HISTORIE / Před kormidelníkem vzducholodi Italia vytanou ostré ledové kry. Pustí kolo a zoufale rozhodí ruce. Na jeho místo se vrhne generál Umberto Nobile s nadějí, že katastrofu lze ještě odvrátit. Vzducholoď už ale kormidlo neposlouchá, řítí se vstříc objetí ledové pustiny. Zadní motor narazí na led, utrhne se a smrtelně zraní jednoho z mužů posádky. Nobile zavírá oči a hlavou mu probleskne myšlenka: „Je po všem.“

„Chtěl jsem od života dvě věci – plnit si své sny a plnit je tak, abych byl užitečný i dalším lidem,“ říkával fyzik František Běhounek. Bylo mu necelých třicet let, když stanul v roce 1928 na palubě vzducholodi Italia jako účastník legendární výzkumné výpravy, na níž měl provést zejména důležitá měření atmosférické elektřiny a kosmického záření v polárních krajích. Jenže vědecká výprava se nakonec proměnila v tragédii a v boj o holé přežití. 

Každý kříž je těžký

Ve své době ztělesňovala vzducholoď Italia vrchol letecké technologie. Byla dlouhá 106 metrů, v nejširších místech dosahovala průměru devatenácti a půl metru a tři zážehové motory v samostatných gondolách ji dokázaly hnát rychlostí až 113 kilometrů za hodinu. V porovnání se svou sesterskou lodí Norge, která pod vedením norského polárníka Roalda Amundsena o dva roky dříve přeletěla přes severní pól, měla trochu tenčí obal, sníženou hmotnost kostry a pojala více plynu. 

Italský generál a konstruktér vzducholodí Norge i Italia, Umberto Nobile, si od další expedice sliboval průzkum vzdálených arktických oblastí, doposud tak málo probádaných, a nasbírání cenných zeměpisných, oceánografických a fyzikálních dat. A nakonec výprava získala i duchovní rozměr – měla dopravit na severní pól dřevěný kříž, který posádce věnoval papež Pius XI. se slovy: „Jako každý kříž je i tento těžký.“

Po dlouhém naléhání se na konci roku 1927 konečně dočkal povolení. Novou výpravu podpořil i italský fašistický vůdce Benito Mussolini s vidinou, že se se stane chloubou jeho režimu, ukázkou vyspělosti italské vědy a techniky. Proto i posádka vzducholodi byla z drtivé většiny italské národnosti – výjimku tvořil kromě Běhounka ještě švédský meteorolog a fyzik Finn Malmgren.

Let plný vzrušení

Po horlivých přípravách bylo vše konečně připraveno ke startu. V polovině dubna roku 1928 se vzducholoď Italia odpoutala od milánského letiště a zamířila na sever. „Nebudeme mít nouzi o vzrušení,“ poznamenal Malmgren poté, co vypracoval předpověď počasí na nejbližší dny. Nemýlil se.

Už nad Československem, Běhounkovou domovinou, vletěla Italia do silné bouře s krupobitím a jen tak tak se vyhnula úderům blesků. Když ošlehaná vzducholoď s poškozenou vrtulí a zadním stabilizačním kormidlem úspěšně přistála ve Stolpu, dnešním Słupsku na severu Polska, její opravy a také přeprava italských techniků a potřebných dílů z Itálie zabraly deset dní.

Znovu stoupala směrem k oblakům třetího květnového dne. Po třech dnech a zastávce v severonorském Vadsø spatřili vzduchoplavci konečně obrysy Královské zátoky na Špicberkách, která se měla stát jejich základnou, místem, odkud Nobile chystal tři polární lety. První let zkrátila nepřízeň počasí na pouhých osm hodin, teprve druhý let se vydařil – během něj vzducholoď proletěla nad doposud neprobádanými ostrovy Země Františka Josefa až k Nové zemi a vracela se zpátky s cennými vědeckými poznatky. 

Na nešťastný let, který se měl stát tím posledním, nastoupilo časně zrána 23. května celkem šestnáct mužů a nechyběla ani psí slečna, Nobileho foxteriérka Titina, maskot celé výpravy. „Jsme na pólu!“ zvolal už druhého dne první důstojník Adalberto Mariano. Počasí ale opět ukázalo svou nevlídnou tvář a původní záměr vysadit polární vědce přímo na pólu znemožnil silný vítr. Muži proto alespoň shodili na severní pól italskou vlajku a dřevěný kříž od papeže. Nad severní točnou kroužila bezradně Italia ještě dvě hodiny a nakonec se s nepořízenou vydala zpět na Špicberky. Do základny už však nikdy nedoletěla.

„Tento prostý, a přece tak slavnostní obřad provedla posádka v nábožném tichu,“ vzpomíná ve své autobiografické knize Křídla nad pólem sám Umberto Nobile. Po chvilce ke němu přistoupil Malmgren, stiskl mu ruku a pravil: „Jen málo lidí na světě může říci jako my, že byli dvakrát na pólu.“ Oba si v tu chvíli připomněli Amundsenovu výpravu před dvěma lety, oba v tu chvíli ještě věřili, že i tato expedice skončí úspěchem.

Souboj s vichrem

„Chvílemi ticho přerušoval silný praskot. To kusy ledu, prudce vymrštěné vrtulí, narazily do boku vzducholodi a roztrhly látku, která kryla trup. Trhliny jsme museli hledat a rychle spravovat,“ líčí Nobile. Italia se jen pomalu prodírala hustou mlhou a sílícím protivětrem, který navzdory Malmgrenovým předpovědím odmítal slábnout a často kormidelníkovi ukazoval, že má větší sílu než on, loď před nápory vichru bezradně uhýbala z jedné strany na druhou.

Počasí nebylo jedinou komplikací při cestě zpátky. Krátce před půl desátou hodinou dopolední 25. května se náhle zaseklo výškové kormidlo a Italia se začala řítit střemhlav k zemi. Rychle k němu přiskočil nadporučík Viglieri a jediným úderem rukou kormidlo uvolnil. Pak konečně zavládl na palubě klid, zdálo se, že i vítr trochu konečně zeslábl, Nobile proto nechal běžet jen dva motory. Počítal, že okolo třetí nebo čtvrté hodiny odpolední dorazí Italia do bezpečí základny na Špicberkách. 

Čas ve vzducholodi ubíhal nesmírně pomalu. „Pohled slídovými okénky byl jednotvárný a stále stejný: šedobílý pack-ice (souvislá masa mořského ledu, pozn. red.),“ vzpomíná František Běhounek ve své knize Trosečníci polárního moře. „Vzducholoď nad ním letěla ve výšce 300 metrů. Ustavičně stát u přístrojů bylo velmi únavné. Sedět na podlaze kabiny poskytovalo jen skrovný odpočinek, protože nebylo možno opřít se o křehké laťky, vyztužující plátěné stěny kabiny.“

Vstříc zkáze

„Jsme těžcí!“ prolomil klid ve velitelské palubě poděšený výkřik hlavního mechanika Nataleho Cecioniho. Nobile rychle přiskočil k tlakovému výškoměru, jehož ručička letěla k nule se závratnou rychlostí. Vzducholoď klesala o půl metru za každou vteřinu! Muži ve velitelské kabině byli zkušení letci a hned věděli, co mají dělat. Jenže přes všechny snahy posádky se loď stala neovladatelnou. 

Marně rychle zapnuli třetí motor, loď navzdory vyšší rychlosti klesala dál. Marně se snažili Italii odlehčit a zbavit se těžkého přistávacího řetězu, lano, na němž visel, se zapletlo a nechtělo povolit. Konec řetězu se mezitím zasekl mezi ledové balvany a „jako mocná uzda strhl příď vzducholodi dolů, přispívaje ke zkáze velitelské kabiny“. Italia, s přídí vysoko zdviženou k zatažené obloze, se řítila k zemi. 

V tu chvíli mohla být velká rychlost vzducholodi spíše ku škodě, telegraf proto zvonil opačný rozkaz – rychle zastavit motory! Zkázu už ale nemohlo odvrátit nic. Od tvrdého pádu do ledového pole rozprostírajícího se od obzoru k obzoru dělila posádku už jen pouhá chvilka. „Všechno se událo neobyčejně rychle. Jak dlouho trval ten pád z výše 300 metrů? Nikdo to nedovedl přesně říci. Dvě minuty, snad tři, jistě ne déle než pět,“ píše Běhounek.

„Instinktivně jsem uchopil kormidlo oběma rukama; napadlo mě, že se mi třeba podaří dovést vzducholoď k sněžnému poli, které pád ztlumí. Příliš pozdě!“ zoufal si ještě později Nobile. Náraz do ledu byl rychlý a tvrdý. Nejprve se utrhl zadní motor. Ulehčená záď se pozvedla, příď s kabinou narazila na kru, poskočila a s příšerným rachotem se počala smýkat hlubokým sněhem, který do ní ze všech stran vnikal roztříštěnými plátěnými stěnami.

Síla, která láme kosti

„Pro muže, kteří dleli uvnitř, byla to chvíle největší hrůzy. Nebyli s to ihned si uvědomit, co se děje, cítili jen hrozný tlak sněhu a ledu na svém těle a otřesy podlahy pod nohama. Zdálo se jim, že to trvá nesmírně dlouho, ačkoli přistávací řetěz učinil zakrátko konec veškerému pohybu vzducholodi po krách: zasekl se mezi ledové balvany, rozházené v divokém zmatku, a odtrhl poslední zbytky kabiny od trupu vzducholodi,“ líčí dramatické chvíle Běhounek. I Nobile ucítil ohromný náraz, slyšel hrozivý rachot, cítil, jak mu ohromná síla láme kosti a sráží ho k zemi. 

Muži z kabiny, rozesetí po ledě, nevěřícně hleděli na poničenou vzducholoď, jak jakoby bezstarostně stoupala k zamračenému nebi, „místo, odkud byla odtržena velitelská kabina, podobalo se rozervané hrudi obrovského ptáka“. Jeden z mužů, Ettore Arduino, stál na lávce levého motoru a snad přemýšlel, že by ještě mohl seskočit dolů ke svým druhům. Ale vzducholoď mu na přemýšlení dopřála jen příliš málo času. Rychle ji pohltila mlha a šest mužů na její palubě spolu s ní. Ani letce ani vzducholoď už nikdo nikdy více nespatřil.

Přesto trosečníci na ledě k mužům na vzducholodi vzhlíželi jako k těm šťastnějším, k těm, co ještě mají nějakou naději, zatímco je čeká pomalá smrt v bezútěšně ledové krajině, kde není ani stopa života. „Tak nějak jsem si jako hoch představoval pustou krajinu na Měsíci,“ vyjádřil se později Nobile.

Měl zlomenou holenní kost, ruku v zápěstí a obličej potřísněný krví od tržné rány na hlavě, byl přesvědčený, že jeho dny jsou sečteny. Vedle něj seděl Malmgren, zasmušilý, s vykloubeným levým ramenem. Kormidelník Cecioni utrpěl zlomeninu pravé nohy, Mariano ztěžka dýchal, narazil si nebo zlomil jedno žebro. Strojník Vincenzo Pomella zemřel krátce po pádu. Ostatní vyvázli bez vážnějších zranění. Devět mužů a fenka Titina se rázem stalo trosečníky v mrazivé pustině, v ledové zemi nikoho, s bolestným uvědoměním, že bez zásob a výstroje nemají šanci zůstat dlouho naživu. 

V zajetí ledové pustiny

„Rádio! Naše polní rádio je neporušené!“ vnesl naději do myslí trosečníků radista Giuseppe Biagi, když v troskách radiotelegrafní místnůstky našel přenosnou krátkovlnnou vysílačku. Polárníci nachystali rádiovou stanici k provozu a Biagi už brzy vysílal morseovkou stručné volání o pomoc: „SOS, SOS, Italia, Nobile.“ Odpověď ale nepřicházela. 

Trosečníci se beze slova zasmušile plahočili hlubokým sněhem a přelézali ostré hrany ker. Občas se někdo z nich shýbl a sebral ze sněhu kousek vytrouseného jídla z rozbitých krabic. Nálada se trochu zlepšila, když narazili na velkou plechovku s cukrem a na jinou, menší, v níž byla čokoláda. Našli také přístroje k určení zeměpisné polohy, dva rtuťové obzory a malou dřevěnou krabici s třemi chronometry.

Celkem našli asi 125 kilogramů potravin, především pemikanu, tedy rozemletého sobího masa s různými příměsmi, nevalné chuti, ale, jak sám Běhounek podotýká, „v nouzi přestává být člověk vybíravý“. Nalezli i sušené mléko, máslo, cukr, sýr nebo polévkový výtažek. 

Běhounek cestou klopýtl o velký balík, jehož šedožlutá barva se jen málo lišila od barvy sněhu. „Našel jste báječnou věc, milý Běhounku!“ zvolal Mariano. „To je stan a spací vak pro muže, kteří měli sestoupit na pólu.“ Český fyzik líčil první noc v polární pustině takto: „Dva muži leželi a sedm jich sedělo ve stanu, na ploše necelých sedmi čtverečních metrů, s nohama podivně propletenýma dohromady.“ Malý stan se jim stal domovem a přístřeškem na dlouhých 49 dní.

Medvědí hody

V noci na 29. května Nobile nemohl zamhouřit oči. Rány ho bolely a tíživé myšlenky mu nedovolily usnout. Ačkoliv před muži neustále mluvil o záchraně a snažil se upevňovat jejich víru v přežití, sám tomu věřil stále méně. A trýznivé myšlenky se mu usazovaly v mysli – kdy se do tábora vplíží hlad? Kdo z těch mužů okolo něj zemře jako první? Nebo snad k nim osud bude milostivý a jednou v noci, až budou všichni spát, rozevře se pod jejich stanem led, jako se tomu už stalo mnohokrát na jiných místech, a pohltí je hlubina? 

Ráno si k nim ale najde cestu další naděje – statný lední medvěd. „Ve špinavém žlutém kožiše, kývaje ustavičně hlavou ze strany na stranu, vypadal huňáč spíše směšně než hrozivě,“ píše Běhounek. Malmgren dvěma ranami z pistole do jeho kožichu zajistil pro přeživší dvě stě kilogramů čerstvého masa. Jakkoliv bylo tuhé, polární robinsoni se konečně dosyta najedli a na chvíli vytlačili z myslí chmury.

Důvodů k útěše bylo totiž méně a méně. Biagi zachycoval zprávy z doprovodné lodi Citta di Milano a zjistil, že je krajané hledají mnohem více západně, než se ve skutečnosti nacházejí. „Ti zabedněnci nás budou tvrdošíjně hledat na pevnině, ani je nenapadne, že bychom byli mohli ztroskotat sto mil od ní, na pack-ice!“ odfrkl si jeden z trosečníků, Felice Trojani. Obrovská ledová kra, jejich nedobrovolný domov, je navíc rychle odnášela směrem na jihovýchod, stále dál od pobřeží Špicberků. 

Odchod tří mužů

Po několika dnech si všimli něčeho neuvěřitelného – na obzoru se rýsovala pevnina. Muži se dali do výroby saní, na nichž by raněného Nobileho a Cecioniho převezli pryč z ledové kry, ale pokus skončil neúspěchem.

„Je pravda, že potravin je prozatím dost, ale led se bude vůčihledně horšit, a budeme-li ještě otálet, může se stát, že nás od pevniny oddělí široká vodní plocha, přes kterou se nedostaneme,“ prohlásil Mariano. Nakonec s důstojníkem Fillipem Zappim a Malmgrenem tábor opustil a spolu se vydali k pevnině s nadějí, že tam naleznou pomoc. „Od toho dne jsem se stal více než velitelem, byl jsem jím otcem. Všichni ke mně lnuli. Drželi jsme pohromadě, tvořili jsme malou rodinu,“ přiznával Nobile později své pocity po odchodu tří kamarádů. 

„Slyšeli nás!“ vyhrkl Biagi 6. června večer, když poslouchal rozhlasové zprávy. Všichni ustrnuli. Biagi si sluchátka nasadil těsněji, popadl tužku a začal rychle psát do zápisníku: „Sovětské velvyslanectví… informovalo italskou vládu, že… SOS z Italie… bylo zachyceno mladým sovětským zemědělcem Niolajem Šmidtem… 3. června večer.“ Trosečníci si spásnou zprávu četli stále dokola. Netušili, že záchranných akcí se zúčastnilo na 18 lodí, 22 letadel a 1500 mužů z pěti zemí, kromě Itálie také ze Švédska, Norska, Finska či Sovětského svazu. Země fašistického, demokratického i komunistického zřízení spojily své síly, aby polárníky nalezly, a snad i vrátily v pořádku domů. 

Zahyne při záchranné misi

Záchrany trosečníků z Italie se účastnil i téměř šedesátiletý Roald Amundsen, který v roce 1911 dosáhl jako první jižního pólu. Zapomněl na všechny rozpory s Nobilem, na vzájemnou rivalitu a 18. června vyrazil s pětičlennou posádkou směrem ke Špicberkům, odkud plánoval zorganizovat další pátrací akci. Do cíle však nikdy nedorazil. Moře později vydalo jen plovák hydroplánu, malou benzínovou nádržku a Amundsenův stan. Legendárního polárníka zřejmě pohltilo Barentsovo moře. 

Jako vůbec první přistál 23. června u trosečníků švédský pilot Einar Lundborg. Nobile stál, podpírán svými druhy. Podával mu ruku a zajíkavě děkoval za velkou odvahu, s jakou přistál u jejich stanu. „Jsem rád, že se mi to podařilo prvnímu,“ odvětil Lundborg s úsměvem.

Na palubě svého letounu měl však pouze jedno místo, proto nejprve zachránil nejhůře zraněného Nobileho. Skutečnost, že byl zachráněn první, přestože ostatní ještě čekali vyproštění, mu později vynesla celou řadu obvinění a výtek, zejména ze stran listů fašistického tisku. Běhounek ovšem potvrzuje, že Nobile se sám zdráhal být prvním zachráněným.

Ze zachránce trosečníkem

Lundborg slíbil, že se vrátí a další robinsony odveze zpět do civilizace. Při dalším záchranném letu však havaroval. „Letadlo mělo stále ještě značnou rychlost, když ledový val, ohraničující pole na severu, vyvstal před ním v hrozivé blízkosti. Chtěl fokker stočit doleva, kde bylo dosti místa, ale lehký dvouplošník se vzepjal přídí vzhůru, zakolísal z boku na bok, pak pozvedl záď a překotil se dopředu. Zůstal ležet na horních nosných plochách, roztříštiv vrtuli o led, a jeho motor se zastavil,“ popisuje Běhounek chvíle, kdy se naděje na záchranu rozplynuly jako mlha. Lundborg přežil a počet trosečníků sám rozšířil. 

To už ale na pomoc spěchal ruský ledoborec Krasin. Plavidlo, které bylo schopné lámat led silnější než jeden metr, si razilo cestu dnem i nocí za zbytkem výpravy. Jednomu z jeho vzdušných průzkumníků se podařilo zaměřit skupinku mužů, kteří se z tábora před časem oddělili – nyní však už byli jen dva, Zappi a Mariano.

Podezření z kanibalismu

Sověty ovšem znepokojilo, že Zappi byl v mnohem lepším stavu než zbědovaný Mariano, který navíc v důsledku omrzlin přišel o nohu, a také byl lépe oblečen, o jedné z kazajek dokonce prohlásil, že patří Malmgrenovi. „Došly mu síly, prosil nás, ať ho necháme být,“ vysvětloval Zappi zmizení Malmgrena. Podezření z možné vraždy, či dokonce kanibalismu tím ze sebe ale nikdy úplně nedokázal smýt, a zvláště tehdejší tisk ho nepokrytě z takových činů obviňoval.

12. července 1928 konečně dorazila posádka Krasinu i k táboru. Trosečníci se při pohledu na svou spásu neubránili slzám dojetí. Běhounek, který ani v pustině nezapomínal na svou vědeckou činnost, se prý jako první velitele ledoborce ptal: „Budu moci na Krasinu pokračovat ve své práci?“

Z šestnácti polárníků, kteří se účastnili (ne)slavného letu na vzducholodi Italia, se jich tedy zachránilo pouhých osm, do bezpečí se dostala i fenka Titina. Co se tehdy mezi trojicí mužů, Malmgrenem, Zappim a Marianem, v odlehlých ledových pláních odehrálo a jaké byly poslední okamžiky těch, co zůstali na palubě vzducholodi až do samého konce, zůstavá i dnes mrazivým tajemstvím.