem 10. hod, spustil se déšť s ostrým vichrem, bylo zřejmo, že se závody neskončí. Když bylo rozhodnuto o přerušení závodů shledáno, že chybí jediný Hanč. Dle kontrol zjištěno, že před 12 hod. polední byl u Violkových kamenů směrem ke Krakonoši. Když se Hanč ani k 1 hod. nevracel, jak bylo očekáváno, vydali se pp Rath, Jarolímek a inž. Fišer jej hledati.“
Mezitím se však počasí ještě zhoršilo, déšť se proměnil v hustou chumelenici a vítr nabral na síle. V takovém počasí se Emerichu Rathovi podařilo Hanče najít asi 2 kilometry od Labské boudy na Zlatém návrší. Bohumil Hanč klečel s lyžemi špičkami zapíchnutými do sněhu a píšťalkou se snažil přivolat pomoc. Ve chvíli, kdy jej Rath objevil, již mluvil nesouvisle a nebyl schopen samostatného pohybu. Rath se jej pokusil dotáhnout na Labskou boudu, ale po několika stech metrech zjistil, že to nezvládne. Posadil tedy Hanče do záhrabu a vyrazil na Labskou boudu pro pomoc.
„Jakmile přinesl zprávu do Labské, že Hanč na Pančici umírá, vypravila se ihned výprava s rohačkami na pomoc. Horalé Kraus z Dvorských Bud a Kraus (vojín) z Krausových Bud nalezli Hanče umírajícího. Odvezli jej za ohromné vichřice na rohačkách, brodíce se po pás sněhem do Labské,“ popsal dramatické chvíle Věstník krkonošský.
Na Labské boudě však „podivení všeobecné způsobilo“, že Hanč, ačkoliv odstartoval jako ostatní jen v košili, byl oblečen v kabátě a měl čepici i rukavice. Ale ani toto oblečení nepomohlo udržet Bohumila Hanče naživu a přítomný lékař MUDr. Škvor konstatoval smrt vysílením a ochrnutým srdcem. „Paní hoteliérka Erlebachová přinesla bílé prostěradlo a ručníky, do nichž mrtvé tělo drahého Hanče zabalili. Potom obaleno tělo silnou vlněnou pokrývkou, nohy a hlava, aby se dopravou nepoškodily, obloženy silnými pytli. Přítomní lyžaři rozloučili se za bolestného vzlykotu s mileným mistrem, naložili jej na rohačky a Kraus z Dvorských bud, Kraus z Labské a Kraus (vojín) z Krausových bud se velikým namáháním po rozmoklém hlubokém sněhu za běsivé vichřice odvezli jej do Martinovy boudy,“ přibližoval čtenářům další dění Věstník krkonošský.
Mezitím přišel do Labské boudy horal a oznámil, že na Krakonoši leží lyžař bez kabátu. Proto ing. Fišer na místo hned vyrazil a poblíže „tabulky ukazující cestu k Spindelmühle, nalezl ve sněhu zabodnuté lyže a na zemi ležícího člověka bez kabátu, čepice a rukavic“. To, že šlo o Václava Vrbatu, Hančova dávného přítele z vojny, který Hanče na cestě potkal, poskytl mu své oblečení a na zpáteční cestě zabloudil a obloukem se vrátil k místu, kde Rath nechal zabodnuté Hančovy lyže, se ještě nevědělo.
„V nešťastníku poznán dle určitých zpráv v Jilemnici teprve 25. března bývalý náčelník Sokola na Mříčné u Jilemnice Václav Vrbata,“ odhalil totožnost neznámého, jenž byl dopraven do márnice ve Vítkovicích, Věstník krkonošský. Jak přesně však setkání obou přátel v hustém sněžení a vichru probíhalo, zůstane navždy tajemstvím.
A spekulovat můžeme i o tom, jaký by byl další osud obou mladých mužů, neboť za pouhých patnáct měsíců vypukla pekelná vřava první světové války.